Jdi na obsah Jdi na menu

Anita Blakeová 36., 37., 38., 39., 40.

5. 4. 2010
36
Třetí možností bylo sedět přivázaná k židli v místnosti, kde jsem se probrala. Byla to nejlepší ze tří variant, ale poněkud nic neříkající. Nelíbí se mi být svázaná. Znamená to, že se moje možnosti ztenčily z mála na žádné. Dominga mi ustřihla trochu vlasů a konečky nehtů. Vlasy a nehty na kouzlo donucení. Do háje.
Židle byla stará, s rovným opěradlem. Zápěstí jsem měla připoutaná k příčkám, které tvořily opěradlo. Kotníky každý zvlášť k nohám židle. Provazy důkladně utažené. Trhala jsem pouty a doufala, že je uvolním. Nedařilo se.
Už dřív jsem byla svázaná. Vždycky mám takovou Houdiniovskou představu, že tentokrát se mi povede uvolnit provazy dost na to, abych se vykroutila na svobodu. Nikdy to takhle nefunguje. Jakmile jste jednou svázaní, zůstanete svázaní, dokud vás někdo nepustí.
Problém je v tom, že až mě pustí, tak na mě budou zkoušet velice ošklivé kouzlíčko. Musím se odtud dostat dřív. Nějak se odtud musím dostat. Milosrdný Bože, prosím, ať se odtud dostanu.
Dveře se otevřely jako na zavolanou, ale nebyla to pomoc.
Vešel Bruno s Vandou v náručí. Na pravé straně obličeje jí zasychala krev z rány nad okem. Levou tvář měla oteklou od velké podlitiny. Spodní ret měla rozbitý a dosud krvácel. Oči měla zavřené. Nebyla jsem si ani jistá, zda je při vědomí.
Cítila jsem bolestivou rýhu na levé straně obličeje, kam mě kopl Bruno, ale ve srovnání s Vandinými zraněními to nestálo za řeč.
„A co teď?“ zeptala jsem se Bruna.
„Nesu ti společnost. Až se probere, zeptej se jí, co jí ještě Tommy udělal. Uvidíme, jestli tě to přesvědčí, abys oživila tu zombii.“
„Myslela jsem, že mě Dominga očaruje, abych vám pomohla.“
Pokrčil rameny. „Gaynor jí moc nevěří, protože to posledně tak hrozně zmrvila.“
„Asi nedává druhou šanci, co?“
„Ne, nedává.“ Položil Vandu na zem vedle mě. „Radši jeho nabídku přijmi, děvče. Jedna mrtvá děvka, a ty dostaneš milion dolarů. Vezmi to.“
„Chcete použít Vandu jako oběť?“ Vlastní hlas zněl unaveně i mně samé.
„Gaynor nedává druhou šanci.“
Přikývla jsem. „Co tvoje koleno?“
Zašklebil se. „Hodil jsem si ho zpátky na místo.“
„Muselo to pekelně bolet.“
„Bolelo. Pokud nepomůžeš Gaynorovi, tak přesně zjistíš, jak moc to bolelo.“
„Oko za oko.“
Přikývl a narovnal se. Kulhal na pravou nohu. Všiml si, že se dívám na jeho koleno.
„Promluv si s Vandou. Rozhodni se, jak chceš dopadnout. Gaynor mluvil o tom, že tě zmrzačí a nechá si tě jako hračku. To určitě nechceš.“
„Jak pro něj můžeš pracovat?“
Pokrčil rameny. „Dobře platí.“
„Peníze nejsou všechno.“
„Říká někdo, kdo nikdy netrpěl hladem.“
Dostal mě. Jen jsem se na něj dívala. Několik minut jsme na sebe hleděli. Konečně bylo v jeho očích něco lidského. Přesto jsem z nich nedokázala nic vyčíst. Ať to byla jakákoli emoce, nebylo to nic, co bych mohla pochopit.
Otočil se a odešel.
Pohlédla jsem na Vandu. Nehybně ležela na boku. Na sobě měla další mnohobarevnou sukni, bílou blůzu s širokým krajkovým límečkem napůl strženou z ramene. Pod ní měla podprsenku švestkové barvy. Vsadím se, že měla stejné kalhotky – než ji dostal do rukou Tommy.
„Vando,“ zašeptala jsem. „Vando, slyšíš mě?“
Pomalu a bolestivě pohnula hlavou. Otevřela jedno oko, rozšířené, plné paniky. Druhé oko měla slepené zaschlou krví. Vanda si chvíli zuřivě ohmatávala zalepené víčko. Když mohla otevřít obě oči, zamrkala na mě. Chvíli jí trvalo, než zaostřila a zjistila, kdo skutečně jsem. Co v tu první zpanikařenou chvíli čekala, že uvidí? Nechci vědět.
„Vando, můžeš mluvit?“
„Ano.“ Hlas měla tichý, ale čistý.
Chtěla jsem se jí zeptat, jestli jí nic není, ale na to už jsem znala odpověď. „Pokud se svedeš dostat ke mně a rozvázat mě, obě nás odtud dostanu.“
Podívala se na mě, jako bych se zbláznila. „Nedostaneme se odtud. Harold by nás zabil.“ Poslední větu vyslovila jako čiré konstatování faktu.
„Já se nevzdávám, Vando. Rozvaž mě a něco vymyslím.“
„Ublíží mi, pokud ti pomůžu,“ namítla.
„Chce tě použít jako lidskou oběť při oživení jeho předka. O kolik víc ti ještě může ublížit?“
Zamrkala na mě, ale oči se jí projasňovaly. Skoro jako kdyby panika byla drogou a Vanda zápolila s jejími účinky. Nebo tou drogou možná je Harold Gaynor. Jo, to dává smysl. Vanda je závislačka. Závislá na Haroldovi Gaynorovi. Každý narkoman je ochotný umřít pro další dávku. Ale já nejsem.
„Rozvaž mě, Vando, prosím. Dostanu nás z toho.“
„A jestli se ti to nepodaří?“
„Tak na tom nebudeme o nic hůř.“
Zdálo se, že o tom přemýšlí. Napínala jsem uši, pátrala po zvucích z chodby. Pokud se vrátí Bruno, když budeme na půl cesty ke svobodě, bude to velice mizerné.
Vanda se vzepřela na rukou. Nohy skryté pod sukní táhla za sebou, mrtvé, naprosto nehybné. Začala se vléct ke mně. Myslela jsem si, že to půjde pomalu, ale pohybovala se rychle. Svaly na pažích se jí napínaly, pracovaly skvěle. Během pár minut se ocitla u židle.
Usmála jsem se. „Jsi velmi silná.“
„Moje ruce jsou všechno, co mám. Musejí být silné,“ odtušila Vanda.
Začala se zabývat provazy, které poutaly moje pravé zápěstí. „Je to příliš utažené.“
„Zvládneš to, Vando.“
Konečky prstů se probírala uzlem. Po době, která mi připadala jako roky, ale ve skutečnosti to mohlo být tak pět minut, jsem ucítila, jak se provaz poddává. Uvolňuje se, uvolňuje. Jo!
„Už to skoro je, Vando.“ Cítila jsem se jako roztleskávačka.
Chodbou zazněl zvuk kroků, přibližoval se k nám. Vanda ke mně obrátila zmlácený obličej, v očích hrůzu. „Nestiheme to,“ šeptla.
„Vrať se tam, kde jsi byla. Dělej. Dokončíme to později,“ rozhodla jsem.
Vanda se dovlekla po rukou tam, kam ji Bruno položil. Právě zalehla do téměř stejné polohy, když se dveře otevřely. Vanda předstírala, že je v bezvědomí, to nebyl špatný nápad.
Ve dveřích stál Tommy. Sundal si sako, černé popruhy podpažního pouzdra se vyjímaly proti bílému rolákovému tričku. Černé džíny zdůrazňovaly přeštípnutý pas. Vypadal neohrabaně od samého posilování.
K oblečení přidal ještě jednu věc. Nůž. Točil s ním v ruce jako mažoretka hůlkou. Čepel vypadala jako téměř dokonalý paprsek světla. Ukázka obratnosti. Úžasné.
„Nevěděla jsem, že používáš nůž, Tommy.“ Můj hlas zněl klidně a normálně. Úžasné.
Zašklebil se. „Mám spoustu nadání. Gaynor chce vědět, jestli ses rozmyslela ohledně oživování té zombie.“
Nebyla to zrovna otázka, ale zodpověděla jsem ji. „Neudělám to.“
Jeho škleb se ještě rozšířil. „Doufal jsem, že to řekneš.“
„Proč?“ Obávala jsem se, že znám odpověď.
„Protože mě poslal, abych tě přesvědčil.“
Zírala jsem na třpytící se nůž, nemohla jsem si pomoct. „Nožem?“
„Něčím jiným, dlouhým a tvrdým, ale ne tak studeným.“
„Znásilnění?“ zeptala jsem se. To slovo tak nějak zůstalo viset v horkém nehybném vzduchu.
Přikývl, křenil se přitom jako zatracená kočka Šklíba. Přála jsem si, abych ho mohla nechat zmizet, až na ten úsměv. Jeho úsměvu jsem se nebála. Starosti mi dělal druhý konec jeho osoby.
Bezmocně jsem trhla za provazy. Na pravém zápěstí povolily o trochu víc. Uvolnila je Vanda dost? Dokázala to? Prosím, Bože, ať to tak je.
Tommy stál nade mnou. Přelétla jsem mu pohledem podle těla nahoru a co jsem spatřila v jeho očích, bylo naprosto nelidské. Je spousta způsobů, jak se stát stvůrou. Tommy na jeden z nich přišel. V jeho pohledu byl jen zvířecí hlad. Nezbylo nic lidského.
Stoupl si každou nohou na jednu stranu židle, obkročmo, ale nesedl si. Plochým břichem se mi přitiskl k obličeji. Tričko vonělo drahou kolínskou. Trhla jsem hlavou dozadu, snažila jsem se ho nedotknout.
Zasmál se a prsty projel skrz těžké prameny mých vlasů. Pokusila jsem se ucuknout hlavou z jeho dosahu, ale chytil mě za vlasy a přitáhl mi hlavu zpátky.
„Tohle si užiju,“ zamumlal.
Neodvážila jsem se trhat pouty. Kdyby se mi povedlo uvolnit si zápěstí, všiml by si toho. Musím počkat, počkat, dokud nebude dost rozptýlený na to, aby to nezaregistroval. Rozbolel mě žaludek při představě, co budu možná muset udělat, abych ho rozptýlila, co budu muset strpět, aby mi udělal. Ale cílem je zůstat naživu. Všechno ostatní je jen bonus. Ve skutečnosti jsem tomu nevěřila, ale snažila jsem se.
Sedl si na mě, celá jeho váha mi dolehla na nohy. Obličej jsem měla přitisknutý k jeho hrudi a nemohla jsem s tím nic dělat.
Přejel mi po tváři plochou stranou nože. „Můžeš to kdykoliv zastavit. Stačí říct ano, a já to půjdu povědět Gaynorovi.“ Hlas už měl zastřený. Cítila jsem jeho vzrušení, jak se tiskl k mému břichu.
Představa, že mě Tommy takhle zneužije, skoro stačila, abych řekla ano. Skoro. Trhla jsem pouty a provazy napravo povolily trochu víc. Ještě jednou pořádně zaberu a budu volná. Ale mám jen jednu ruku proti Tommyho dvěma. A on má pistoli a nůž. To nejsou dobré vyhlídky, ale je to nejlepší, čeho se mi dnes v noci dostane.
Políbil mě, vnutil mi jazyk do úst. Neopětovala jsem polibek, protože by tomu nevěřil. Ale taky jsem ho nekousla do jazyka, protože jsem ho chtěla udržet u sebe. Když mám jen jednu ruku volnou, potřebuju ho udržet u sebe. Musím mu způsobit vážné zranění jednou rukou. Jak? Jak to mám udělat?
Otíral se mi o krk, tvář zabořenou do mých vlasů u levého ramene. Teď nebo nikdy. Trhla jsem vší silou a uvolnila si pravé zápěstí. Strnula jsem. Určitě to ucítil, ale byl příliš zaměstnaný tím, jak mi olizoval krk, takže si toho nevšímal. Volnou rukou mi zajel do výstřihu.
Zavřel oči a rty postupoval k pravé straně mého krku. Zavřel oči. Nůž držel volně v druhé ruce. S nožem nic nenadělám. Musím to risknout. Musím.
Pohladila jsem ho po tváři a on se mi otřel o ruku. Otevřel oči. Napadlo ho, že bych měla být svázaná. Vrazila jsem mu palec do otevřeného oka. Zaryla jsem hluboko a ucítila vlhké prasknutí, jak pukla oční bulva.
Vykřikl, trhl sebou dozadu, ruku přitisknutou na oko. Chytila jsem ho za zápěstí s nožem a držela. Křik přivolá posily. Ksakru.
Kolem Tommyho pasu se sevřely silné ruce a strhly ho dozadu. Jak padal na zem, popadla jsem nůž. Vanda se snažila Tommyho udržet. Bolest byla tak hrozná, že ho ani nenapadlo sáhnout po pistoli. Vydloubnuté oko bolí a zpanikaří člověka mnohem víc než kopnutí mezi nohy.
Osvobodila jsem si druhou ruku, přičemž jsem se škrábla na paži. Jestli budu příliš pospíchat, podřežu si sama zápěstí. Donutila jsem se k větší opatrnosti, když jsem odřezávala provazy u kotníků.
Tommymu se povedlo zbavit se Vandy. Vyškrábal se na nohy, jednou rukou se pořád držel za oko. Po tváři mu stékala krev a sklivec. „Zabiju tě!“ Sáhl po pistoli.
Změnila jsem držení nože a hodila. Zabodl se mu do paže. Mířila jsem na hrudník. Znovu vykřikl. Popadla jsem židli a vzala ho s ní přes obličej. Vanda ho chytila za kotníky a Tommy šel k zemi.
Mlátila jsem ho židlí do tváře, dokud se mi židle nerozpadla v rukou. Pak jsem ho tloukla nohou od židle, dokud mu z obličeje nezbyla krvavá kaše.
„Je mrtvý,“ řekla Vanda. Tahala mě za nohavici. „Je mrtvý. Zmizme odtud.“
Upustila jsem zkrvavenou nohu od židle a padla na kolena. Nemohla jsem polykat. Nemohla jsem dýchat. Byla jsem postříkaná krví. Nikdy předtím jsem nikoho neumlátila k smrti. Byl to dobrý pocit. Potřásla jsem hlavou. Později. S tím si budu lámat hlavu později.
Vanda přehodila paži kolem mých ramen. Vzala jsem ji kolem pasu a jí se povedlo vstát. Vážila mnohem méně, než by měla. Nechci vědět, co je pod tou hezkou sukní. Nejsou to normální nohy, ale pro jednou to tak je dobře. Je snazší ji přepravovat.
Držela jsem Tommyho pistoli v pravačce. „Tuhle ruku potřebuju mít volnou, tak se pevně drž.“
Vanda přikývla. V obličeji byla velice bledá. Cítila jsem, jak jí mezi žebry tluče srdce. „Dostaneme se z toho,“ prohlásila jsem.
„Jasně.“ Ale hlas měla roztřesený. Pochybuji, že mi věřila. Nebyla jsem si jistá, jestli věřím sama sobě.
Vanda otevřela dveře a vypadly jsme.
37
Chodba vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Dlouhý úsek bez možnosti se krýt a na obou koncích roh, za nějž není vidět.
„Doprava, nebo doleva?“ zašeptala jsem Vandě.
„Nevím. Tenhle dům je jako bludiště. Myslím, že doprava.“
Vydaly jsme se doprava, protože to alespoň bylo nějaké rozhodnutí. Nejhorší, co bychom mohly udělat, by bylo stát a čekat, až se vrátí Gaynor.
Za námi zazněly kroky. Začala jsem se otáčet, ale s Vandou v náručí jsem byla pomalá. Chodbou se rozlehl výstřel. Něco mě zasáhlo do levé ruky, kterou jsem měla kolem Vandina pasu. Náraz mě otočil kolem osy a poslal nás obě k zemi.
Skončila jsem na zádech, levou paži uvězněnou Vandiným tělem. Levačku jsem vůbec necítila.
Na konci chodby stála Cicely. Oběma rukama svírala malorážku. Neskutečně dlouhé nohy měla široce rozkročené. Zdá se, že ví, co dělá.
Pozvedla jsem .357 a namířila. Pořád jsem ležela na zádech na podlaze. Náraz zvuku, po kterém mi zvoní v uších. Zpětný ráz mi trhl rukou nahoru a dozadu. Nemohla jsem udělat nic jiného, abych neupustila zbraň. Kdybych potřebovala druhou ránu, nikdy bych to nestihla. Ale druhou ránu jsem nepotřebovala.
Cicely zhrouceně ležela uprostřed chodby. Po blůze se jí šířila krvavá skvrna. Nehýbala se, ale to nic neznamenalo. V jedné ruce dosud držela pistoli. Může jen předstírat, a jakmile se zvednu, tak mě zastřelí. Ale musím se na ni podívat.
„Můžeš mi prosím uvolnit ruku?“ zeptala jsem se.
Vanda neodpověděla, ale zvedla se do sedu a já konečně viděla na svou paži. Pořád držela u těla. Prima. Po kůži mi stékal karmínový pramínek krve. Mrazivě pálivé bodáni začalo přebíjet znecitlivělost. Znecitlivělost se mi zamlouvala víc.
Snažila jsem se nevšímat si zraněné ruky, vstala jsem a vyrazila k Cicely. Magnum jsem měla namířené. Kdyby sebou jenom cukla, střelila bych znova. Minisukně se jí vyhrnula přes stehna, odhalila černé podvazky a spodní prádlo téže barvy. Jak nedůstojné.
Stála jsem nad ní a dívala se dolů. Cicely sebou už ani necukne, ne z vlastní vůle. Hedvábnou blůzu měla prosáklou krví. Většinu hrudníku zabírala díra dost velká na to, že bych skrz ni prostrčila pěst. Je mrtvá. Důkladně mrtvá.
Vykopla jsem jí z ruky dvaadvacítku, čistě pro jistotu. U někoho, kdo si zahrává s vúdú, nikdy nevíte. Už jsem viděla vstát lidi s horšími ranami. Cicely tam jen ležela a krvácela.
Měla jsem štěstí, že měla dámskou pistoli. Být to cokoliv většího, tak jsem mohla přijít o ruku. Zastrčila jsem si pistoli vepředu za kalhoty, protože mě nenapadalo, kam jinam ji dát. Nejdřív jsem ji pochopitelně zajistila.
Nikdy předtím jsem nebyla postřelená. Kousnutá, bodnutá, zmlácená, popálená – ale nikdy postřelená. Nahánělo mi to strach, protože jsem si nebyla jistá, jak vážně jsem zraněná. Došla jsem zpátky k Vandě. Tvář měla bledou, hnědé oči se podobaly ostrovům na bílém obličeji. „Je mrtvá?“
Přikývla jsem.
„Krvácíš,“ upozornila mě. Utrhla si pruh látky z dlouhé sukně. „Ukaž, zavážu ti to.“
Klekla jsem si a nechala ji, ať mi mnohabarevným hadříkem ováže paži těsně nad ránou. Dalším kouskem sukně mi otřela krev. Nevypadalo to tak špatně. Vypadalo to skoro jako rozšklebený zkrvavený odřezek.
„Myslím, že ta kulka mě jenom škrábla.“ Zásah do masa, nic víc než zásah do masa. Pálilo mě to a zároveň téměř studilo. Možná byl chlad způsobený šokem. Že bych upadla do šoku kvůli jednomu maličkému škrábnutí od kulky? Určitě ne.
„Pojďme, musíme se odtud dostat. Výstřely přivolají Bruna.“ Je dobře, že mě ruka bolí. Znamená to, že ji cítím a mohu s ní hýbat. Paži se příliš nechtělo znovu se ovinout kolem Vandina pasu, ale byla to jediná možnost, jak ji vést a zároveň mít pravačku volnou.
„Půjdeme doleva. Možná odtamtud přišla Cicely,“ rozhodla Vanda. V tom byla jistá logika. Obrátily jsme se a prošly kolem Cicelyny mrtvoly.
Ležela tam, modré oči neuvěřitelně rozšířené. Na tváři čerstvě mrtvých nikdy není výraz hrůzy. Spíš překvapení než cokoli jiného. Jako by je smrt zastihla, když to nečekali.
Vanda se zadívala na tělo, když jsme ho míjely. „Nikdy bych neřekla, že ona umře dřív než já,“ zašeptala.
Zahnuly jsme za roh a stanuly tváří v tvář Dominžině nestvůře.
38
Zrůda stála uprostřed úzké síně, která se zdála zabírat větší část zadních prostor domu. Stěny lemovala okna s mnoha skleněnými tabulkami. A mezi všemi těmi okny byly dveře. Oknem jsem viděla černé noční nebe. Dveře vedou ven. Jediná věc, která stojí mezi námi a svobodou, je ta stvůra.
Jediná věc. Uf.
Belhající se hromada částí těl se blížila k nám. Vanda zaječela a já jí to neměla za zlé. Pozvedla jsem magnum a zamířila na lidskou tvář uprostřed. Výstřel se rozlehl jako uvězněné zahřmění.
Tvář vybuchla ve změti krve, masa a kostí. Pach byl ještě horší. Jako mít vzadu v krku shnilou kožešinu. Ústa vykřikla, jako vyje zraněné zvíře. Bytost se dál blížila, ale byla zraněná. Zdála se zmatená ohledně toho, co má teď dělat. Zasáhla jsem hlavní mozek? Má to vůbec nějaký hlavní mozek? Nemám způsob, jak to zjistit.
Vystřelila jsem ještě třikrát, roztříštila tři další hlavy. Síň byla plná mozku a krve nebo něčeho ještě horšího. Monstrum se dál blížilo.
Zbraň cvakla na prázdno. Hodila jsem ji po zrůdě. Jedna ruka opatřená drápy pistoli odrazila. Nenamáhala jsem se zkoušet dvaadvacítku. Jestli to nezastavilo magnum, tak dvaadvacítka to setsakra jistě nezastaví.
Začaly jsme ustupovat chodbou. Co jiného jsme mohly dělat? Nestvůra vlekla své pokroucené tělo za námi. Tentýž klouzavý zvuk, který mě a Mannyho vyhnal z Dominžina sklepa. Dívala jsem se na její uvězněný děs.
Maso mezi jednotlivými odstíny kůže, srsti a kostí se zdálo bez jediné spáry. Žádné Frankensteinovské stehy. Jako by se různé kousky zatavily do sebe jako vosk.
Zakopla jsem o Cicelyno tělo. Příliš mě zaměstnalo sledování zrůdy, takže jsem nekoukala pod nohy. Natáhla jsem se přes mrtvolu. Vanda vykřikla.
Stvůra se škrábala za námi. Znetvořené ruce mě chytily za kotníky. Kopala jsem, snažila se přelézt přes Cicelyno tělo a pryč. Do džínsů se mi zaťaly drápy a přitáhly si mě. Teď jsem byla s křikem na řadě já. Kolem kotníku se mi ovinulo něco, co bývalo mužskou rukou na konci paže.
Chytila jsem se Cicelyna těla. Kůže dosud hřála. Monstrum si nás snadno přitáhlo obě. Zvýšená zátěž ho nezpomalila. Rukama jsem škrábala po holé dřevěné podlaze. Nebylo čeho se chytit.
Ohlédla jsem se zpátky na stvůru. Proti mně se rozevřela dychtivá hnijící ústa. Rozbité zažloutlé zuby, jazyky jako hnilobní hadi svíjející se v jámách. Bože můj!
Vanda mě popadla za paži, snažila se mě udržet, ale bez nohou, jimiž by se z zapřela, se jí jen povedlo nechat se přitáhnout blíž k té bytosti. „Pusť se!“ křikla jsem na ni.
„Anito!“ vykřikla, ale poslechla.
Sama jsem se dala do křiku. „Ne! Dost už! Dost!“ Vložila jsem do toho kvílení všechno, ne hlasitost, ale moc. Je to jen další zombie, to je všechno. Pokud nemá určité příkazy, bude mě poslouchat. Je to jen další zombie. Musím tomu věřit. Nebo zemřít.
„Nech toho! Hned!“ Hlas se mi zlomil na ostří hysterie. Chtěla jsem jen začít ječet a nikdy nepřestat.
Zrůda strnula s jedním z mým chodidlem na půl cesty k jedné z nižších tlam. Znetvořené oči se na mě s očekáváním upřely.
Polkla jsem a snažila se mluvit klidně, i když zombii to bude jedno. „Pusť mě.“
Poslechla.
Hrozilo, že mi srdce vyskočí pusou. Na okamžik jsem zůstala ležet na podlaze a znovu se učila dýchat. Když jsem vzhlédla, netvor tam pořád seděl a čekal. Čekal na příkazy jako správná hodná zombijka.
„Zůstaň tady, nehýbej se z místa,“ rozkázala jsem.
Jen na mě upírala oči, poslušná, jak dovedou být pouze mrtví. Bude tu sedět na chodbě, dokud nedostane určité příkazy, které by popíraly ty moje. Díky ti, Bože, že zombie je prostě zombie.
„Co se děje?“ zeptala se Vanda. Hlas se jí zlomil ve vzlyky. Byla blízko hysterickému záchvatu.
Doplazila jsem se k ní. „Je to v pořádku. Vysvětlím ti to později. Máme málo času a nesmíme ho promarnit. Musíme odtud vypadnout.“
Přikývla, po zbitém obličeji jí stékaly slzy.
Ještě jednou jsem jí pomohla vstát. Kulhaly jsme směrem k nestvůře. Vanda se od ní odtáhla, trhla mi bolavou rukou.
„Je to v pořádku. Neublíží nám, pokud si pospíšíme.“ Neměla jsem představu, jak blízko může Dominga být. Nijak jsem neprahla po tom, aby změnila rozkazy, zatímco jsme byly přímo vedle monstra. Držely jsme se u zdi a protáhly jsme se kolem bytosti. Oči umístěné na zadní straně těla – pokud vůbec měla něco jako přední a zadní část – sledovaly náš postup. Zápach otevřených ran nás málem porazil. Ale co je troška kuckání mezi přáteli?
Vanda otevřela dveře do vnějšího světa. Horký letní vítr nám rozvlnil vlasy do hedvábných pavoučích vláken táhnoucích se přes obličej. Bylo to úžasné.
Proč sem nedorazil Gaynor a ostatní? Museli slyšet výstřely a křik. Přinejmenším výstřely by někoho přivolaly.
Přepotácely jsme se po třech kamenných schůdcích na štěrkový objezd. Zadívala jsem se do tmy, na kopce pokryté vysokou vlnící se trávou a rozpadajícími se náhrobními kameny. Ten dům je dům správce Burrellského hřbitova. Zajímalo by mě, co udělal Gaynor se správcem.
Vedla jsem Vandu pryč ze hřbitova směrem ke vzdálené silnici. Pak jsem se zarazila. Pochopila jsem, proč nikdo nepřišel.
Nebe teď bylo hustě černé a tak plné hvězd, že kdybych měla síťku, mohla bych si nějakou chytit. Proti hvězdám vál silný horký vítr. Měsíc jsem neviděla. Příliš silné světlo hvězd. Ucítila jsem to na horkých tápajících prstech větru. Tah. Dominga Salvadorová dokončila kouzlo. Zírala jsem na řady náhrobků a věděla, že musím jít k ní. Stejně jako zombie musela poslechnout mne, tak já musím poslechnut ji. Nemám žádný záchranný hod kostkou, žádnou možnost úniku. Jak prosté. Lapila mě.
39
Naprosto nehybně jsem stála na štěrku. Vanda se zavrtěla v mé náruči, otočila se, aby se na mě mohla podívat. Ve světle hvězd měla neuvěřitelně bledou tvář. Stejně bledou jako já? Rozlil se mi úděs po obličeji jako měsíční světlo? Pokusila jsem se udělat krok dopředu. Odnést Vandu do bezpečí. Nemůžu udělat krok kupředu. Snažila jsem se, až se mi námahou roztřásla kolena. Nemůžu odejít.
„Co se děje? Musíme odtud zmizet, než se vrátí Gaynor,“ ozvala se Vanda.
„Já vím.“
„Tak co vyvádíš?“
Polkla jsem cosi chladného a tvrdého, co se mi usadilo v krku. Tep mi duněl v hrudi. „Nemůžu odejít.“
„O čem to mluvíš?“ V jejím hlase zazněl náznak hysterie.
Hysterický záchvat zněl slibně. Slíbila jsem si naprosté nervové zhroucení, pokud se odtud dostanu živá. Pokud se odtud kdy dostanu. Zápasila jsem s něčím, co jsem neviděla, ani se toho nemohla dotknout, přesto mě to drželo pevně. Musela jsem toho nechat, jinak by pode mnou povolila kolena. Už máme v tomto směru problémů dost. Když nemůžu dopředu, tak možná dozadu…
Ustoupila jsem o krok dva. Jo, to funguje.
„Kam jdeš?“ zeptala se Vanda.
„Na hřbitov.“
„Proč?!“
Dobrá otázka, ale nebyla jsem si jistá, že bych to dokázala vysvětlit tak, aby to Vanda pochopila. Sama jsem to nechápala. Jak bych to mohla vysvětlit někomu jinému? Nemůžu odejít, ale musím s sebou brát zpátky Vandu? Dovolí mi kouzlo nechat ji tady?
Rozhodla jsem se to zkusit. Lehce jsem ji položila na štěrk. Některé možnosti mám stále otevřené.
„Proč mě tu necháváš?“ Chytila se mě, vyděšená k smrti. Což já jsem taky.
„Pokud můžeš, dostaň se k silnici.“
„Po rukou?“
Měla pravdu, ale co můžu dělat? „Umíš používat pistoli?“
„Ne.“
Mám jí tu nechat zbraň, nebo si ji mám vzít s sebou a možná dostat příležitost zabít Domingu? Pokud to funguje jako příkazy pro zombii, pak bych ji mohla zabít, pokud mi to výslovně nezakáže. Protože svým způsobem mám pořád svobodnou vůli. Přivolají mě, pak pošlou někoho pro Vandu, protože ona má být oběť.
Podala jsem jí dvaadvacítku, kterou jsem odjistila. „Je nabitá a připravená ke střelbě. Protože nevíš nic o zbraních, nech si ji schovanou, dokud Enzo nebo Bruno nebudou přímo nad tebou, pak střílej z bezprostřední blízkosti. Z bezprostřední blízkosti nemůžeš minout.“
„Proč mě tu necháváš?“
„Myslím, že za to může kouzlo.“
Oči se jí rozšířily. „Jaké kouzlo?“
„Takové, které jim umožňuje mi poručit, abych přišla za nimi. Znemožňuje mi odejít.“
„Panebože,“ zašeptala.
„Jo.“ Usmála jsem se na ni. Uklidňující úsměv, který byl naprosto vylhaný. „Pokusím se pro tebe vrátit.“
Jen se na mne dívala jako dítě, které rodiče nechali ve tmě, i když všechna strašidla ještě nejsou pryč.
Tiskla v rukou pistoli a dívala se, jak odcházím do temnoty.
Dlouhá suchá tráva se mi syčivě otírala o džínsy. Vítr povíval stébly v bledých vlnách. Z plevele se tyčily náhrobky jako hřbety maličkých zdí nebo záda mořských netvorů. Nemusela jsem přemýšlet nad tím, kam jdu, mé nohy zřejmě znaly cestu.
Takhle se cítí zombie, když dostane příkaz přijít? Ne, u zombie musíte být na doslech. Nemůžete jí poroučet z takhle velké vzdálenosti.
Na temeni kopce stála Dominga Salvadorová. Její silueta se rýsovala proti měsíci, který klesal s blížícím se svítáním. Byla stále ještě noc, konec noci. Všechno bylo stále ještě sametové a stříbrné, byly tu hluboké kapsy nočních stínů, ale v horkém větru už byl slabounký náznak svítání.
Pokud se mi podaří zdržovat do rána, tak nebudu schopna oživit zombii. Možná kouzlo donucení pomine taky. Jestli budu mít větší štěstí, než si zasloužím.
Dominga stála uvnitř černého kruhu. U nohou jí leželo mrtvé kuře. Už vytvořila kruh moci. Všechno, co musím udělat, je vstoupit do něj a zavraždit člověka. Tak tohle jen přes mou mrtvolu – bude-li to nutné.
Na opačné straně kruhu seděl na elektrickém vozíčku Harold Gaynor. Byl mimo kruh, v bezpečí. Enzo a Bruno stáli v bezpečí vedle něj. Jedině Dominga riskovala vstup do kruhu.
„Kde je Vanda?“ zeptala se mě.
Pokusila jsem se lhát, říct, že je v bezpečí, ale z pusy mi vypadla pravda. „Je dole u domu na štěrkové cestě.“
„Proč jsi ji nepřinesla?“
„Můžeš mi dát jenom jeden rozkaz v jednu chvíli. Přikázala jsi mi, abych přišla. Přišla jsem.“
„I teď jsi tvrdohlavá. Zajímavé,“ prohodila Dominga. „Enzo, dojdi pro tu dívku. Potřebujeme ji.“
Enzo beze slova odešel přes suchou šelestící trávu. Doufala jsem, že ho Vanda zabije. Doufala jsem, že do něj vyprázdní zásobník. Ne. Ať si nechá pár kulek pro Bruna.
Dominga držela v pravačce mačetu. Čepel byla ztmavlá od krve. „Vstup do kruhu, Anito,“ přikázala mi.
Snažila jsem se vzdorovat, snažila jsem se neudělat to. Stála jsem tam, na okraji kruhu, téměř jsem se potácela. Překročila jsem čáru. Z kruhu mě zamrazilo v zádech, ale dosud nebyl uzavřený. Nevím, co s ním udělala, ale nebyl uzavřený. Vypadal dost pevně, ale pořád ještě byl otevřený. Ještě čekal na oběť.
Temnotou se rozlehly výstřely. Dominga sebou trhla. Usmála jsem se.
„Co to bylo?“
„Myslím, že to byl váš bodyguard, který právě natáhl brka,“ odtušila jsem.
„Co jsi udělala?“
„Dala jsem Vandě pistoli.“
Volnou rukou mi dala facku. Ve skutečnosti by to moc nebolelo, ale uhodila mě do téže tváře jako Bruno a jak-se-sakra-jmenoval. Dostala jsem třikrát přes tu samou tvář. Podlitina bude přímo ukázková.
Dominga se podívala na cosi za mými zády a usmála se. Věděla jsem, co uvidím, dřív, než jsem se otočila.
Enzo nesl Vandu do kopce. Ksakru. Slyšela jsem víc než jeden výstřel. Zpanikařila a začala střílet příliš brzy, vyplýtvala náboje? Sakra.
Vanda ječela a tloukla drobnými pěstičkami do Enzových širokých zad. Jestli se dožijeme rána, tak Vandu naučím lepší triky s pěstmi. Je zmrzačená, ale ne bezmocná.
Enzo ji přinesl do kruhu. Než se uzavře, může jím kdokoli projít, aniž by porušil magická vlákna. Pustil Vandu na zem, paže jí zkroutil v bolestivém úhlu za záda. Pořád se bránila a křičela. Nedivila jsem se jí.
„Ať ji Bruno znehybní. Smrt musí nastat jednou ranou,“ řekla jsem.
Dominga přikývla. „Ano, to musí.“ Naznačila Brunovi, že má vstoupit do kruhu. Zaváhal, ale Gaynor mu poručil: „Udělej, co říká.“
Pak už Bruno neváhal. Gaynor je jeho prachatý bůh. Bodyguard popadl Vandu za jednu ruku. I když ji za každou paži držel jeden muž a nohy nemohla používat, stejně se pořád příliš zmítala.
„Klekněte si a podržte jí hlavu,“ pronesla jsem.
Enzo zaklekl první, širokou ruku jí položil na týl a držel ji. Vanda začala plakat. Bruno si také klekl a volnou rukou jí stiskl ramena, aby ji pomohl znehybnět. Je důležité, aby smrt nastala jedinou ranou.
Dominga se usmívala. Podala mi malý hnědý džbánek s mastí. Byla bílá a silně voněla hřebíčkem. Do své používám víc rozmarýnu, ale hřebíček je v pořádku.
„Jak jsi věděla, co potřebuju?“
„Požádala jsem Mannyho, aby mi řekl, co používáš.“
„Neřekl by ti ani popel.“
„Ale řekl, kdybych ohrožovala jeho rodinu.“ Dominga se zasmála. „Ale no tak, netvař se tak smutně. Nezradil tě, chica. Manuel si myslel, že jsem jen zvědavá na tvé schopnosti. Což jsem, abys věděla.“
„Sama uvidíš. Dost brzy, že ano.“
Lehce pokývla hlavou v jakési mírné úkloně. „Natři se mastí na určených místech.“
Rozetřela jsem si mast po tváři. Byla chladivá a voskovitá. Díky hřebíčku voněla jako cukrátka. Nanesla jsem si ji přes srdce, pod tričko, pak obě ruce. Nakonec náhrobek.
Teď už jsem potřebovala jenom oběť.
„Nehýbej se.“ Poručila mi Dominga.
Strnula jsem na místě, jako zmrazená kouzlem. Stojí nestvůra pořád ještě v síni, stejně jako já tady?
Dominga položila mačetu do trávy blízko okraje kruhu, pak vyšla ven. „Oživ mrtvého, Anito,“ přikázala.
„Nejdřív prosím polož Gaynorovi jednu otázku.“
Vyslovit „prosím“ bolelo, ale fungovalo to.
Zvědavě na mě pohlédla. „Jakou otázku?“
„Je tenhle jeho předek taky kněz vúdú?“
„Jaký je v tom rozdíl?“ optal se Gaynor.
„Ty pitomče!“ vyprskla Dominga. Obrátila se na něj, ruce zaťaté v pěst. „To proto se první pokus zvrtl. A tys mě přesvědčil, že selhaly moje schopnosti!“
„O čem to blábolíte?“ otočil se na ni.
„Když povoláváte z hrobu kněze vúdú nebo oživovatele, někdy kouzla selžou.“
„Proč?“ nechápal.
„Magie tvého předka se střetla s mojí,“ odsekla Dominga. „Jsi si jistý, že tenhle předek neovládal vúdú?“
„Nic, o čem bych věděl,“ ujistil ji.
„A o tom prvním jsi to věděl?“
„Ano.“
„Tak proč jsi mi to neřekl?“ Moc kolem ní planula jako temná aura. Zabije ho, nebo víc stojí o peníze?
„Myslel jsem si, že to není důležité.“
Měla jsem dojem, že Dominga zaskřípala zuby. Nezazlívala jsem jí to. Stálo ji to pověst a tucet životů. On na tom neviděl nic špatného. Ale Dominga ho na místě nezabila. Chamtivost vítězí.
„Pohněte s tím,“ řekl Gaynor. „Nebo snad nechcete svoje peníze?“
„Nevyhrožuj mi!“ sykla Dominga
Nádhera, záporňáci se poperou mezi sebou.
„Nevyhrazuji vám, Seňoro. Prostě vám jen nezaplatím, dokud nebude zombie oživena.“
Dominga se zhluboka nadechla. Doslova napřímila ramena a obrátila se zpátky ke mně. „Splň můj příkaz, oživ mrtvého.“
Otevřela jsem pusu a snažila jsem vymyslet nějakou další zdržovací výmluvu. Nastává úsvit. Musí nastat.
„Žádné další odklady. Oživ mrtvého, Anito! Hned!“ Poslední slovo bylo vyřčeno jako příkaz.
Ztěžka jsem polkla a přistoupila k okraji kruhu. Chtěla jsem se dostat ven, odejít. Ale nemohla jsem. Stála jsem tam, opírala se o neviditelnou překážku. Bylo to jako mlátit do zdi, kterou jsem ani necítila. Stála jsem tam a napínala síly, až jsem se celá roztřásla. Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla.
Zvedla jsem mačetu.
„Ne, Anito, prosím, prosím, nedělej to!“ vykřikla Vanda. Zmítala se, ale nemohla se ani hnout. Bude snadné ji zabít. Snazší než jednoruč podříznout kuře. A to dělám skoro každou noc.
Klekla jsem si před Vandu. Enzova ruka v týle jí bránila v pohybu. Zakňučela, zoufalý zvuk hluboko v hrdle.
Bůh mi pomoz.
Opřela jsem jí mačetu o krk a řekla Enzovi: „Zvedni jí hlavu, abych si byla jista, že zabiju jednou ranou.“
Popadl ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu v bolestivém úhlu. V očích jí probleskovala valná část bělma. I v měsíčním světle jsem viděla pulsovat tepnu na hrdle.
Znovu jsem jí opřela zbraň o krk. Kůži měla pod čepelí pevnou a skutečnou. Pozvedla jsem mačetu těsně nad její hrdlo, na okamžik jsem se ho nedotýkala. Vrazila jsem čepel přímo nahoru, do Enzova krku. Špice mu proťala hrdlo. Vyvalila se krev jako černá vlna.
Všichni na okamžik strnuli kromě mě. Vytrhla jsem mačetu z Enzoa a zarazila ji do břicha Brunovi. Ruka s napůl vytaženou pistolí mu klesla. Opřela jsem se o mačetu a táhla ji nahoru ke krku. Vyhřezly mu vnitřnosti, ještě horké se vyřinuly na zem.
Kruh se naplnil pachem čerstvé smrti. Krev mi vystříkla na obličej, hrudník i ruce, pokryla mě téměř celou. To byl poslední krok a kruh se uzavřel.
Cítila jsem už tisíce kruhů předtím, ale žádný nebyl jako tenhle. V šoku jsem zalapala po dechu. Nemohla jsem dýchat kvůli vlně síly. Jako by mi proběhl tělem elektrický proud. Kůže mě z toho bolela.
Vanda byla pokrytá cizí krví, válela se v trávě v hysterickém záchvatu. „Prosím, prosím, nezabíjej mě! Nezabíjej mě! Prosím!“
Nemusela jsem Vandu zabíjet. Dominga mi řekla, abych oživila mrtvého a přesně to udělám.
Zabíjení zvířat mi nikdy nedalo takovouhle sílu. Jako by mě brněla sama kůže. Svedla jsem moc, která mnou proudila, do hlíny. Ale ne jenom do hrobu v kruhu. Měla jsem příliš mnoho síly na pouhý jeden hrob. Příliš velkou moc na pouhých pár hrobů. Cítila jsem, jak se kolem mě šíří magie jako kruhy na vodě. Dál a dál, až byla čistě a silně rozvrstvená nad zemí. Každý hrob, přes který jsem prošla pro Dolpha. Každý hrob kromě toho s duchy. Protože to je druh duchovní magie a nekromanti nepracují s dušemi.
Cítila jsem všechny hroby, všechny mrtvoly. Cítila jsem, jak srůstají z prachu a úlomků kostí v bytosti, které sotva byly mrtvé.
„Povstaňte z hrobů, všichni mrtví v doslechu. Povstaňte a služte mi!“ Neměla bych být schopna povolat ani jednoho z nich, aniž bych ho oslovila jménem. Ale síla dvou lidských smrtí byla pro mrtvé příliš velká na to, aby odolali.
Vyrazili nahoru jako plavci skrz vodu. Země se mi otřásala pod nohama jako koňský hřbet.
„Co to děláš?“ zeptala se Dominga.
„Oživuji mrtvé.“ Možná to bylo mým hlasem. Možná to ucítila. Ať to bylo jakkoliv, rozběhla se ke kruhu. Ale už bylo pozdě.
Ze země u Dominžiných nohou vyrazily ruce. Mrtvé ruce ji chytily za kotníky, takže se natáhla do vysoké trávy. Ztratila jsem ji z očí, ale neztratila jsem kontrolu nad zombiemi. „Zabte ji! Zabte ji!“ přikázala jsem.
Stébla se vlnila a chvěla jako voda. Noc naplnil zvuk masa rvaného v silných vlhkých kouscích od kostí. Ostrý praskot lámaných kostí. Zvuky trhaného masa přehlušil Dominžin křik.
Poslední mlaskavý zvuk, tupý a hluboký. Dominžiny skřeky náhle utichly. Cítila jsem, jak jí mrtvé ruce roztrhaly hrdlo. Její krev dopadla v černé spršce na trávu.
Kouzlo se rozpadlo do větru, ale já už nepotřebovala pobízení. Moc mě dostala. Nesla jsem se na ní jako pták na vzdušném proudu. Držela mě, pozvedala mě. Byla pevná a nehmotná jako vzduch.
Vyschlá sesutá půda na hrobě Gaynorova předka popraskala. K obloze se vymrštila bledá ruka. Puklinou se prodrala druhá ruka. Zombie trhala seschlou hlínu. Slyšela jsem, jak v tiché letní noci pukají další staré hroby. Zombie se prodrala z hrobu, přesně jak si Gaynor přál.
Gaynor seděl na vozíčku na temeni kopce. Obklopovali ho mrtví. Desítky zombií v různých fázích rozkladu se shromáždily kolem něj. Ale ještě jsem nevydala příkaz. Neublíží mu, pokud jim to nerozkážu.
„Zeptej se ho, kde je poklad,“ křikl Gaynor.
Zadívala jsem se na něj a všechny zombie obrátily zrak a zadívaly se na něj také. On to nechápe. Gaynor je jako spousta lidí, kteří mají peníze. Zaměňují peníze s mocí. A ono to vůbec není totéž.
„Zabijte muže jménem Harold Gaynor,“ řekla jsem dost hlasitě, aby se to neslo nehybným vzduchem.
„Dám ti milion dolarů za to, že jsi ho oživila. Ať už poklad najdu nebo ne,“ otočil se ke mně Gaynor.
„Nechci tvoje peníze, Gaynore.“
Zombie se blížily ze všech stran, pomalu, s napřaženýma rukama, jako v každém hororovém filmu, který jste kdy viděli. Vida, někdy je Hollywood přesný.
„Dva miliony, tři miliony!“ Hlas se mu zlomil strachem. Měl lepší výhled na Domínžinu smrt než já. Věděl, co ho čeká. „Čtyři miliony!“
„To není dost.“
„Kolik?“ vykřikl. „Řekni, kolik chceš!“ Už jsem ho neviděla. Zombie mi zastínily výhled.
„Nechci peníze, Gaynore. Jen tvou mrtvolu, to stačí.“
Začal neartikulovaně řvát. Cítila jsem, jak se po něm začínají sápat ruce. A zuby začínají trhat.
Vanda mi objala kolena. „Nedělej to, neubližuj mu… Prosím!“
Jen jsem se na ni dívala. Vybavila jsem si zkrvaveného medvídka, který patřil Benjeminu Reynoldsovi. Drobnou ručku a ten pitomý plastový prstýnek na ní, ložnici zmáčenou krví, dětskou přikrývku. „Zaslouží si zemřít.“ Vlastní hlas mi zněl odděleně ode mne samé, jako vzdálená ozvěna. Vůbec to neznělo, jako bych mluvila já.
„Nemůžeš ho jen tak zavraždit,“ vydechla Vanda.
„Ne? Tak sleduj.“
Pokusila se vyšplhat po mém těle, ale nohy ji zradily a Vanda spadla na zem jako vzlykající hromádka neštěstí u mých nohou.
Nechápala jsem, jak může Vanda prosit o jeho život po tom všem, co jí udělal. Předpokládám, že z lásky. Nakonec ho opravdu milovala. A to je možná to nejsmutnější ze všeho.
Věděla jsem, že Gaynor zemřel. Mrtví se zastavili, až když kousky jeho masa potřísnily téměř všechny ruce a všechna ústa. Obrátili se ke mně, čekali na další rozkazy. Moc mě stále ještě nadnášela. Nebyla jsem unavená. Bude to stačit, abych je všechny uložila k odpočinku? Doufala jsem, že ano.
„Navraťte se všichni, navraťte se do svých hrobů. Odpočívejte v tiché zemi. Navraťte se, navraťte se.“
Zástup se zavlnil, jako by jím prolétl závan větru, pak se mrtví jeden po druhém navraceli do hrobů. Ulehli na tvrdou vyschlou zem a hrob je prostě celé spolkl. Jako magický tekutý písek. Země se otřásala pod nohama jako spáč, který se převaluje do pohodlnější pozice.
Některé z mrtvol byly stejně staré jako Gaynorův předek, což znamenalo, že nepotřebuji lidskou oběť, abych oživila jednu tři sta let starou mrtvolu. Bert bude potěšen. Lidské oběti se zdály mít kumulativní účinek. Dva mrtví a já vyprázdnila hřbitov. To není možné. Ale stejně jsem to udělala. Vida.
Po východní obloze se jak mléko rozlily první paprsky úsvitu. S příchodem světla utichl vítr. Vanda klečela ve zkrvavené trávě a plakala. Poklekla jsem vedle ní.
Když jsem se jí dotkla, cukla sebou. Asi jí to nemůžu vyčítat, ale stejně mi to vadilo.
„Musíme se dostat odtud. Potřebuješ doktora,“ řekla jsem.
Vzhlédla ke mně. „Co jsi zač?“
Dnes poprvé jsem nevěděla, jak tu otázku zodpovědět. Člověk se nezdálo dostatečné. „Jsem oživovatelka,“ prohlásila jsem nakonec.
Jen se na mě dál dívala. Já sama bych si taky nevěřila. Ale dovolila mi, abych ji vytáhla nahoru. Alespoň něco.
Koutkem oka mě však pořád sledovala. Vanda mě považuje za jednu z nestvůr. Možná má pravdu.
Zalapala po dechu, oči rozšířené.
Obrátila jsem se. Příliš pomalu. Je to Dominžino monstrum?
Ze stínu vystoupil Jean-Claude.
Na chvíli jsem přestala dýchat. Bylo to příliš neočekávané.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Tvá moc mě přivolala, ma petite. Všichni mrtví ve městě pocítili dnes v noci tvou moc. A já jsem město, proto jsem se přišel podívat.“
„Jak dlouho jsi tam byl?“
„Viděl jsem tě zabít ty muže. Viděl jsem tě oživit celý hřbitov.“
„Nenapadlo tě náhodou, že bys mi mohl pomoct?“
„Nepotřebovala jsi pomoc.“ Usmál se, v měsíčním světle to bylo sotva vidět. „Navíc, nebyla bys v pokušení mě taky nechat rozsápat?“
„Přece se mě nebojíš.“
Široce rozhodil rukama.
„Bojíš se své lidské služebnice? Moi maličkosti?“
„Nebojím, ma petite, jen jsem opatrný.“
Bojí se mě. Díky tomu něco z toho svinstva skoro stálo za to.
Snesla jsem Vandu z kopce. Nedovolila by Jean-Claudovi, aby na ni sáhl. Výběr mezi dvěma zrůdami.
40
Dominga Salvadorová se nedostavila k soudu. Jen si to představte. Dolph mě tu noc hledal, když zjistil, že Dominga složila kauci. Našel můj byt prázdný. Mé odpovědi ohledně toho, kde jsem byla, ho neuspokojily, ale nechal to být. Co jiného mohl dělat?
Našel se Gaynorův vozíček, ale po něm samotném ani stopy. Je to jedna z těch záhad, o nichž se vypráví u táboráku. Prázdný zkrvavený invalidní vozík uprostřed hřbitova. Ve správcově domě se našly části těl: zvířecích a lidských. Při sobě je držela jen Dominžina moc. Jakmile zemřela, její výtvor zemřel také. Díky Bohu. Předpokládalo se, že ta nestvůra zabila Gaynora. Kde se tam monstrum vzalo, to zjevně nikdo netušil. Zavolali mě, abych vysvětlila, co tam dělají části těl. Tak se policie vůbec dozvěděla, že bývaly spojené.
Irving chtěl zjistit, co doopravdy vím o Gaynorově zmizení. Jen jsem se usmála a hrála si na nevyzpytatelnou. Irving mi nevěřil, ale měl jenom dohady. Dohady nestačí na článek do novin.
Vanda dělá servírku v centru. Jean-Claude jí nabídl práci v Rozesmáté mrtvole. Nepříliš zdvořile odmítla. Ušetřila si docela dost peněz ze své „živnosti“. Nevím, jestli to zvládne nebo ne, ale když je Gaynor pryč, zdá se, že je svobodná, aby se pokusila. Je jako závislák, jehož oblíbená droga je mrtvá. Lepší než odvykáč.
Na Catherinině svatbě už byl jedinou stopou po postřelení obvaz na paži. Modřiny na obličeji a na krku nabyly nezdravého zelenožlutého odstínu. Tlouklo se to s růžovými šaty. Navrhla jsem Catherine, že na svatbu nepřijdu. Ceremoniářka byla rozhodně pro, ale Catherine o tom nechtěla ani slyšet. Nakonec ceremoniářka zamaskovala modřiny pomocí make-upu a zachránila nás.
Mám fotku, na níž stojím v těch strašných šatech a Catherine mě drží kolem ramen. Obě se usmíváme. Přátelství je zvláštní věc.
Jean-Claude mi poslal do nemocnice tucet bílých růží. Na přiložené kartičce stálo: „Pojď se mnou na balet. Ne jako moje služebnice, ale jako můj host.“
Nešla jsem na balet. Mám dost problémů, aniž bych randila s Pánem města.
Přinesla jsem lidskou oběť a byl to skvělý pocit. Příval síly byl jako vzpomínka na bolestivý sex. Část ze mne to chtěla zkusit znova. Možná měla Dominga Salvadorová pravdu. Možná, že moc osloví každého, i mne.

Jsem oživovatelka. Jsem Popravčí. Ale teď vím, že jsem také něco jiného. To, čeho se babička Flores nejvíc bála. Jsem nekromantka. Mrtví jsou moje silná stránka.

 

Konec druhé knihy

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář