Jdi na obsah Jdi na menu

Upíří Deníky - Návrat - Předmluva

 

Stefane?
Elena se rozčílila. Nedokázala to slovo vyslovit tak, jak chtěla. "Stefane," pomohl
jí. Opíral se o loket a díval se na ni s těma očima, které ji vždycky přiměli zapomenout, co se právě snažila říct.
Oni zářily jako zelené jarní listy ve slunečním svitu. "Stefane," zopakoval. "Dokážeš to říct, lásko?
"
Elena se na něj podívala vážně. Byl tak krásný, až jí to lámalo srdce, bledé, ostře řezané rysy a tmavé vlasy spadající přes čelo.
Chtěla vtělit do svých slov všechny pocity, které se hromadily za hradbami jejího nemotorného jazyka a tvrdohlavé mysli.
Bylo toho tolik, na co se chtěla zeptat, co mu chtěla říct.
Ale slova ještě nepřišla. Zamotali se jí na jazyku. Nemohla mu je poslat ani telepaticky-vyšli jí jen roztřístěné obrazy.
Koneckonců, byl to teprve sedmý den jejího nového života.
Stefan jí to řekl, když se poprvé probudila, když pop-
rvé otevřela oči po návratu z Druhé strany, když umřela
jako upír, že byla schopná dělat všechny ty vě-
ci, které nyní zřejmě zapomněla.
Stefan nevěděl, proč
všechno zapomněla, nikdy neviděl nikoho, kdo vstal
z mrtvých, kromě upírů, kterým Elena bývala, ale roz-
hodně už není.
Stefan jí také nadšeně potvrzoval, že se
její znalosti každý den šíří jako požár: nové obrazy, nová
myslí formulovaná slova.
I když někdy pro ni bylo snad-
nější komunikovat než jindy, Stefan si byl jistý, že zane-
dlouho bude zase sama sebou.
Pak se zase začne chovat
jako teenager, kterým ve skutečnosti je.
Už nebude mladá dospělá s dětskou myslí, taková, jakou ji zjevně chtěli
mít duchové: dívku, která vidí svět novýma očima, oči-
ma dítěte.
Elena si myslela, že duchové jednali trochu nefér. Co
když si Stefan mezi tím najde někoho, kdo umí chodit
a mluvit, a dokonce i psát? Eleně to dělalo starosti.

To byl také důvod, proč ji před pár dny Stefan nenašel
v posteli, když se v noci vzbudil.
Našel ji v koupelně, jak
úzkostně zírá do novin a pokouší se dát nějaký smysl těm

mrňavým klikyhákům, o kterých věděla, že jsou to slo-
va, která kdysi znávala. Na papíře byly stopy jejích slz.
Klikyháky jí vůbec nic neříkaly.
"Ale proč, lásko? Naučíš se znovu číst. Tak proč spě-
chat?"
Teprve pak si všiml kousků tužky, polámané v příliš
silném sevření, a hromady papírových ubrousků.
Pokoušela se na ně překreslovat slova. Možná kdyby uměla psát
jako ostatní, Stefan by přestal spát v křesle a držel by ji
v náručí na té velké posteli. Nešel by hledat někoho star-
šího nebo chytřejšího. Věděl by, že je dospělá.
Viděla, jak si to Stefan pomalu skládá v hlavě, a pak si
všimla, že mu do očí stouply slzy. Byl vychován k tomu,
že nesmí nikdy plakat, at' už se děje cokoliv. Ale nyní se
k ní otočil zády a dlouho pomalu a zhluboka dýchal.
A pak ji vzal do náruče, vzal ji do postele ve svém
pokoji, pohlédl jí do očí a řekl: "Eleno, řekni mi, co
chceš aby udělal. I kdyby to byla holá nemožnost, já ti
to splním, přísahám. Tak řekni."
Všechna slova, která mu chtěla říct, byla stále zablo-
kována uvnitř.
I v jejích očích se zaleskly slzy a Stefan je
jemně otřel prsty, jako by snad trochu drsnějším doty-
kem mohl poškodit cenný obraz.
Pak k němu Elena zvedla tvář, zavřela oči a lehce na-
špulila rty. Chtěla polibek. Ale…
"Máš ted' duši dítěte," bránil se Stefan. "Nemůžu toho
zneužívat"
Kdysi ve starém životě
mívali znakovou řeč, kterou si Elena stále pamatovala.
Poklepala si pod bradu, právě na tom nejjemnějším místečku - jednou, dvakrát,
třikrát.
Znamenalo to, že se cítí nepříjemně… jako by byla
příliš plná… Znamenalo to, že chce…
Stefan zasténal.
"To nemůžu…"
Ťuk, ťuk, ťuk…
"Ještě nejsi znovu sama sebou…"
Ťuk, ťuk, ťuk…
"Poslouchej mě, lásko…"
ŤUK! ŤUK! ŤUK! Hleděla ne něj prosebnýma oči-
ma. Kdyby mohla mluvit, řekla by: Prosím, věř mi tro-
chu, nejsem úplně hloupá. Prosím, poslouchej to, co ti
nedokážu říct.
"Ty trpíš. Ty skutečně trpíš," přeložil si to Stefan se zmatenou rezignací. "Já - kdybych… si vzal jenom trochu…"
Najednou byly Stefanovy prsty chladné a jisté, když jí
naklonil hlavu, zvedlo k sobě její tvář a naklonil ji přesně v tom úhlu… a pak ucítila dvojité bodnutí, které ji přesvědčilo víc než cokoliv jiného, že je naživu a přestala
být duchem.
Potom si byla velmi, velmi jistá, že Stefan celou miluje jen ji
a nikoho jiného, a mohla říct Stefanovi některé z těch věcí, které mu říct chtěla.
Ale musela mu to sdělovat v drob-
ných výkřicích - ne však výkřicích bolesti - a hvězdy,komety a světelné pruhy padaly všude kolem ní.
A byl to Stefan, kdo nakonec nebyl schopen říct jediné slovo.
A Stefan nakonec oněměl úžasem.
Elena měla pocit, že to je fér. Pak ji držel v náručí
noc a ona byla sťastná.