Jdi na obsah Jdi na menu

Upíří deníky - Temné shledání - Kapitola 7

20. 2. 2011

 

Stefan se k rohovému domu přibližoval váhavě, téměř se strachem z toho, co zjistí. Napůl očekával, že Damon už opustil stanoviště. Nejspíš se musel zbláznit, když se na Damona spolehl.
Ale když došel na zahradu, postřehl pohyb mezi ořešáky. Jeho zrak, ostřejší než lidský, zrak lovce odhalil temnější stín opírající se o kmen.
„Dal sis pěkně načas.“
„Musel jsem ostatní doprovodit bezpečně domů. A musel jsem se nakrmit.“
„Zvířecí krev,“ odfrkl Damon pohrdavě s očima upřenýma na malou okrouhlou skvrnku na Stefanově tričku. „Podle pachu králík. To je jaksi příhodné, nezdá se ti?“
„Damone, dal jsem sporýš i Bonnii a Meredith.“
„To je rozumné opatření,“ pronesl Damon zřetelně a ukázal zuby.
Stefan pocítil známou vlnu podráždění. Proč Damon vždycky všechno ztěžuje? Mluvit s ním je jako kličkovat minovým polem.
„Už půjdu,“ pokračoval Damon a přehodil si bundu přes rameno. „Mám nějaké vlastní záležitosti k vyřizování.“ Vrhnul přes rameno poslední úsměšek. „Nečekej na mě.“
„Damone.“ Damon se napůl otočil, nepodíval se zpátky, ale poslouchal. „To poslední, co teď potřebujeme, je, aby nějaké děvče z tohohle města začalo vykřikovat něco o upírech,“ domlouval mu Stefan. „Nebo ukazovat kousance. Zdejší lidé už takové věci znají; vědí, o co jde.“
„Budu to mít na paměti.“ Jeho výrok zněl sice ironicky, ale podobal se slibu asi nejvíc ze všeho, co Stefan od bratra za celý život slyšel.
„A – Damone?“
„Co zas?“
„Děkuju ti.“
To už bylo moc. Damon se k němu otočil, v očích chlad a nevoli – byly to oči cizince.
„Nic ode mě nečekej, bratříčku,“ pronesl výhružně. „Protože bys jenom mrhal časem. A nemysli si, že mnou můžeš manipulovat. Ti tři lidi tě možná budou poslouchat, ale já ne. Já tu jsem čistě ze svých vlastních důvodů.“
A byl pryč dřív, než Stefan našel ta správná slova v odpověď. Stejně by slova nic nezměnila. Damon nikdy neposlouchal nic, co mu řekl. Damon ho dokonce ani nikdy neoslovil jménem. Vždycky jen opovržlivě „bratříčku“.
A teď Damon vyrazil kamsi po svých, dokázat, jak je nespolehlivý, pomyslel si Stefan. Paráda. Provede něco obzvlášť zpustlého, jen aby Stefanovi ukázal, že je toho schopen.
Stefan si našel strom, o který se mohl pohodlně opřít, unaveně si k němu sedl a díval se na noční oblohu. Pokoušel se dát dohromady všechna zjištění toho večera. Popis zabijáka, který jim poskytla Vickie. Vysoký blonďák s modrýma očima, vzpomínal – kohosi mu to připomínalo. Ne, nikoho, s kým se skutečně setkal, ale někoho, o kom slyšel…
Nemělo to smysl. Nedokázal se soustředit. Byl unavený a osamělý a zoufale potřeboval útěchu. A drsná pravda byla, že pro něj žádná útěcha neexistuje.
Eleno, pomyslel si, tys mi lhala.
To byla jediná věc, na které trvala, jediná věc, kterou mu vždycky slibovala. „Ať se stane cokoli, Stefane, zůstanu s tebou. Řekni, že tomu věříš.“ A on odpověděl, bezmocný proti jejímu kouzlu „Ach Eleno, věřím ti. Ať se stane cokoli, zůstaneme spolu.“
Ale ona ho opustila. Asi neměla na výběr, ale co na tom teď sejde? Opustila ho a je pryč.
Byly chvíle, kdy jeho jediným přáním bylo ji následovat.
Mysli na něco jiného, na cokoli jiného, říkal si, ale bylo už příliš pozdě. Jednou rozpoutaná fantazie mu přehrávala obrazy Eleny, příliš bolestné, aby je dokázal unést, a příliš krásné, než aby je zaháněl.
Jak ji poprvé políbil. Šok z omamné sladkosti, když se jejich rty setkaly. A pak již jen šok za šokem, ale na jakési hlubší úrovni. Jako kdyby se dotýkala samého jádra jeho bytosti, jádra, na které již téměř zapomněl.
Vyděšeně si uvědomil, že veškeré jeho obranné valy se rozpadají. Veškerá jeho tajemství, jeho sebeobrana, všechny triky, kterými udržoval ostatní v patřičné vzdálenosti. Elena pronikla tím vším a odkryla jeho zranitelná místa.
Odhalila jeho duši.
A nakonec zjistil, že si to vlastně přál. Přál si, aby ho Elena viděla bez obranných valů, bez hradeb a zdí. Chtěl, aby ho poznala takového, jaký skutečně je.
Děsivý? Rozhodně. Když nakonec objevila jeho tajemství, když ho našla, jak se krmí na tom ptákovi, choulil se hanbou. Byl si jistý, že se v hrůze odvrátí od krve na jeho ústech. V hrůze a znechucení.
Ale když tehdy v noci pohlédl do jejích očí, spatřil tam porozumění. Odpuštění. A lásku.
Její láska ho uzdravila.
A tehdy si uvědomil, že už se nikdy nerozdělí.
Vynořovaly se další a další vzpomínky a Stefan se k nim přimkl, přestože mu bolest zatínala své spáry do srdce. Vybavoval si vjemy. Jaké to bylo, cítit Elenu v objetí. Dotek jejích vlasů na jeho tváři, lehounký jako motýlí křídla. Křivku jejích rtů a jejich příchuť. Neuvěřitelnou polední modř jejích očí.
A to vše je ztraceno. Navždy mimo jeho dosah.
Ale ne mimo dosah Bonnie. Elena, Elenin duch, její duše je stále ještě někde blízko.
Kdo jiný než on by měl být schopen ji přivolat? Vládne Silami. A má větší právo než kdokoli jiný ji hledat.
Věděl, jak se to dělá. Zavřít oči. Představit si osobu, kterou chce přivolat. To je snadné. Dokáže v duchu Elenu vidět, cítit její dotek, její vůni. A pak zavolat, nechat touhu vzlétnout do nicoty. Otevřít se a prožít svůj stesk.
To je ještě snadnější. Kašle na veškeré nebezpečí. Soustředil veškerou svou touhu a stesk, všechnu svou bolest, a vyslal je vzhůru jako modlitbu.
A pocítil… vůbec nic.
Jen prázdnotu a svou vlastní osamělost. Jenom ticho.
Jeho Síly nejsou stejné, jako má Bonnie. Nedokáže oslovit tu, kterou nade všechno miluje, to jediné na světě, na čem mu opravdu záleží.
Nikdy v životě se necítil tak sám.
Cože chceš?“ divila se Bonnie.
„Nějaké záznamy o historii Fell’s Church. Zvlášť o jeho zakladatelích,“ zopakoval Stefan. Všichni seděli v Mereditině autě, které bylo zaparkované v diskrétní vzdálenosti za Vickiiným domem. Byl soumrak dalšího dne a oni se právě vrátili ze Sueina pohřbu – všichni, až na Stefana.
„Má to něco společného se Sue, že ano?“ Meredith si zkoumavě prohlížela Stefana svýma tmavýma inteligentníma očima. „Ty si myslíš, žes na tu záhadu přišel.“
„Možná ano,“ připustil. Strávil celý den přemýšlením. Odložil stranou bolest a stesk minulé noci a opět nad sebou získal kontrolu. I když je Elena mimo jeho dosah, může alespoň dokázat, že její důvěra v něj je oprávněná – může udělat, co si přeje. A v soustředění na práci našel i určitou útěchu. Pomáhalo mu udržet stranou emoce. Dodal: „Mám určitou představu o tom, co se možná stalo, ale je to dost divoký odhad a nechci o tom mluvit, dokud nebudu mít jistotu.“
„Proč ne?“ dožadovala se Bonnie. Je úplný protipól Meredith, pomyslel si Stefan. Vlasy rudé jako oheň a jim odpovídající jiskrná povaha. Jemný obličej do srdíčka a světlá, skoro průsvitná pleť jsou ale zavádějící. Bonnie je chytrá a nápaditá – i když na to teprve teď sama začíná přicházet.
„Protože jestli se pletu, mohl by být zraněný nevinný člověk. Podívejte, je to jenom nápad. Ale slibuju, že pokud dneska večer najdu nějaký důkaz, který ho podpoří, řeknu to vám všem.“
„Mohl by sis promluvit s paní Grimesbyovou,“ navrhla Meredith. „Zastává funkci městské knihovnice a kronikářky a o vzniku města Fell’s Church toho ví opravdu hodně.“
„Nebo je tu Honoria,“ napadlo Bonnii. „Chci říct, ona byla jedním ze zakladatelů.“
Stefan na ni rychle pohlédl. „Myslel jsem, že Honoria Fellová s tebou přestala komunikovat,“ řekl obezřetně.
„Nemám na mysli mluvit s ní. Ona je pryč, ffft, finito,“ pronesla Bonnie otráveně. „Mluvím o jejím deníku. Je v městské knihovně společně s tím Eleniným; paní Grimesbyová je má vystavené blízko svého pultu.“
Stefana to překvapilo. Moc se mu nezamlouvala myšlenka, že Elenin deník je někde vystavený. Ale zápisky Honorie Fellové můžou být přesně to, co hledá. Honoria nebyla jenom moudrá žena; byla také zdatná v oblasti parapsychických sil. Podle dřívějších pojmů čarodějka.
„Ale knihovna už teď bude zavřená,“ upozornila je Meredith.
„To je jenom dobře,“ opáčil Stefan. „Nikdo se nedozví, o jaké informace se zajímáme. Dva z nás se můžou vkrást dovnitř a druzí dva budou hlídat venku. Meredith, kdybys mohla jít se mnou…“
„Radši bych zůstala tady, kdyby ti to nevadilo,“ řekla. „Jsem hrozně unavená,“ dodala, když uviděla jeho výraz. „Takhle budu mít svoji hlídku dřív za sebou a dostanu se brzy domů. Co kdybyste tam zašli s Mattem a já s Bonnií zůstaly tady?“
Stefan ji stále zkoumavě pozoroval. „Tak dobře,“ odpověděl pomalu. „Fajn. Jestli Matt souhlasí.“ Matt pokrčil rameny. „Tak domluveno. Může nám to trvat nějakou hodinu nebo i víc. Vy dvě zůstaňte v autě a zamkněte se. Tak byste měly být celkem v bezpečí.“ Pokud má ve svém podezření pravdu, nějakou dobu teď nedojde k žádným útokům – nejméně několik dní. Bonnie a Meredith by měly být v bezpečí. Ale hlavou mu vrtalo, co je za Mereditiným návrhem. To nebude jenom únava, tím si byl jistý.
„Kde je vlastně Damon?“ zeptala se Bonnie, když se s Mattem chystali odejít.
Stefanovi se sevřel žaludek. „Nevím.“ Čekal, že se na to někdo zeptá. Od včerejšího večera bratra neviděl a neměl nejmenší ponětí, co asi dělá.
„On se nakonec objeví,“ řekl a zavřel dveře za Mereditinou poznámkou: „Toho se právě bojím.“
Kráčeli s Mattem ke knihovně v naprostém tichu, drželi se ve stínu a vyhýbali se osvětleným místům. Nemohl si dovolit, aby ho tu někdo spatřil. Stefan se vrátil, aby pomohl městu Fell’s Church, ale byl si jistý, že Fell’s Church o jeho pomoc nestojí. Už byl pro ně zase cizinec, vetřelec. Jestli ho chytí, ublíží mu.
Zámek knihovny nebylo těžké otevřít, byl to jen jednoduchý západkový mechanismus. A deníky byly přesně tam, kde Bonnie říkala.
Stefan se ovládl, aby nesáhl po Elenině deníku. Uvnitř byly zápisky z posledních dnů jejího života, jejím vlastním písmem. Kdyby o tom teď začal přemýšlet…
Soustředil pozornost na deník vázaný v kůži, který ležel vedle. Vybledlý inkoust na zažloutlých stránkách se dal jen těžko přečíst, ale po chvíli si jeho oči zvykly na hustý drobný rukopis s umnými kudrlinkami.
Byl to příběh Honorie Fellové a jejího muže, kteří společně se Smallwoodovými a s několika dalšími rodinami přišli na tohle místo, když zde byla ještě panenská divočina. Museli čelit nejen odloučení a hladu, ale i divokým šelmám. Honoria vyprávěla příběh jejich boje o přežití jednoduše a přehledně, bez zbytečné sentimentality.
A na těchto stránkách Stefan objevil to, co hledal.
Znovu si pečlivě přečetl onen zápis a ucítil, jak mu vstávají chloupky na krku. Nakonec sklapl deník a zavřel oči.
Tak měl pravdu. Už neměl žádné pochybnosti. A to znamená, že musí mít pravdu i v tom, co se podle něj teď odehrává ve Fell’s Church. Na okamžik ho přemohla vlna nevolnosti a vzteku, který ho nutil vyskočit a něco roztrhat nebo zničit. Sue. Krásná Sue, která byla Eleninou přítelkyní, umřela pro… tohle. Pro krevní rituál, pro obscénní iniciaci. Měl chuť zabít.
Ale pak vztek polevil a nahradilo jej pevné odhodlání zastavit to a dát věci do pořádku.
Slibuju ti to, zašeptal v duchu Eleně. Zastavím to. Nějak. Jedno jak.
Vzhlédl a uvědomil si, že ho Matt pozoruje.
Měl v ruce Elenin deník založený palcem. V tu chvíli měl Matt stejně hluboce modré oči jako Elena. Tak tmavé a plné nepokoje, žalu a snad hořkosti.
„Našels to,“ řekl Matt. „A je to zlé.“
„Ano.“
„Musí to být zlé.“ Matt položil Elenin deník zpátky do vitríny a vstal. V hlase měl tón, který zněl téměř jako uspokojení. Jako když si někdo právě ověří svůj předpoklad.
„Mohl jsem ti ušetřit potíže s cestou sem.“ Matt se rozhlížel po setmělé knihovně a cinkal drobnými v kapse. Nepříliš pozorný pozorovatel by mohl dokonce říct, že je uvolněný, ale hlas ho zradil. Zaznívala v něm surová trýzeň. „Prostě si představ tu nejhorší možnost a vždycky je to pravda,“ pokračoval.
„Matte…“ Stefan o něj náhle pocítil obavy. Od chvíle, kdy se vrátil do Fell’s Church, měl pořád příliš napilno, než aby si Matta pořádně prohlídl. A teď si uvědomil, že byl neodpustitelně pitomý. Něco se s ním děje. Matt měl celé tělo ztuhlé skrývaným napětím. A Stefan dokázal v jeho mysli vycítit utrpení a zoufalství.
„Matte, co je s tebou?“ zeptal se tiše. Vstal a přešel k němu. „Jde o něco, co jsem udělal?“
„Jsem v pohodě.“
„Třeseš se.“ Byla to pravda. Ztuhlými svaly mu probíhaly jemné záchvěvy.
„Řekl jsem, že jsem v pohodě!“ Matt před ním uhnul a podrážděně nahrbil ramena. „Stejně, co bys tak mohl ještě udělat, aby mě to naštvalo? Teda kromě toho, žes mi přebral holku a nechal ji zabít?“
Tahle rána šla Stefanovi přímo do srdce. Stejně jako ostří meče, který ho svého času připravil o lidský život. Pokoušel se to rozdýchat, nevěřil, že by byl v tu chvíli mocen odpovědi.
„Promiň.“ Mattův hlas zněl kovově, a když Stefan vzhlédl, všiml si, že jeho napjatá ramena poklesla. „To bylo ode mě hnusný.“
„Řekls pravdu.“ Stefan chvíli počkal a pak dodal: „Ale to není celý problém, že ne?“
Matt neodpověděl. Zíral do podlahy a posunoval nějaké neviditelné smetí špičkou boty. Když už to Stefan chtěl vzdát, konečně promluvil.
„Jaký je svět ve skutečnosti?“ zeptal se.
„Cože?“
„Svět. Tys z něj viděl pěkný kus, Stefane. Máš před náma náskok čtyři nebo pět století, jestli se nepletu. Tak o co tady vlastně jde? Chci vědět, jestli je svět místo, které stojí za to zachraňovat, nebo je to v zásadě kupa sraček?“
Stefan zavřel oči. „Ach jo.“
„A co lidi, Stefane? Lidi jako lidstvo. Jsme nemoc nebo jenom příznak? Vem si třeba někoho jako… jako Elena.“ Mattovi se na okamžik zachvěl hlas, ale pokračoval. „Elena umřela, aby tohle město bylo bezpečné pro holky jako Sue. A teď je Sue taky mrtvá. A všecko se to děje znova. Nikdy to neskončí. Nemůžeme to vyhrát. Co ti to říká o světě?“
„Matte.“
„To, na co se ve skutečnosti ptám, je, jakej to má smysl? Jde o nějakej kosmickej vtip, kterej mi nedošel? Nebo je to všecko jenom jedna zpropadená obří chyba? Chápeš, o co mi jde?“
„Já ti rozumím, Matte.“ Stefan se posadil a prohrábl si vlasy rukama. „Když na chvíli sklapneš, zkusím ti odpovědět.“
Matt si přitáhl židli a obkročmo se na ni posadil. „Super. Tak to se hodně snaž.“ Měl tvrdý a vyzývavý pohled, ale kdesi vespod Stefan cítil zmatenou zranitelnost, která hrozí propuknout.
„Já jsem viděl hodně zla, Matte, víc, než si umíš představit,“ začal Stefan. „Dokonce jsem ho žil. Vždycky bude mojí součástí, bez ohledu na to, jak s tím bojuju. Občas mám pocit, že celá lidská rasa je prolezlá zlem, natož můj druh. A někdy si myslím, že dost z nás i z vás je tak zlých, že je už pak jedno, co se stane s tím zbytkem.
Ale když si to rozebereš, nevím o nic víc než ty. Nedokážu ti říct, jestli svět má smysl, nebo jestli se nakonec všecko obrátí k dobrému.“ Stefan se Mattovi podíval přímo do očí a pronesl naléhavě: „Ale mám pro tebe jinou otázku. A co má bejt?“
Matt zíral. „A co má bejt?“
„Jo. A co má bejt.“
„Co má bejt, jestli je vesmír zlej a nic, co uděláme, abychom to změnili, ve skutečnosti nemá mít význam?“ Mattův udivený hlas s každým slovem nabýval na hlasitosti.
„Jo. A co má bejt?“ Stefan se naklonil dopředu. „Co teda uděláš, Matte Honeycutte, jestli každá z těch hroznejch věcí, které jsi tu řekl, je pravda? Co ty osobně uděláš? Vzdáš boj a budeš plavat s proudem?“
Matt se chytil za opěradlo židle, na které seděl. „O čem to proboha mluvíš?“
„To můžeš udělat, to přece víš. Damon to tvrdí pořád. Můžeš se přidat na černou stranu, na stranu vítězů. A nikdo by ti to nemohl vyčítat, protože jestli je svět takovej, proč bys neměl bejt takovej i ty?“
„Jdi s tím do prdele!“ vybuchl Matt. Zíral na Stefana svýma modrýma očima a napůl se zvedl ze židle. „To je možná Damonův způsob. Ale to, že jde o marnej boj, přece neznamená, že je v pořádku přestat bojovat. I kdybych věděl, že je to beznadějný, stejně bych se musel aspoň pokusit. Přece se to musí zkusit, sakra!“
„Já vím,“ Stefan se znovu opřel a mírně se usmál. Byl to unavený úsměv, ale byla z něj cítit spřízněnost, kterou v tu chvíli s Mattem cítil. V tom okamžiku poznal z Mattovy tváře, že to Matt pochopil.
„Já vím, protože to cítím stejně,“ pokračoval Stefan. „Není důvod ani omluva vzdát boj jenom proto, že to vypadá na prohru. Musíme to aspoň zkusit – protože druhá možnost je vzdát se.“
„Nejsem ochotnej vzdát nic,“ procedil Matt skrze zuby. Vypadalo to, že si opět probojoval cestu k vnitřnímu ohni, který v něm plál celou tu dobu. „Nikdy,“ dodal.
„No, ‚nikdy‘ je docela dlouhá doba,“ odpověděl Stefan. „Ale jestli to něco znamená, tak já se taky pokusím to nevzdat. Nevím, jestli je to možné, ale pokusím se.“
„To je asi všechno, co člověk může udělat,“ přisvědčil Matt. Pomalu se zvedl ze židle a napřímil se. Napětí ze svalů mu vyprchalo a oči už měl zase tak jasně modré a pronikavé, jak si je Stefan pamatoval.
„Tak jo,“ řekl tiše. „Jestli jsi našel to, po čem jsi pátral, měli bychom se radši vrátit k holkám.“
Stefan přemýšlel a v mysli se mu otáčela kolečka. „Matte, jestli mám pravdu v tom, co se děje, holky by měly být nějakou dobu v bezpečí. Ale jdi tam, a převezmi hlídku. Dokud jsem tu, chtěl bych si něco přečíst o chlapovi, co se jmenoval Gervase z Tilbury a žil na začátku 13. století.“
„Dokonce ještě před tvojí dobou, co?“ zakřenil se Matt a Stefan mu věnoval náznak úsměvu. Na chvíli se zarazili a dívali se jeden na druhého.
„Tak jo, uvidíme se u Vickie.“ Matt se obrátil ke dveřím a pak zaváhal. Náhle se otočil zpět a nabídl Stefanovi ruku. „Stefane – jsem rád, že seš zpátky.“
Stefan ruku stiskl a řekl jen: „Já jsem taky rád,“ ale uvnitř pocítil teplo, které otupilo bodavou bolest.
A také odplavilo část jeho osamělosti.
8
Z místa, kde Bonnie a Meredith seděly v autě, viděly přímo na Vickiino okno. Kdyby moh být blíž, bylo by to lepší, ale to by si jich mohl někdo všimnout.
Meredith jim rozlila poslední zbytek kafe z termosky a napily se. Pak zívla. Provinile se podívala po Bonnii.
„Taky se ti v noci špatně spí?“
„Jo. Nechápu proč,“ přiznala Meredith.
„Myslíš, že si kluci spolu promluví?“
Meredith, zjevně překvapená, po ní střelila pohledem a pak se usmála. Bonnie si uvědomila, že Meredith nečekala, že jí to dojde. „Doufám,“ přiznala. „Mattovi by to mohlo prospět.“
Bonnie přikývla a uvelebila se zas v sedačce. Mereditino auto jí ještě nikdy nepřipadalo tak pohodlné.
Když se znovu podívala na Meredith, tmavovláska už spala.
No skvělý. Úžasný. Bonnie zírala na sedlinu na dně svého hrnku a zašklebila se. Neodvažovala se zase uvelebit; kdyby obě usnuly, mohlo by to mít katastrofální následky. Štípala se do rukou a zírala na Vickiino osvětlené okno.
Když zjistila, že se jí obraz rozplývá a zdvojuje, věděla, že s tím honem musí něco udělat.
Čerstvý vzduch – to pomůže. Ani se nestarala, jestli způsobí nějaký hluk, odemkla dveře a otevřela je. Ale Meredith zhluboka oddechovala dál.
Musí být opravdu utahaná, pomyslela si Bonnie a vystoupila. Zavřela dveře už opatrněji a zamkla Meredith uvnitř. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že nemá klíč.
No skvělý, bude muset Meredith vzbudit, aby se dostala zpátky dovnitř. Mezitím může zajít zkontrolovat Vickii. Vickie asi bude ještě vzhůru.
Po zamračeném nebi se proháněly přeháňky, ale noc byla teplá. Za Vickiiným domem se zlehka zachvívaly ořešáky. Cvrčkové cvrlikali, ale jejich monotónní píseň jako by jen podtrhovala všeobjímající ticho.
Bonniiny smysly zahltila vůně zimolezu. Zlehka nehty zaklepala na Vickiino okno a zkoušela nakouknout dovnitř škvírou mezi závěsy.
Žádná odpověď. Na posteli zahlédla hromadu dek, ze které čouhal pramen neudržovaných hnědých vlasů. Vickie taky spí.
Jak tam tak Bonnie stála, zdálo se jí, že ticho kolem houstne. Cvrčci ztichli a stromy znehybněly. A přesto měla pocit, že se zoufale snaží zaslechnout něco, o čem věděla, že tu je.
Nejsem tu sama, uvědomila si.
Neřekl jí to žádný z jejích běžných smyslů. Ale onen záhadný šestý smysl jí nyní nahnal husí kůži, až jí zamrazilo u páteře – ten šestý smysl, který se v ní nově probudil a dokázal rozpoznat přítomnost Sil, si byl stoprocentně jistý. Něco tu je… blízko. Něco ji pozoruje.
Pomalu se otočila, aby nezpůsobila žádný hluk. Když bude potichu, možná ji to nedostane, ať je to cokoli. Možná si jí to nevšimne.
Ticho bylo zlověstné, hrozivé. Hučelo jí v uších spolu s šuměním vlastní krve. Nedokázala si pomoct, před duševním zrakem se jí objevovaly různé věci, které se každou chvíli mohou s vřískotem vyřítit z temnoty.
Něco s horkýma vlhkýma rukama, pomyslela si a zírala do tmy v zahradě. Černočerná tma, to bylo vše, co viděla. Každý tvar mohl znamenat naprosto cokoli, vypadalo to, že se všechny stíny hýbou. Cosi s horkýma zpocenýma rukama, které jsou dost silné, aby drtily…
Zapraskání větvičky jí projelo jako žhavá kulka. Otočila se za tím zvukem, oči i uši nastražené. Ale kolem bylo zas jen ticho a tma.
Něčí prsty se jí dotkly vzadu na krku.
Bonnie se znovu otočila tak prudce, až málem spadla. Leknutím skoro omdlela. Byla tak vyděšená, že nedokázala ani vykřiknout. Když uviděla, kdo to je, leknutí zahltilo všechny její smysly a svaly jí vypověděly poslušnost. Skončila by na zemi, kdyby ji nezachytil.
„Vypadáš vyděšeně,“ řekl Damon jemně.
Bonnie jen zavrtěla hlavou. Ještě nenašla hlas. Pořád měla pocit, že omdlí. Přesto se pokusila odtáhnout.
Nezesílil sevření, ale nepustil ji. A bojovat s ním mělo asi stejný smysl, jako kdyby se pokoušela probourat cihlovou zeď holýma rukama. Vzdala to a snažila se zklidnit dech.
„Ty se bojíš ?“ zeptal se Damon. Káravě se usmál, jako by spolu sdíleli nějaké tajemství. „To přece nemusíš.“
Jak jen Elena dokázala tohle všechno zvládnout? Ale ona to nakonec nezvládla, uvědomila si Bonnie. Elena mu nakonec podlehla. Damon vyhrál a bylo po jeho.
Jednou rukou ji pustil a zlehounka objel prstem křivku jejích rtů. „Předpokládám, že chceš, abych odešel,“ pokračoval, „a už tě neděsil. Opravdu si to přeješ?“
Je to, jako když si had pohrává s králíkem, pomyslela si Bonnie. Takhle se určitě cítí ten králík. Jediný rozdíl je v tom, že mě, doufám, nečeká smrt. Ale možná prostě umřu sama od sebe. Měla pocit, že ji nohy každou chvíli zradí. Uvnitř cítila horké chvění.
Mysli na něco jiného… a rychle. Ty neproniknutelné černé oči jako by teď vyplňovaly celý vesmír. Měla dojem, že v nich vidí hvězdy. Mysli. Honem.
Eleně by se to nelíbilo, pomyslela si přesně v tu chvíli, kdy se jeho boky dotkly jejích. Jo, to je ono. Problém je v tom, že nemá sílu to říct nahlas. Teplo uvnitř roste, proudí do všech jejích údů od špiček prstů až po chodidla nohou. Rty má chladivé jako hedvábí, ale všechno ostatní je tak žhavé. Nemusí se bát; může se tomu prostě poddat a vznášet se. Zalila ji vlna blaženosti…
„Co se to tady sakra děje?“
Ten hlas přerušil ticho a zlomil kouzlo. Bonnie sebou škubla a zjistila, že konečně dokáže odtrhnout pohled. Matt stál na kraji zahrady se zaťatými pěstmi a jeho oči vypadaly jako střípky modrého ledu. Tak ledové, až pálily.
„Vypadni od ní,“ zasyčel Matt.
K Bonniinu překvapení sevření na jejích pažích povolilo. Ustoupila o krok a poněkud bez dechu si narovnala blůzku. Mysl už jí zase fungovala.
„Už je to dobrý,“ řekla Mattovi skoro normálním hlasem. „Já jsem prostě…“
„Jdi zpátky do auta a zůstaň tam.“
Tak to teda počkat, pomyslela si Bonnie. Byla ráda, že Matt přišel; to vyrušení bylo načasované velice příhodně. Ale tohle chování staršího bratra-ochranitele už trochu přehání.
„Podívej, Matte…“
„Prostě jdi,“ přerušil ji a stále tvrdě hleděl na Damona.
Meredith by si určitě nedala takhle poroučet. A Elena stoprocentně ne. Bonnie otevřela pusu, aby řekla Mattovi, že si má jít do toho auta sednout sám, když vtom si něco uvědomila.
Tohle je poprvé za několik měsíců, kdy vidí, že Mattovi skutečně na něčem záleží. V těch modrých očích je zase světlo – ten studený záblesk spravedlivého hněvu, který dokázal zarazit dokonce i Tylera Smallwooda. Matt je právě teď doopravdy naživu a plný energie. Je zase sám sebou.
Bonnie se kousla do rtu. Ještě chvíli bojovala se svou pýchou, ale pak sklopila oči.
„Dík, žes mě zachránil,“ zamumlala a odešla ze zahrady.
Matt měl takový vztek, že se k Damonovi radši nepřiblížil, aby ho rovnou nepraštil. A mrazivá temnota v Damonových očích mu prozrazovala, že to by nebyl zrovna dobrý nápad.
Ale Damonův hlas byl klidný, téměř bez emocí. „Moje chuť na krev není jenom rozmar, to víš. Je to životní nezbytnost, kterou se ty tady snažíš narušit. Já jenom dělám to, co musím.“
Tahle bezohledná lhostejnost už byla na Matta moc. Přemýšlejí o nás jako o jídle, připomněl si. Jsou to šelmy a my jsme jejich kořist. A on měl ve svých spárech Bonnie, Bonnie, která by nepřeprala ani kotě.
Pohrdavě pronesl: „Proč si teda netroufneš na někoho svojí kategorie, co?“
Damon se usmál a vzduch kolem jako by se náhle ochladil. „Jako třeba na tebe?“
Matt na něj jenom vztekle zíral. Cítil, jak se mu na čelisti zatínají svaly. Po chvíli řekl tvrdě: „Zkus to.“
„Můžu udělat víc, než to jenom zkusit, Matte.“ Damon učinil jediný krok směrem k němu, jako panter na stopě. Mattovi se bezděky vybavily kočkovité šelmy z džungle, jejich mocný skok a ostré rvoucí zuby. Vzpomněl si, jak vypadal Tyler v tom skladu, když s ním Stefan skončil. Rudé syrové maso. Jenom syrové maso a krev.
„Jakže se jmenoval ten učitel historie?“ hedvábně se vyptával Damon. Teď vypadal skoro pobaveně, užíval si to. „Pan Tanner, že jo? O něj jsem se víc než jen pokusil.“
„Jsi vrah.“
Damon přikývl, jako kdyby byl právě někomu představen. Neurazilo ho to. „On mě ale bodnul nožem. Neměl jsem v úmyslu ho vypít úplně, ale naštval mě, a tak jsem změnil názor. A ty mě teď taky štveš, Matte.“
Mattovi jako by nohy vrostly do země, nemohl by utéct, ani kdyby chtěl. Bylo v tom víc než jen kočičí ladnost při lovu, bylo v tom víc než jen ty nezemsky černé oči upřené na něj. Přímo uvnitř v Damonovi bylo cosi, co v člověku vyvolávalo panickou hrůzu. Jakási hrozba, která promlouvala přímo k Mattově krvi, k jeho podvědomí, a radila mu udělat cokoli, aby se dostal pryč.
Ale on neuteče. Rozhovor se Stefanem si právě teď vybavoval jenom matně, ale pamatoval si z něj jedno. I kdyby tu měl umřít, utíkat nebude.
„Nebuď hloupý,“ řekl Damon, jako by slyšel každé slovo z Mattových myšlenek. „Tobě ještě nikdy nikdo nevzal krev proti tvé vůli, že ne? Bolí to, Matte. Hodně to bolí.“
Elena, vzpomněl si Matt. Když si tenkrát poprvé brala jeho krev, byl vyděšený k smrti a ten strach byl dost zlý. Ale tenkrát to učinil z vlastního rozhodnutí. Jaké by to asi bylo, kdyby nesouhlasil?
Neuteču. A neuhnu pohledem.
Nahlas řekl Damonovi do očí. „Jestli mě chceš zabít, měl bys radši přestat kecat a udělat to. Možná mě můžeš zabít, ale to je tak jediné, k čemu mě můžeš donutit.“
„Ty jsi snad ještě hloupější než můj bratr,“ konstatoval Damon. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Popadl Matta za košili a pak mu položil ruce kolem hrdla. „A mám dojem, že tě budu muset poučit stejným způsobem.“
Všechno strnulo. Matt cítil pach vlastního strachu, ale neuhnul. Teď už se nemohl pohnout.
Na tom ale nezáleželo. Nevzdal to. Kdyby tady na místě umřel, umřel by s tímhle vědomím.
Damonovy zuby se bíle zableskly ve tmě. Byly ostré jako nože. Matt téměř cítil jejich ostří ještě dřív, než se ho dotkly.
Nedám mu zadarmo vůbec nic, pomyslel si a zavřel oči.
Náraz ho úplně vyvedl z rovnováhy. Prudce otevřel oči, zavrávoral a spadl na záda. Damon ho nechal být a odstrčil ho pryč.
Jeho černé oči na něj hleděly z uzavřené tváře, jak tam sedí na špinavé zemi.
„Pokusím se to říct tak, abys to pochopil i ty,“ řekl Damon. „Nepleť se mi do cesty, Matte, bude to pro tebe lepší, věř mi. Jsem nebezpečnější, než si vůbec dovedeš představit. A teď odsud vypadni. Je to moje hlídka.“
Mat potichu vstal. Narovnal si košili tam, kde ji Damonovy pěsti pomačkaly. A pak odešel, ale neutíkal a neucouvl před Damonovým pohledem.
Vyhrál jsem, pomyslel si. Jsem pořád naživu, takže jsem vyhrál.
A v těch černých očích se nakonec objevil záblesk jakéhosi vzteklého respektu. A to Matta přimělo se nad některými věcmi zamyslet.
Když se vrátil, Bonnie a Meredith seděly v autě. Obě vypadaly ustaraně.
„Byls pryč dlouho,“ řekla Bonnie. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“
Matt si pomalu začínal přát, aby mu lidi přestali klást tuhle pitomou otázku. „Jsem v pohodě,“ odpověděl a dodal: „Fakt.“ Po chvíli si uvědomil, že by měl říct ještě něco. „Omlouvám se, jestli jsem na tebe na té zahradě křičel, Bonnie.“
„To je dobrý,“ řekla Bonnie chladně. Pak roztála a dodala: „Fakticky vypadáš líp. Víš, jako bys to zase byl opravdu ty.“
„Jo?“ Přihladil si znovu svoji pomačkanou košili a rozhlédl se. „Mno, zaplést se s upírama je zjevně dost dobrý zahřívací cvičení.“
„Co jste tam vlastně blbli? Sklonili jste hlavy a rozeběhli se proti sobě z opačných stran dvorku?“ vyzvídala Meredith.
„Něco takovýho. Říkal, že teď bude držet hlídku u Vickie on.“
„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptala se Meredith střízlivě.
Matt se zamyslel. „Asi jo. Je to divný, ale myslím, že se jí nechystá ublížit. A pokud se tu ten zabiják ukáže, mám dojem, že se dočká ošklivého překvapení. Damon dychtí po boji. Klidně můžeme jet zpátky do knihovny pro Stefana.“
Stefana nebylo před knihovnou nikde vidět, ale když projeli párkrát ulicí nahoru a dolů, vynořil se ze tmy. Měl s sebou tlustou knihu.
„Vloupání, nedovolený vstup a velká loupež – kniha z knihovny,“ podotkla Meredith. „K čemu to proboha máš?“
„Jenom jsem si ji vypůjčil,“ odpověděl Stefan dotčeně. „K tomu přece knihovny jsou, ne? A z deníku jsem si okopíroval stránky, které jsou pro nás důležité.“
„Chceš říct, žes to našel? Domyslel sis to správně? Takže nám všecko řekneš, jak jsi slíbil,“ vychrlila Bonnie. „Pojeďme do penzionu.“
Stefana mírně překvapilo, když se dozvěděl, že se objevil Damon a drží hlídku u Vickie, ale nijak to nekomentoval. Matt mu přesně neřekl, jak se Damon objevil, a všiml si, že ani Bonnie to nekomentovala.
„Jsem si skoro jistý, že vím, co se děje ve Fell’s Church. A půlku té hádanky už jsem vyřešil,“ prohlásil Stefan, jakmile se všichni rozsadili v jeho pokoji v podkroví penzionu. „Ale existuje jenom jediný způsob, jak to dokázat, a jenom jediný způsob, jak zjistit tu druhou půlku. Budu potřebovat pomoc, ale nevím, jestli to po vás můžu žádat.“ Když to říkal, díval se přitom na Bonnii a Meredith.
Podívaly se jedna na druhou a pak zpátky na něho. „Ten neřád zabil jednu z našich kamarádek,“ připomněla Meredith. „A druhou pomalu přivádí k šílenství. Jestli potřebuješ naši pomoc, máš ji mít.“
„Ať to stojí, co to stojí,“ přidala se Bonnie.
„Jde o něco nebezpečného, že jo?“ vyptával se Matt. Nemohl se udržet. Jako kdyby si Bonnie už nevytrpěla dost…
„Ano, je to nebezpečné. Ale je to i boj děvčat, nejenom náš.“
„To si piš, že jo,“ vrčela Bonnie. Meredith se evidentně pokoušela potlačit úsměv. Nakonec se musela odvrátit a zubit se do dlaně.
„Tak Matt je zpátky,“ odpověděla, když se jí Stefan zeptal, co je tu k smíchu.
„Chyběls nám,“ dodala Bonnie. Matt nechápal, proč se na něj všichni usmívají, a najednou zčervenal a zrozpačitěl. Raději přešel k oknu a podíval se ven.
„Je to opravdu nebezpečné; nechci vám o tom lhát,“ řekl už vážně Stefan dívkám. „Ale je to jediný způsob, jak to udělat. Celá ta věc je trochu komplikovaná, a tak bych měl radši začít od začátku. Musíme se vrátit zpátky do doby založení Fell’s Church…“
Vyprávěl dlouho do noci.
čtvrtek 11. června, 7:00
Milý deníčku,
včera večer jsem nemohla psát, protože jsem se vrátila domů moc pozdě. Máma byla zas naštvaná. Kdyby věděla, co doopravdy dělám, dostala by z toho záchvat. Poflakuju se s upírama a plánuju akce, při kterých mě můžou zabít. Všechny nás můžou zabít.
Stefan má plán, jak nalákat do pasti toho, kdo zabil Sue. Připomíná mi to některé Eleniny plány a dělá mi to starost. Vždycky totiž zněly skvěle, ale často stejně nevyšly.
Bavili jsme se o tom, kdo dostane tu nejnebezpečnější úlohu, a nakonec jsme rozhodli, že to bude Meredith. Co se mě týče, naprosto souhlasím. Chci říct, ona je silnější a sportovnější typ a v potížích dokáže vždycky zachovat klid. Jenom mi jde na nervy, že pro ni všichni hlasovali tak rychle, zvlášť Matt. Přece nejsem totálně neschopná? Je mi jasné, že nejsem tak bystrá jako ostatní a určitě nejsem dobrá sportovkyně ani klidná v krizových situacích, ale taky nejsem naprostej moula. Na některé věci vlohy mám.
Stejně se do toho pustíme až po maturitě. Čeká nás to všecky kromě Damona, který v tu dobu bude dávat pozor na Vickii. Je to divný, ale všichni mu teď věříme. Dokonce i já. Navzdory tomu, co se mi pokusil udělat včera v noci, myslím, že by nedovolil, aby Vickie někdo ublížil.
Neměla jsem už žádné další sny o Eleně. Myslím, že jestli se vrátí, stane se ze mě totální vřískající cvok. Nebo už nikdy neusnu. Prostě bych toho víc nesnesla.
Tak jo. Radši bych měla jít. Doufejme, že do neděle celé to tajemství vyřešíme a chytíme toho zabijáka. Věřím Stefanovi.
Jenom doufám, že si zapamatuju svoji roli.