Jdi na obsah Jdi na menu

Anita Blakeová 31., 32., 33., 34., 35.

5. 4. 2010

31

Dominga Salvadorová seděla v obývacím pokoji a usmívala se. Malá holčička, která jezdila na tříkolce, když jsem tu byla posledně, teď seděla babičce na klíně. Dítě bylo uvolněné a malátné jako kotě. Starší chlapci seděli Dominze u nohou. Byla přímo obrázkem mateřského štěstí. K poblití.

Samozřejmě, že když je tou nejnebezpečnější kněžkou vúdú, jakou jsem kdy viděla, tak to neznamená, že také není babičkou. Lidé mají zřídkakdy jen jednu tvář. Hitler měl rád psy.

„Jste více než vřele vítáni, seržante. Klidně to tu prohledejte. Buďte jako doma,“ pronesla sladkým hláskem, kterým nám už nabízela limonádu nebo ledový čaj.

Já a John Burke jsme stáli stranou a nechali policisty, ať dělá svou práci. Dominga se snažila, aby se pro své podezření cítili hloupě. Vždyť je to jen milá stará paní. Jasně.

Antonio a Enzo rovněž stáli stranou. Poněkud nezapadali do obrázku babičkovského štěstí, ale zjevně chtěla svědky. Nebo možná nebyl vyloučen pokus prostřílet se pryč.

„Chápete možné důsledky této prohlídky, paní Salvadorová?“ zeptal se Dolph.

„Není žádných důsledků, protože nemám co skrývat.“ Sladce se usmála. K čertu s ní.

„Anito, pane Burke,“ obrátil se k nám Dolph.

Postoupili jsme dopředu jako asistenti mágova představení. Což nebylo tak daleko od skutečnosti. Vysoký policejní důstojník měl připravenou videokameru.

„Předpokládám, že slečnu Blakeovou znáte,“ řekl Dolph.

„Měla jsem tu čest,“ odtušila Dominga. Chyběla už jen svatozář, aby ji postavili na most.

„Tohle je John Burke.“

Oči se jí trochu rozšířily. První sklouznutí jinak dokonalé masky. Slyšela o Johnovi Burkem? Znervózňuje ji to jméno? Doufám, že ano.

„Jsem ráda, že vás konečně poznávám, pane Johne Burke,“ řekla konečně.

„Vždycky je milé setkat se s dalším profesionálem našeho umění,“ odvětil.

Lehce uznale pokývla. Alespoň se nesnaží předstírat naprostou nevinnost. Přiznala, že je kněžka vúdú. To je pokrok.

Je pěkně sprosté, když se kmotra vúdú snaží hrát nevinnou.

„Do toho, Anito,“ vyzval mě Dolph. Žádná příprava, žádný smysl pro drama, prostě do toho. To je prostě Dolph.

Vytáhla jsem z kapsy igelitový sáček. Dominga vypadala zmateně. Vyndala jsem gris-gris. Její tvář strnula, jako maska. Rty jí zkřivil divný nevýrazný úsměv. „Co je to?“

„No tak, Seňoro,“ ozval se John, „nehrajte hloupou. Víte velice dobře, co to je.“

„Samozřejmě vím, že to je nějaký druh kouzla. Copak policie dneska ohrožuje stařenky kletbami vúdú?“

„Používáme cokoliv, co funguje,“ ucedila jsem.

„Anito,“ napomenul mě Dolph.

„Promiň.“ Pohlédla jsem na Johna a on přikývl. Položila jsem gris-gris na koberec necelé dva metry od Domingy Salvadorové. Musela jsem v tomhle hodně dát na Johnovo slovo. Konzultovala jsem to po telefonu s Mannym. Pokud to bude fungovat, pokud nám dovolí předvést to u soudu a pokud se nám povede vysvětlit to porotě, pak možná případ vyhrajeme. Kolikrát že jsem řekla „pokud“?

Gris-gris tam chvíli jen leželo, pak se prstní kůstky zavlnily, jako by jimi zachřestila neviditelná ruka.

Dominga si sundala vnučku z klína a odehnala chlapce k Enzovi. Seděla sama na pohovce a čekala. Na tváři se jí dosud držel podivný úsměv, ale teď vypadal mdle.

Kouzlo se začalo plazit k ní jako šnek, přitahovalo se a zápolilo pomocí svalů, které nemělo. Zježily se mi chlupy na pažích.

„Nahráváš to, Bobby?“ zeptal se Dolph.

„Nahrávám. Kurva drát, nevěřím vlastním očím, ale nahrávám,“ prohlásil policista s videokamerou.

„Nepoužívejte taková slova před dětmi, prosím vás,“ upozornila ho Dominga.

„Promiňte, madam,“ omluvil se.

„Omluva se přijímá.“ Pořád ještě se snažila hrát dokonalou hostitelku, zatímco se ta věc plazila k jejím nohám. Má silné nervy, to jí musím přiznat.

Antonio neměl. Zlomil se. Vykročil kupředu, jako by chtěl tu věc odtrhnout od koberce.

„Nedotýkejte se toho,“ zarazil ho Dolph.

„Svými triky děsíte mou babičku.“

„Nedotýkejte se toho,“ zopakoval Dolph. Tentokrát vstal. Jeho mohutný zjev zdánlivě vyplnil místnost. Antonio vedle něj najednou vypadal malý a křehký.

„Prosím… děsíte ji.“ Ale byla to jeho tvář, která byla bledá a pokrytá lesknoucím se potem. Copak starého Tonyho tak bere? On sedět nepůjde.

„Stoupněte si tamhle,“ přikázal Dolph. „Nebo vám máme dát pouta?“

Antonio zavrtěl hlavou. „Ne, já… půjdu zpátky.“ Udělal to, ale přitom pohlédl na Domingu. Krátký pohled plný strachu. Když mu pohlédla do očí, v jejím výrazu nebylo nic než zuřivost. Černé oči jí jiskřily vztekem. Obličej měla náhle zkřivený vztekem. Co se stalo, že to překazilo dosavadní divadýlko? O co tu jde?

Gris-gris se k ní bolestně plazilo. Přilísalo se jí k nohám jako pes, převalovalo se jí nenuceně po špičkách bot jako kočka, která chce pohladit po bříšku.

Snažila se to ignorovat, předstírat.

„Odmítnete svou navrácenou moc?“ zeptal se John.

„Nevím, co tím míníte.“ Znovu ovládla svůj výraz. Vypadala zmateně. Fakt je dobrá. „Jste mocný kněz vúdú. Tohle děláte, abyste mě dostal.“

„Pokud to kouzlo nechcete, vezmu si ho sám. Přidám vaši magii ke své. Stanu se nejmocnějším knězem vúdú v celých Spojených státech.“ Poprvé jsem na vlastní kůži ucítila Johnovu moc. Závan magie, který vzbouzel strach. Začala jsem o Johnovi přemýšlet jako o obyčejném člověku, nebo alespoň tak obyčejném, jak jen někdo z nás může být. Moje chyba.

Jen zavrtěla hlavou.

John popošel kupředu, poklekl a natáhl se po svíjejícím se gris-gris. Táhla se za ním moc jako neviditelná ruka.

„Ne!“ Popadla kouzlo a schovala ho v dlaních.

John se na ni usmál. „Připouštíte, že jste tohle kouzlo vyrobila? Pokud ne, mohu si ho vzít a použít, jak uznám za vhodné. Bylo nalezeno mezi osobními věcmi mého bratra. Podle zákona je moje. Nemám pravdu, seržante Storre?“

„Máte,“ přikývl Dolph.

„Ne, to nesmíte.“

„Smím a udělám to, pokud se nepodíváte do kamery a nepřiznáte, že jste to kouzlo vyrobila.“

„Tohohle budete litovat,“ zavrčela na něj.

„Vy budete litovat, že jste zabila mého bratra.“

Zadívala se na kameru. „Dobrá, vytvořila jsem toto kouzlo, ale nic jiného nepřiznávám. Vyrobila jsem ho pro vašeho bratra, ale to je vše.“

„Abyste tohle kouzlo stvořila, provedla jste lidskou oběť.“

Zavrtěla hlavou. „Je moje, udělala jsem ho pro vašeho bratra a to je všechno. Máte kouzlo, ale nemáte nic jiného.“

„Seňoro, odpusťte,“ zamumlal Antonio. Vypadal bledý, otřesený a velmi, velmi vyděšený.

„Cállate,“ zasyčela. „Sklapni!“

„Zerbrowski, vezměte našeho přítele vedle do kuchyně a sepište jeho výpověď,“ řekl Dolph.

Na to Dominga vstala. „Ty hlupáku, ty ubohý hlupáku. Řekni jim cokoliv dalšího a zařídím, aby ti jazyk vyhnil v puse.“

„Odveďte ho odtud, Zerbrowski.“

Zerbrowski odvedl skoro plačícího Antonia z pokoje. Mám takový dojem, že starý dobrý Tony měl za úkol získat kouzlo zpátky. Neuspěl a měl za to nést následky. Policie byla jeho poslední problém. Kdybych byla na jeho místě, setsakra bych se ujistila, že babička bude dnes v noci pod zámkem. Nechtěla bych, aby se dostala do blízkosti svého vúdú nádobíčka. Už nikdy.

„Teď prohledáme dům, paní Salvadorová.“

„Poslužte si, seržante. Nenajdete nic dalšího, co by vám pomohlo.“

Řekla to velice klidně. „I ty věci za dveřmi?“ zeptala jsem se.

„Jsou pryč, Anito. Nenajdete nic, co by nebylo legální a… zdraví prospěšné.“ Poslední dvě slova vyřkla, jako by byla sprostá.

Dolph na mě letmo pohlédl a já pokrčila rameny. Zdála se odporně sebejistá.

„Dobrá, chlapci, rozeberte to tu na součástky.“ Policisté v uniformách a civilně oblečení detektivové vyrazili, jako by měli určitý cíl. Vyrazila jsem za Dolphem ke dveřím. Zastavil mě.

„Ne, Anito, ty a Burke zůstanete tady nahoře.“

„Proč?“

„Jste civilové.“

Já a civil? „Byla jsem civil, když jsem pro vás procházela hřbitov?“

„Kdyby to mohl zvládnout někdo z mých lidí, nedovolil bych ti to udělat.“

„Nedovolil mi?“

Zamračil se. „Ty víš, co mám na mysli.“

„Ne, mám dojem, že ne.“

„Můžeš být drsná, můžeš dokonce být tak dobrá, jak si myslíš, že jsi, ale nejsi policistka. Tohle je práce pro policii. Tý zůstaneš tentokrát v obýváku s civily. Až bude čistý vzduch, můžeš sejít dolů a identifikovat pro nás bubáka.“

„Nemusíš mi dělat žádné milosti, Dolphe.“

„Netušil jsem, že jsi urážlivá, Blakeová.“

„Neurážím se.“

„Fňukáš?“

„Nech toho. Dosáhl jsi svého. Zůstanu tady, ale líbit se mi to nemusí.“

„Většinu času jsi až po uši v řece plné krokodýlů. Užij si, že projednou nejsi v palebné zóně, Anito.“ S tím se vydal do sklepa.

Ve skutečnosti se mi vůbec nechtělo jít znova dolů do tmy. Rozhodně jsem nechtěla vidět bytost, která mě a Mannyho pronásledovala po schodech. A přesto… Cítila jsem se vynechána. Dolph má pravdu. Trucuju. Skvělé.

John Burke a já jsme se usadili na pohovku. Dominga seděla v rozkládacím křesle, kde setrvala od chvíle, kdy jsme jí zabušili na dveře. Děti byly odehnány ven, aby si hrály a Enzo na ně dával pozor. Zdálo se, že si oddechl. Téměř jsem se dobrovolně přihlásila, že půjdu s nimi. Cokoliv bylo lepší než sedět tady a napínat uši, kdy zaslechnu první výkřiky.

Pokud ta nestvůra – a to bylo jediné slovo, které odpovídalo zvukům, co vydávala – je tam dole, bude hodně křiku. Policisté si skvěle poradí se špatňáky, ale nestvůry jsou pro ně novinka. Svým způsobem to bývalo jednodušší, když se o všechen tenhle sajrajt mohlo postarat pár odborníků. Pár osamělých lidí bojujících za dobrou věc. Vtloukání kůlů upírům do srdce. Odvracení zombií. Upalování čarodějnic. Ačkoliv je nejisté, jestli bych před pár lety náhodou neskončila na špatném konci nějakého toho ohýnku. Řekněme v padesátých letech dvacátého století.

Co provozuji, je nepopiratelně magie. Než jsme tu měli všechna strašidla otevřeně, bylo nadpřirozeno nadpřirozené. Zničte ho, než zničí vás. Jednodušší časy. Teď se od policie očekávalo, že si poradí se zombiemi, upíry a občas nějakým tím démonem. Policie vážně špatně zvládá démony. Ale kdo je zvládá dobře?

Dominga seděla v křesle a zírala na mě. Oba muži v uniformách, kteří zůstali v obýváku, stáli, jako policisté vždycky stávají. S prázdným výrazem a znudění, ale jakmile se kdokoli pohne, oni o tom vědí. Nuda je jen přetvářka. Policisté vždycky všechno vidí. Profesionální deformace.

Dominga se nedívala na policisty. Nevěnovala pozornost ani Johnovi Burkemu, který byl mnohem blíž tomu stát jí naroveň. Zírala na mou maličkost.

Zahleděla jsem se do její černých očí a zeptala se: „Máte nějaký problém?“

Zalétly k nám pohledy policistů. John si poposedl na pohovce. „Co se děje?“ zeptal se.

„Upřeně na mě zírá.“

„Udělám mnohem víc, než že bych na tebe jen zírala, chica.Hlas se jí prohloubil. Vlasy na zátylku se pokusily sešplhat mi za tričko.

„Výhrůžka,“ usmála jsem se. „Myslím, že už nikomu dalšímu neublížíte.“

„Myslíš tohle?“ Pozvedla kouzlo. Zasvíjelo se jí v dlani, jako by mělo šílenou radost, že si ho všimla. Stiskla ho v ruce. Marně sebou zaškubalo, jako by se jí chtělo vzepřít, pak celé zmizelo v její dlani. Dívala se přímo na mě a ruku pomalu přitahovala k hrudi.

Vzduch náhle ztěžkl a šel sotva dýchat. Zježily se mi všechny chlupy na těle.

„Zastavte ji!“ vykřikl John a vstal.

Policista, který byl Dominze nejblíže, zaváhal jen na okamžik, ale to stačilo. Když ji donutil rozevřít prsty, dlaň byla prázdná.

„Hezký trik, Domingo. Měla jsem o tobě vyšší mínění.“

John byl bledý. „To není trik.“ Hlas se mu třásl. Ztěžka si sedl na pohovku vedle mě. Tmavou tvář měl pobledlou. Jeho moc jako by se stáhla. Vypadal unaveně.

„Co se stalo? Co udělala?“ zeptala jsem se.

„Musíte to kouzlo přivolat zpátky, madam,“ upozornil ji policista.

„To nedokážu,“ odtušila.

„Johne, co to ksakru udělala?“

„Něco, co by neměla být schopna udělat.“

Začínala jsem chápat, jak se musí cítit Dolph, když je závislý na informacích ode mne. Bylo to jak zkurvený trhání zubů. „Co udělala?“

„Pohltila svou moc zpátky do sebe.“

„Co to znamená?“

„Učinila gris-gris součástí svého těla. Vy jste to necítila?“

Něco jsem cítila. Vzduch byl teď čistší, ale stále ještě těžký. Kůže mě brněla blízkostí čehosi… „Něco jsem cítila, ale pořád to nechápu.“

„Její duše pozřela to kouzlo bez obřadu, bez pomoci loa. Nenajdeme po něm ani stopy. Nemáme důkaz.“

„Takže máme jen nahrávku?“

Přikývl.

„Pokud jste věděl, že tohle může dokázat, proč jste se neozval dřív? Nedovolili bychom jí, aby tu věc držela v ruce.“

„Nevěděl jsem to. Je to nemožné bez rituální magie.“

„Ale ona to dokázala.“

„Já vím, Anito, já vím.“ Poprvé zněl jeho hlas vyděšeně. K jeho temnému krásném obličeji se strach nehodil. Po vší té moci, kterou jsem z něj cítila, se mi strach zdál ještě víc nemístný. Nicméně stejně byl skutečný.

Zachvěla jsem se, jako by mi někdo přešel po hrobě. Dominga na mě hleděla. „Na co se díváte?“

„Na mrtvou ženu,“ odtušila tiše.

Zavrtěla jsem hlavou. „Levné řeči, Seňoro. Výhrůžky znamenají houby s octem.“

John mě vzal za paži. „Nedrážděte ji, Anito. Pokud tohle dokázala okamžitě, nemůžeme vědět, co dalšího může umět.“

Policajt toho měl právě dost. „Už neudělá nic. Pokud se jen špatně hnete, vážená paní, tak vás zastřelím.“

„Jsem jen stará žena. Copak byste mi vyhrožoval?“

„Nemluvte.“

„Znal jsem čarodějnici, která vás dokázala očarovat hlasem,“ dodal druhý policista.

Oba měli ruce nedaleko zbraní. Je zvláštní, jak magie změní pohled lidí na vás. Byli klidní, když si mysleli, že potřebuje lidskou oběť a obřad. Stačí jediný okamžitý trik, a najednou je pro ně velice nebezpečná. Já jsem vždycky věděla, že je nebezpečná.

Dominga seděla tiše pod pozorným dohledem policistů. Její malé vystoupení mě rozptýlilo. Zezdola se stále neozývaly žádné výkřiky. Nic. Ticho.

Dostalo je to všechny? Tak rychle, aniž padl jediný výstřel? Hmm, ne. Ale stejně jsem měla stažený žaludek a po zádech mi stékal pot. Jsi celý, Dolphe? pomyslela jsem si.

„Říkala jste něco?“ optal se John.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen opravdu tvrdě přemýšlím.“

Přikývl, jako by mu to dávalo smysl.

Do obýváku vstoupil Dolph. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Pan Stoik.

„Tak, co tam bylo?“ ptala jsem se.

„Nic,“ odtušil.

„Jak to myslíš – nic?“

„Celé místo kompletně vyklidila. Našli jsme místnosti, o nichž jsi nám řekla. Jedny dveře vyražené zevnitř, ale místnost někdo vydrhl a vybílil.“ Pozvedl jednu mohutnou ruku. Měl na ní bílou skvrnu. „Ksakru, ta barva je ještě mokrá.“

„Nemůže být všechno pryč. Co ty zacementované dveře?“

„Vypadá to, že na ně někdo vzal vrtací kladivo. Všechno jsou to čerstvě vybílené místnosti, Anito. Sklep páchne bělidlem s vůní pinií a nezaschlou barvou. Žádné mrtvoly, žádné zombie. Nic.“

Jen jsem na něj zírala. „Ty si snad děláš srandu.“

Zavrtěl hlavou. „Nesměju se.“

Stanula jsem před Domingou. „Kdo tě varoval?“

Jenom na mě hleděla a usmívala se. Zatoužila jsem srazit jí ten úsměv z obličeje fackou. Jen jednou ji praštit by mi udělalo dobře. Věděla jsem, že ano.

„Anito,“ ozval se Dolph. „Odstup.“

Možná mi byl vztek vidět na tváři, nebo to možná bylo tím, že jsem měla ruce zaťaté v pěst a třásla jsem se. Třásla jsem se vztekem a zárodky dalšího pocitu. Pokud nepůjde do vězení, znamená to, že bude mít možnost mě dnes v noci znovu zkusit zabít. A každou následující noc znovu.

Usmívala se, jako by mi četla myšlenky. „Nemáš nic, chica. Vsadila jsi všechno na prázdnou ruku.“

Měla pravdu. „Drž se ode mě dál, Domingo.“

„Nepůjdu k tobě blízko, chica. Nebudu to mít zapotřebí.“

„Tvoje poslední malé překvapení ti moc nevyšlo. Pořád ještě jsem tady.“

„Nic jsem neudělala. Ale jsem si jista, že se na tvůj práh mohou dostavit mnohem horší věci, chica.

Obrátila jsem se k Dolphovi. „Ksakru, copak není nic, co bychom mohli udělat?“

„Máme to kouzlo, ale to je tak všechno.“

Něco mi muselo být vidět ve tváři, protože mě vzal za paži. „Co je?“

„Udělala něco s kouzlem. Je pryč.“

Zhluboka se nadechl, poodešel, pak se vrátil. „Do horoucích pekel s ní. Jak?“

Pokrčila jsem rameny. „Ať ti to vysvětlí John. Já to pořád nechápu.“ Nesnáším, když musím přiznat, že něco nevím. Vždycky mi vadilo přiznat nevědomost. Ale no tak, stejně nemůžu být odborník na všechno. Dala jsem si záležet na tom, abych se držela dál od vúdú. Dáte si záležet, a kam vás to dovede? K pohledu do černých očí kněžky vúdú, která se vás snaží sprovodit ze světa. A jak to vypadá, tak nějakým obzvlášť nepříjemným způsobem.

Kdo jede na tygru, ten nesmí seskočit. Vrátila jsem se k ní. Stála jsem tam, hleděla do jejího snědého obličeje a usmívala se. Její vlastní úsměv pohasl a já se usmála ještě víc.

„Někdo ti dal echo a ty jsi dva dny uklízela svou sklepní žumpu.“ Naklonila jsem se nad ni a položila ruce na opěrky křesla. Naše tváře se tak ocitly blízko u sebe.

„Musela jsi strhnout zdi. Musela jsi pustit nebo zničit všechny své výtvory. Tvoje svatyně, tvůj houngfor, je vyčištěný a nabílený. Všechny verve jsou pryč. Všechny zvířecí obětiny jsou pryč. Všechno pomalé budování moci čáru za čárou, jednu kapku krve po druhé, budeš muset začít znovu, ty mrcho. Budeš to všechno muset vybudovat znova.“

Při pohledu do jejích černých očí jsem se zachvěla, a bylo mi to jedno. „Jsi už příliš stará na to, abys to všechno obnovila. Musela jsi zničit mnoho svých hraček? Vykopat nějaké hroby?“

„Teď se směj, chica, ale jedné temné noci na tebe pošlu to, co mi zbylo.“

„Proč čekat? Udělej to teď, za denního světla. Postav se mi čelem. Nebo se snad bojíš?“

Zasmála se a byl to hřejivý, přátelský smích. Lekla jsem se tak, až jsem se narovnala, téměř jsem odskočila.

„Myslíš si, že jsem tak hloupá, abych na tebe zaútočila, když je všude kolem policie? Myslíš si opravdu, že jsem hloupá?“

„Za pokus to stálo,“ odtušila jsem.

„Měla ses ke mně přidat v mém podnikání se zombiemi. Mohly jsme společně zbohatnout.“

„Jediná věc, kterou pravděpodobně uděláme společně, je, že se navzájem zabijeme.“

„Staniž se. Budiž tedy válka mezi námi.“

„Vždycky byla.“

Přikývla a znovu se usmála.

Z kuchyně vyšel Zerbrowski. Křenil se od ucha k uchu. Přihodilo se něco přínosného.

„Vnouček všechno vycintal.“

Všichni v místnosti na něj zírali. „Vycintal co?“ zeptal se Doph.

„Lidská oběť. Jak měl přinést gris-gris od Petera Burkeho poté, co ho zabil na příkaz své babičky, ale objevili se nějací lidé, kteří si tam šli zaběhat, a on zpanikařil. Tolik se jí bojí –“ mávl rukou směrem k Dominze – „že ji chce vidět za mřížemi. Má hrůzu z toho, co by mu udělala za to, že zapomněl na kouzlo.“

Kouzlo, které už nemáme. Ale máme video, a teď i Antoniovo přiznání. Den se nám vylepšuje.

Otočila jsem se zpátky k Dominze Salvadorové. Vypadala vysoká, pyšná a hrozivá. Černé oči jí hořely jakýmsi vnitřním světlem. Jak jsem stála blízko ní, cítila jsem její moc. Ale o to se postará kvalitní ohníček. Usmaží ji na elektrickém křesle, tělo spálí a popel rozptýlí na křižovatce.

„A mám tě,“ řekla jsem tiše.

Plivla po mně. Zasáhla mou paži a pálilo to jako kyselina. „Sakra!“

„Udělejte to ještě jednou a zastřelíme vás. Ušetříme daňovým poplatníkům trochu peněz,“ prohlásil Dolph. Pistoli už měl v ruce.

Odešla jsem najít koupelnu, abych si smyla její sliny z ruky. Na kůži se mi udělal puchýř. Do prdele. Popáleniny druhého stupně od jejích slin. Dobrý Bože.

Jsem ráda, že se Antonio zlomil. Jsem ráda, že ji zavřou. Jsem ráda, že nezemřu. Radši ať umře ona než já.

32

Záříčí je moderní obytná zástavba. Což znamená, že jsou tu tři modely na výběr. Můžete skončit u stejných domků v řadě, jako koláčky na plechu. Navíc tu nikde v dohledu není žádná řeka.

Dům, který stál uprostřed oblasti uzavřené policií, byl stejný jako ty sousední, až na dveře. Dům vraždy, jak jej nazýváli ve zprávách, byl šedý s bílými okenicemi. Dům, jejž zrůda bezpečně minula, byl modrý s bílými okenicemi. Ani jedny okenice nefungovaly. Byly jen na okrasu. Moderní architektura je plná vychytávek, které jsou jen na okrasu. Balkónová zábradlí bez balkónů, lomené střechy, které budí zdání, že máte pokoj navíc, ač žádný nemáte, verandy tak úzké, že by na nich mohli sedět nanejvýš skřítci pomocníčci od Santa Clause. Nostalgicky toužím po viktoriánské architektuře. Možná byla přehnaná, ale všechno fungovalo.

Celá zástavba byla evakuována. Dolpha donutili podat vyjádření pro tisk. Škoda. Jenže nemůžete evakuovat obytnou čtvrť velikosti menšího města a udržet to v tajnosti. Provalilo se to. Název článku zněl „Masakrující zombie“. Uf.

Slunce zapadalo v moři šarlatové a oranžové. Vypadalo to, jako by někdo roztavil dvě obrovské pastelky a rozmazal je po obloze. Nebylo jediné kůlny, garáže, sklepa, domku na stromě, domku na hraní ani ničeho jiného, nač byste mohli pomyslet, co by nebylo prohledáno. Stejně jsme nenašli nic.

Lovci senzací neúnavně čmuchali po okraji prohledávané oblasti. Evakuovali jsme stovky lidí a prohledali jejich pozemky bez předchozího povolení, a pokud nenajdeme žádnou zombii… tak jsme pěkně v prdeli.

Ale je tady. Vím, že tu je. No dobrá, jsem si skoro jistá, že tu je.

John Burke stál vedle jedné z obrovských popelnic. Dolph mě překvapil, když Johnovi dovolil přidat se k lovu na zombii. Jak Dolph sám řekl, potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme získat.

„Kde jenom je, Anito?“ zeptal se Dolph.

Chtěla jsem říct něco geniálního. Probůh, Holmesi, jak jste věděl, že se zombie schovává v květináči? Ale nemohla jsem lhát. „Nevím, Dolphe. Prostě nevím.“

„Musíme tu bytost najít…“ Nechal větu vytratit se do ticha, ale já věděla, co má na mysli.

Já mám svou práci jistou, i když se všechno pokazí. Dolph ne. Do háje. Jak mu můžu pomoct? Co jsme přehlédli? Co?

Dívala jsem se na tichou ulici. Podivně tichou. Všechna okna byla temná. Jenom pouliční osvětlení odhánělo nadcházející tmu. Jemné aureoly světla.

Každý dům měl schránku na dopisy na sloupku poblíž chodníku se zvýšeným okrajem. Některé schránky byly neuvěřitelné roztomilé. Jedna měla tvar sedící kočky, která zvedla tlapku vždycky, když se jí do bříška hodil dopis. Rodina se jmenovala Kočkovi. Úžasně rozkošné.

Před každým domem byla přinejmenším jedna hyper super velká popelnice. Některé byly větší než já. V neděli se určitě nevyvážely odpadky. Nebo se dneska vyvážely odpadky, ale policejní zátah to neumožnil?

„Popelnice,“ vydechla jsem nahlas.

„Co?“ optal se Dolph.

„Popelnice.“ Popadla jsem ho za paži, cítila jsem se jako omámená. „Koukali jsme na ty popelnice celej zkurvenej den. To je ono.“

John Burke stál tiše vedle mě a mračil se.

„Jsi v pohodě, Blakeová?“ Zerbrowski se vynořil za našimi zády, kouřil. Zapálený konec cigarety vypadal jako pěkně vypasená světluška.

„Ty popelnice jsou dost velké na to, aby se v nich schoval dost velký člověk.“

„Neztuhly by ti ruce a nohy?“ zeptal se Zerbrowski.

„Zombie nemají krevní oběh. Ne takový jako my.“

„Všichni k popelnicím! Zombie je v jedné z nich! Hněte sebou!“ zařval Dolph.

Všichni se začali hemžit jako v mraveništi, do kterého někdo šťouchl klackem, ale už jsme měli cíl. Skončila jsem ve skupině se dvěma strážníky v uniformách. Na štítkách stála jména „Ki“ a „Robertsová“. Ki byl Asiat a Robertsová blondýnka. Hezky smíšený tým.

Shodli jsme se na rytmu, aniž jsme o tom museli debatovat. Ki vždycky vyrazil a vysypal popelnici. Robertsová a já jsme ho kryly. Všichni jsme byli připraveni ječet jako diví, kdyby ven vypadla zombie. Byla by to velmi pravděpodobně ta správná zombie. Život nebývá tak krutý.

Začali bychom ječet a přiběhl by tým exterminátorů. Zombie je prostě příliš rychlá, příliš ničivá. Může být taky odolnější vůči střelbě. Raději to nezjišťovat. Prostě toho otrapu usmažíme jak hranolky, a hotovo.

Byli jsme jediný tým pracující na ulici. Žádný jiný zvuk krom našich kroků, gumové křupání obracených popelnic, rachot plechovek a lahví, jak se vysypaly odpadky. Copak už nikdo nezavazuje igelitky s odpadem?

Dostihla nás tma jako závoj husté černoty. Věděla jsem, že tam někde nahoře jsou hvězdy a Měsíc, ale z místa, kde jsem stála, jsem to nemohla dokázat. Mraky byly husté a tmavé jako samet a připluly od západu. Jenom díky pouličnímu osvětlení to bylo vůbec snesitelné.

Nevěděla jsem, jak si vede Robertsová, ale mě zběsile bolely svaly na ramenou a krku. Pokaždé, když se Ki opřel do popelnice, byla jsem připravena. Připravena střílet, zachránit ho, než zombie vyskočí a roztrhá mu krk. Po jeho obličeji s vysokými lícními kostmi stékal pramínek potu. I v matném světle se leskl.

Byla jsem ráda, že nejsem sama, na kom se podepisuje únava. Samozřejmě že jsem to nebyla já, kdo strkal nos k možnému úkrytu šílené zombie. Problém byl, že jsem netušila, jak dobrý střelec Ki je. A když už jsme u toho, tak o Robertsové jsem to taky nevěděla. O sobě vím, že jsem dobrý střelec. Vím, že tu zrůdu dokážu zpomalit, dokud nedorazí pomoc. Musím zůstat v úloze střelce. Byla to nejlepší dělba práce. Opravdu.

Výkřiky. Vlevo. Všichni tři jsme strnuli. Obrátila jsem se po zvuku. Nic jsem neviděla, nic než tmavé domy a ostrůvky světel pouličních lamp. Nic se nehýbalo. Ale dál se rozléhaly vysoké zděšené výkřiky.

Vyrazila jsem po hlasech. Ki a Robertsová se drželi za mnou. Běžela jsem a browning držela obouruč, namířený nahoru. Běží se tak podstatně líp. Neodvažovala jsem se vracet zbraň do pouzdra. Vize zkrvavených medvídků a výkřiky. Výkřiky jako by slábly. Někdo tam vpředu umírá.

Všude kolem ve tmě jsem vnímala pohyb. Přibíhající policisté. Všichni běžíme, ale je pozdě. Jdeme všichni pozdě. Výkřiky utichly. Žádné výstřely. Proč? Proč nikdo nestačil vystřelit?

Běželi jsme dolů podél dvorků čtyř domů, pak jsme narazili na kovový plot. Musíme schovat zbraně. Jen s jednou rukou volnou se to nedá přelézt. Ksakru. Snažila jsem se ze všech sil přeskočit plot za opory rukou.

Upadla jsem na kolena do měkké hlíny květinového záhonu. Podupala jsem nějaké vysoké letničky. Na kolenou jsem byla podstatně nižší než ty květiny. Ki dopadl vedle mě. Jenom Robertsová doskočila na nohy.

Ki vstal, aniž vytáhl pistoli. Já vytáhla browning, zatímco jsem se krčila mezi květinami. Vstát můžu, až budu ozbrojená.

Vycítila jsem rychlý pohyb, ale pořádně jsem neviděla. Květiny mi zakrývaly výhled. Robertsová najednou s výkřikem padla k zemi.

Ki sáhl pro zbraň, ale cosi ho zasáhlo, odmrštilo ho na mne. Překulila jsem se, ale stejně jsem způli uvízla pod ním. Zčásti mě přitiskl k zemi.

„Ki, uhněte, ksakru!“

Posadil se a a doplazil se ke své parťačce, pouliční světlo vykreslilo obrys pistole. Podíval se dolů na Robertsovou. Nehýbala se.

Rozhlédla jsem po okolní tmě, snažila se něco rozeznat, cokoliv. Bylo to rychlejší než člověk. Rychlé jako ghúl. Žádná zombie se takhle nepohybuje. Copak jsem se celou dobu mýlila? Je to něco jiného? Něco horšího? Kolik životů bude dnes v noci stát moje chyba? Je Robertsová mrtvá?

„Je naživu, Ki?“ Propátrávala jsem očima tmu, potlačovala touhu dívat se jen na osvětlená místa. Dolehly ke mně zmatené výkřiky. „Kde je? Kam to zmizelo?“ Hlasy se vzdalovaly.

„Tady! Tady!“ vykřikla jsem. Hlasy zaváhaly, pak vyrazily naším směrem. Dělali strašný hluk, jako stádo slonů stížených artritidou.

„Jak moc je zraněná?“

„Hodně.“ Sklonil zbraň. Tiskl jí ruce ke krku. Mezi prsty mu protékalo cosi černého. Bože můj.

Poklekla jsem vedle Robertsové, pistoli připravenou, zírala jsem do temnoty. Všechno jako by trvalo věčnost, ač to byly jen vteřiny.

Jednou rukou jsem jí nahmátla tep. By slabý, ale byl. Na ruce mi ulpěla krev. Otřela jsem ji o kalhoty. Ta zatracená zrůda jí málem roztrhla krk.

Kde jenom je?

Ki měl rozšířené oči, zornička překrývala duhovku. Jeho kůže vypadala ve světle pouličních lamp chorobně bílá. Mezi prsty mu kapala krev jeho parťačky.

Cosi se pohnulo. Příliš nízko u země na to, aby to byl člověk, ale zhruba velikosti člověka. Jen neurčitý tvar plížící se podél zadní stěny domu před námi. Ať to je cokoliv, našlo si to nejtemnější stín a snažilo se to odplazit.

To vyžaduje mnohem větší inteligenci, než jakou disponuje zombie. Spletla jsem se. Kurva blesk. Spletla jsem se. A Robertsová kvůli tomu umírá.

„Zůstaňte s ní. Snažte se ji udržet naživu.“

„Kam jdete?“ zeptal se.

„Za tou zrůdou.“ S pomocí jedné ruky jsem přelezla plot. Musel zapracovat adrenalin, protože jsem to dokázala.

Uběhla jsem sotva metr a nestvůra zmizela. Obrys, který se jen mihl rychle jako myš, na niž dopadlo v kuchyni světlo. Rozmazaná šmouha, ale velká, velká jako člověk.

Zaběhlo to za roh domu a já to ztratila z očí. Ksakru. Běžela jsem jak nejdál ode zdi to šlo, žaludek stažený, očekávala jsem prsty, které mí rozsápou hrdlo. Oběhla jsem roh, zbraň namířenou, drženou oběma rukama, připravena střílet. Nic. Rozhlížela jsem se tmou i skvrnami světla. Nic.

Výkřiky za mnou. Policajti dorazili. Bože, ať to Robertsová přežije!

Tam. Pohyb. Cosi se plíží přes ostrůvek světla za roh dalšího domu. „Anito!“ křikl někdo.

To už jsem běžela za nezřetelnou siluetou. „Zavolejte exterminátory!“ vykřikla jsem za běhu. Ale nezastavila jsem se. Neodvážila jsem se zastavit. Jako jediná jsem na dohled. Pokud se mi ztratí, uteče nám.

Vyběhla jsem do temnoty, sama, za něčím, co vůbec nemusela být zombie. Není to zrovna nejchytřejší věc, jakou jsem kdy udělala. Ale nenechám to utéct. Nenechám.

Neublíží žádné další rodině. Ne, pokud tomu mohu zabránit. Tady. Dnes v noci.

Proběhla jsem ostrůvkem světla a tma náhle ztěžkla, na chvíli jsem ztratila zrak. Strnula jsem v temnotě a modlila se, aby se moje oči přizpůsobovaly rychleji.

„Vytrrrvalá, neodbytná ženo,“ zavrčel čísi hlas. Napravo ode mne, tak blízko, až mi naskočila husí kůže.

Strnula jsem, napínala periferní vidění. Temný obrys vystupující ze stálezelených křovin, které lemovaly stavbu. Narovnal se do plné výšky, ale nezaútočil. Kdyby mě chtěl dostat, mohl to udělat dřív, než se otočím a vystřelím. Viděla jsem ho běžet. Věděla jsem, že jsem mrtvá.

„Nejsssi jako ossstatní.“ Hlas měl syčivý, jako by mu chyběly části úst, a tak se velice snažil artikulovat každé slovo zvlášť. Hlas gentlemana rozložený pobytem v hrobě.

Obrátila jsem se k němu. Pomalu, velice pomalu.

„Navrrrať mě zpátky.“

Otočila jsem hlavu dost na to, abych ho alespoň zčásti viděla. Mám lepší noční vidění než většina lidí. A pouliční osvětlení činilo ulici světlejší, než by měla být.

Kůži měl bledou, až žlutobílou. Lnula ke kostem na tváři jako způli roztátý vosk. Ale oči nebyly rozložené. Upíral se na mě planoucí zrak, v němž byl třpyt, jaký v obyčejných očích nebývá.

„Navrátit tě kam?“ zeptala jsem se.

„Do hrrrobu,“ odpověděl. Rty nemohl pořádně používat, nezůstalo na nich dost masa.

Oslnilo mě světlo. Zombie vykřikla, zakryla si oči. Neviděla jsem nic, nemrtvý do mě narazil. Naslepo jsem stiskla spoušť. Myslím, že jsem zaslechla zachraptění, jak kulka zasáhla cíl. Vystřelila jsem znovu, zbraň jsem držela jednou ruku, druhou jsem si kryla krk. Upadla jsem, napůl oslepená, ale snažila jsem se bránit.

Když jsem zamrkala do temnoty protkané mžitkami, byla jsem sama. Nezraněná. Proč? Říkal: Navrať mě zpátky. Do hrobu. Jak věděl, kdo jsem? Většina lidí to nepozná. Čarodějnice někdy ano. Jiní oživovatelé si mě všimnou vždycky. Jiní oživovatelé. Do hajzlu.

Najednou vedle mě stál Dolph a pomáhal mi na nohy. „Proboha. Jsi zraněná, Blakeová?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Co to sakra bylo za světlo?“

„Halogenová baterka.“

„Ksakru. Skoro jsem z toho oslepla.“

„Neviděli jsme, kam střílíme.“

Kolem nás ve tmě proběhli policisté. Doléhaly k nám výkřiky jako „Támhle je!“ Já, Dolph a příšerná baterka jasná jako den, jsme zůstali pozadu, zatímco honička vesele pokračovala.

„Mluvilo to na mě, Dolphe,“ vydechla jsem.

„Co tím chceš říct, že to na tebe mluvilo?“

„Žádal mě, abych ho navrátila zpátky do hrobu.“ Když jsem to říkala, dívala jsem se na něj. Zajímalo by mě, jestli ve tváři vypadám jako předtím Ki, bledá, s černýma rozšířenýma očima. Proč nemám strach?

„Je starý přinejmenším sto let. Zaživa byl nějakým vúdú. Právě to se pokazilo. Proto ho Peter Burke nedokázal ovládnout.“

„Jak to všechno víš? Pověděl ti to?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Podle toho, jak vypadal, jsem odhadla stáří. Poznal ve mně někoho, kdo ho může uložit k odpočinku. Jenom čarodějník nebo jiný oživovatel by dokázal poznat, co jsem zač. Osobně vsázím na oživovatele.“

„Mění to naše plány?“ zeptal se.

Vzhlédla jsem k němu. „Kolik lidí zabil?“ Nečekala jsem, až mi odpoví. „Zabijeme ho. Tečka.“

„Myslíš jako policajt, Anito.“ Od Dolpha to byla velká poklona a tak jsem to také vzala.

Nezáleží na tom, čím byl zaživa. Tak byl oživovatelem, nebo spíš vyznavačem vúdú. A co? Je to stroj na zabíjení. Nezabil mě. Neublížil mi. Ale nemůžu si dovolit mu tu laskavost oplatit.

Z dálky zazněly výstřely. Jakýsi klam letního vzduchu způsobil, že se odrážely ozvěnou. Vyměnili jsme si s Dolphem pohledy.

Pořád ještě jsem držela v ruce browning. „Pojďme do toho.“

Přikývl.

Rozběhli jsme se, ale rychle mě předběhl. Nohy měl dlouhé pomalu tak, jak já jsem vysoká celá. Nemohla jsem mu stačit. Mohla bych ho utahat, ale nikdy bych se nevyrovnala jeho rychlosti.

Zaváhal, ohlédl se po mně.

„Dělej, běž,“ křikla jsem.

Nasadil ještě vyšší tempo a zmizel do tmy. Ani se neohlédl. Když řeknete, že budete v pořádku sami v temnotě, když kolem pobíhá vraždící zombie, Dolph vám bude věřit. Nebo alespoň věřil mně.

Byla to poklona, ale už podruhé za tuhle noc jsem osamoceně běžela tmou. Výkřiky zaznívaly ze dvou opačných směrů. Ztratili ho. Ksakru.

Zpomalila jsem. Nijak jsem netoužila naběhnout poslepu do té bytosti. Poprvé mi neublížila, ale zasáhla jsem ji přinejmenším jednou kulkou. I zombii něco takového naprudí.

Ocitla jsem se v chladivé černotě ve stínu stromu. Na okraji zástavby. Hranici čtvrti přetínal plot z ostnatého drátu. Kam až jsem dohlédla, se táhla zemědělská půda. Alespoň, že pole bylo oseto fazolemi. Zombie by musela ležet na zemi, aby se tu schovala. Zahlédla jsem míhat se policisty s baterkami, jak propátrávají temnotu, ale byli přes patnáct metrů nalevo a napravo ode mne.

Prohledávali zemi a stíny, protože jsem jim řekla, že zombie nerady šplhají. Ale tohle není obyčejná zombie. Nad mou hlavou zašelestila koruna stromu. Zježily se mi chloupky na krku. Obrátila jsem se a vzhlédla, zbraň namířenou.

Zavrčel a skočil.

Vystřelila jsem dvakrát, než na mě dopadl, a oba jsme šli k zemi. Dvě kulky v hrudi mu nijak neublížily.

Vystřelila jsem potřetí, ale stejně dobře jsem mohla pálit do zdi.

Zavrčel mi do obličeje, zlámané zuby pokryté tmavými skvrnami, dech odporný jako čerstvě otevřený hrob. Neartikulovaně jsem vykřikla a znovu zmáčkla spoušť. Kulka ho zasáhla do krku. Zarazil se, zkusil polknout. Polknout kulku?

Shlížel na mne jiskřícíma očima. Za nimi bylo něčí vědomí stejně jako u Dominžiných zombii s uvězněnými dušemi. Z těch očí se na mě někdo díval. Znehybněli jsme v jedné z oněch iluzorních vteřin, které trvají věčnost. Zaklekl mě, ruce na mém hrdle, ale nestiskl, neubližoval mi, zatím ne. Já mu držela pistoli pod bradou. Žádná kulka mu neublížila. Proč by tahle měla?

„Nechtěl jsssem zabíjet,“ řekl tiše, „nejdřřřív jssem nechápal… Nevzpomínal jsssem sssi, kdo jsssem.“

Na obě strany od nás stáli policisté. Váhali. „Nestřílet! Ksakru, nestřílet!“ zařval Dolph.

„Potřřřeboval jsssem massso, potřřřeboval jsssem sssi vzpomenout, kdo jsssem. Sssnažil jsssem ssse nezabíjet. Sssnažil jsssem ssse prrrojít kolem všššech těch domů, ale nemohl jsssem. Přřříliššš mnoho domů…“ šeptal. Napjal ruce, zkrvavené nehty se mi zaryly do kůže. Střelila jsem ho do brady. Tělo sebou trhlo dozadu, ale ruce mi zmáčkly krk.

Tiskl mě, tiskl, stále těsněji a těsněji. Před očima mi začínaly tančit bílé hvězdičky. Noc se vytrácela z černé do šedé. Přiložila jsem mu zbraň ke kořeni nosu a zmáčkla spoušť. Znovu a znovu.

Zatmívalo se mi vidění, ale stále jsem cítila ruce, stiskla jsem spoušť. Před očima se mi rozprostřela temnota a spolkla svět. Ruce jsem už necítila.

Probral mě křik, strašlivý křik. Těžký pach spáleného masa a vlasů mi ulpíval na jazyku.

Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechla. Bolelo to. Zakašlala jsem a pokusila se posadit. Dolph mě podepřel. V ruce držel mou pistoli. Několikrát jsem se trhaně nadechla a kašlala jsem tak silně, až jsem si namohla krk. Nebo mi to možná udělala ta zombie.

Cosi o velikosti člověka se válelo po letní trávě. Hořelo to. Planulo to jasně oranžovým světlem, které rozhánělo temnotu do stínů vrhaných ohněm, jako slunce, když se láme na vodě.

Stáli tu dva exterminátoři v ohnivzdorných oblecích a přidávali napalmu, jako by šlo o ghúla. Bytost křičela, děsivé vysoké skřeky, znovu a znovu, další a další zmučené výkřiky.

„Ježíškriste, proč už neumře?“ Nedaleko stál Zerbrowski. Tvář měl oranžovou od světla ohně.

Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem říkat nic nahlas. Zombie neumře, protože zaživa byla oživovatelem. Tolik vím o zombiích oživovatelů. Co jsem nevěděla, bylo, že vystoupí z hrobu a dychtí po mase. Že se rozpomenou, jenom když se nasytí masem.

To jsem nevěděla. Nechtěla jsem to vědět.

Do kruhu světla se vpotácel John Burke. Jednu ruku si tiskl k hrudi, šatstvo měl špinavé od krve. Pošeptala mu zombie své tajemství? Ví, proč ta bytost pořád neumírá?

Zombie se otočila, oheň kolem ní hučel. Tělo se podobalo knotu svíčky. Udělala jeden roztřesený krok směrem k nám. Vztáhla ke mně planoucí ruku. Ke mně.

Pak padla dopředu, pomalu se sesula do trávy. Padala zpomaleně jako strom bojující o život. Jestli se to tak dá říct. Exterminátoři zůstali připraveni, nic neriskovali. Nedivila jsem se jim.

Kdysi dávno to býval nekromant. Ten hořící silák, od něhož pozvolna chytala tráva, býval tím, čím jsem já. Byla bych taky nestvůrou, kdyby mě někdo povolal z hrobu? Byla bych jí? Raději to nezjišťovat. V závěti si přeju kremaci, protože nechci, aby mě někdo oživoval jen tak pro zábavu. Teď mám další důvod. Jeden takový stačil.

Sledovala jsem, jak maso černá, kroutí se, odpadá od kostí. Svaly a kosti praskaly v drobných explozích, maličké vystřelující jiskérky.

Dívala jsem se, jak zombie umírá a sama sobě jsem složila slib. Dohlédnu na to, aby se za tohle Dominga Salvadorová smažila v pekle. Existují plameny, které hoří celou věčnost. Plameny, proti nimž je napalm jen dočasné nepohodlí. Dominga se bude smažit celou věčnost, a nebude to ani z poloviny dostačující trest.

33

Ležela jsem na zádech na ošetřovně, skrytá za bílou záclonou. Hluk zpoza záclony byl hlasitý a nepříjemný. Záclona se mi líbila. Polštář byl plochý a nemocniční lehátko tvrdé. Bílé, čisté a úžasné. Bolelo mě polykat. Trochu taky bolelo dýchat. Ale dýchaní je důležité. Je hezké, když to člověk zvládá.

Ležela jsem velice tiše. Pro jednou jsem dělala, co se mi řeklo. Poslouchala jsem vlastní dech a tlukot vlastního srdce. Poté, co jsem skoro zemřela, mě vždycky zajímalo vlastní tělo. Všímám si pak spousty věcí, kterých si člověk většinu života nevšímá. Vnímala jsem, jak mi cévami v pažích proudí krev. Cítila jsem klidný pravidelný tep až v ústech, sladký jako cukrátko.

Žiju. Zombie je mrtvá. Dominga Salvadorová je ve vězení. Život je skvělý.

Dolph odhrnul závěs. Za sebou ho zase shrnul, jako by zavíral dveře do pokoje. Oba jsme předstírali, že máme soukromí, i když jsme pod lemem záclony viděli nohy lidí chodících okolo.

Usmála jsem se na něj. Opětoval úsměv. „Rád tě vidím čilou a při sobě.“

„O té čilosti nic nevím.“ Hlas jsem měla trochu ochraptělý. Zakašlala jsem, pokusila se pročistit si hrdlo, ale příliš to nepomohlo.

„Co říkají doktoři na tvůj hlas?“ optal se Dolph.

„Dočasně zpívám tenor.“ Když jsem uviděla jeho výraz, dodala jsem. „To přejde.“

„To je dobře.“

„Jak je Burkemu?“

„Pár stehů, žádné trvalé následky.“

Něco takového jsem si domýšlela, když jsem ho včera v noci viděla, ale je dobře to vědět.

„A Robertsová?“

„Přežije.“

„Ale bude v pořádku?“ Ztěžka jsem polkla. Bolelo mě mluvit.

„Bude v pořádku. Ki je taky zraněný, na paži. Věděla jsi o tom?“

Zavrtěla jsem hlavou a zarazila se uprostřed pohybu. Tohle taky bolelo. „Neviděla jsem to.“

„Jen pár stehů. Bude v pohodě.“ Dolph složil ruce do kapes u kalhot. „Přišli jsme o tři strážníky. Jeden je zraněný hůř než Robertsová, ale dostane se z toho.“

Vzhlédla jsem k němu. „Je to moje vina.“

Zamračil se. „A na to jsi přišla jak?“

„Mělo mi dojít,“ musela jsem polknout, „že to není obyčejná zombie.“

„Byla to zombie, Anito. Měla jsi pravdu. Byla jsi to ty, komu došlo, že se schovává v jedné z těch zatracených popelnic.“ Zakřenil se na mě. „A málem jsi umřela, abys to zabila. Myslím, žes odvedla dobrou práci.“

„Nezabila jsem to já, ale exterminátoři.“ Zdálo se, že dlouhá slova bolí víc než krátká.

„Vzpomínáš si, co se stalo, když jsi začala ztrácet vědomí?“

„Ne.“

„Vyprázdnila jsi té zombii zásobník do obličeje. Vystřelila jsi jí mozek skrz temeno hlavy. Pak jsi znehybněla. Myslel jsem, že jsi mrtvá. Bože můj,“ zavrtěl hlavou. „Tohle už mi víckrát nedělej.“

Usmála jsem se. „Pokusím se.“

„Když jí začal mozek vytékat z hlavy, tak vstala. Vzala jsi jí všechnu chuť bojovat.“

Zerbrowski se nacpal do malého prostoru a nechal za sebou závěs rozhrnutý. Zahlédla jsem malého chlapce se zkrvavenou rukou, jak pláče na rameni nějaké ženy. Dolph zatáhl záclonu. Vsadím se, že Zerbrowski je jeden z těch lidí, kteří nikdy nezavřou ani zásuvku.

„Ještě pořád tahají z té mrtvoly kulky. A všechny jsou tvoje, Blakeová.“

Jen jsem se na něj dívala.

„Jsi nechutně drsná, Blakeová.“

„Někdo na tebe musí dávat pozor, Zerbrow…“ Nepovedlo se mi vyslovit jeho jméno. Bolelo to. Což celkem dává smysl.

„Máš bolesti?“ zeptal se Dolph.

Opatrně jsem přikývla. „Doktoři mi dají analgetika. Už jsem dostala protitetanovku.“

„Na bělostném krčku ti vykvétá náhrdelník modřin,“ poznamenal Zerbrowski.

„Jak poetické,“ odsekla jsem.

Pokrčil rameny.

„Ještě jednou se zajdu podívat na ostatní raněné, pak tě jeden ze strážníků odveze zpátky domů,“ oznámil mi Dolph.

„Dík.“

„Pochybuji, že bys byla schopna řídit.“

Možná měl pravdu. Cítila jsem se jak chcípák, ale jako šťastný chcípák. Dokázali jsme to. Odhalili jsme zločin a někdo za něj půjde sedět. Hurá.

Vrátil se doktor s analgetiky. Podíval se na oba policisty. „Dobrá.“ Podal mi lahvičku se třemi prášky. „Tohle by vám mělo pomoct přečkat noc a další den. Být vámi, vzal bych si nemocenskou.“ Letmo pohlédl na Dolpha. „Slyšíte to, šéfe?“

Dolph se lehce zamračil. „Nejsem její šéf.“

„Ale jste velící důstojník, ne?“ optal se lékař.

Dolph přikývl.

„Tak…“

„Mají mě na úvěr,“ ozvala jsem se.

„Na úvěr?“

„Dalo by se říct, že jsme si ji vypůjčili z jiného oddělení,“ vyložil Zerbrowski.

Doktor pokývl. „Řekněte jejímu nadřízenému, aby jí na zítra dal volno. Možná nevypadá tak zraněná jako ostatní, ale utrpěla ošklivý šok. Má štěstí, že nedošlo k žádným trvalým poškozením.“

„Nemá nadřízeného,“ upozornil Zerbrowski, „ale řekneme to jejímu šéfovi.“ Zakřenil se na doktora.

Já jsem se zamračila na Zerbrowskiho.

„Pak můžete jít. Dávejte pozor, aby se vám ty škrábance nezanítily. A to kousnutí na rameni.“ Zavrtěl hlavou. „Vy policajti si opravdu zasloužíte svoje peníze.“ S touto moudrostí na rozloučenou nás opustil.

Zerbrowski se zasmál. „Nepřipustil bych, aby doktor zjistil, že jsme nechali pošramotit civila.“

„Utrpěla ošklivý šok,“ utrousil Dolph.

„Velice ošklivý,“ přidal se Zerbrowski.

Oba se rozesmáli.

Opatrně jsem se posadila a spustila nohy přes okraj lůžka. „Jestli jste se už dost nachechtali, tak potřebuju odvézt domů.“

Oba se smáli, až jim slzy vstoupily do očí. Nebylo to tak vtipné, ale chápala jsem je. Smích jako uvolnění napětí je pořád lepší než slzy. Nepřidala jsem se k nim, protože jsem měla silné podezření, že smích by bolel.

„Odvezu tě domů,“ zalapal po dechu Zerbrowski mezi záchvaty hihňání.

Musela jsem se usmát. Vidět Dolpha a Zerbrowskiho jak se hihňají, by vyloudilo úsměv z každého.

„Ne, ne,“ zarazil ho Dolph. „Vy dva v jednom autě – a sami. Živý by vyšel jen jeden.“

„A byla bych to já,“ ozvala jsem se.

Zerbrowski přikývl. „Je to tak.“

Jak milé je vědět, že je jedna věc, na níž se shodneme.

34

Když jsme zastavili před mým domem, už jsem napůl spala na zadním sedadle policejního auta. Bodavá bolest v krku odplynula na jemném přílivu analgetik. Cítila jsem se, jako bych neměla kosti. Co mi ten doktor dal? Bylo mi skvěle, ale svět se stal jakýmsi filmem, který se mnou měl pramálo společného. Vzdálený a neškodný jako sen.

Dala jsem Dolphovi klíčky od svého auta. Slíbil, že někoho pošle, aby nad ránem auto zaparkoval před mým domem. Taky říkal, že zavolá Bertovi a řekne mu, že dneska nepřijdu do práce. Zajímalo by mě, jak Bert tyhle novinky vezme. Zajímalo by mě, jestli mi to není jedno. Je.

Jeden z policistů v uniformě se naklonil dozadu přes sedadlo. „Budete v pořádku, slečno Anito?“

„Slečno Blakeová,“ opravila jsem ho automaticky.

Napůl se na mě usmál, když mi podržel dveře. Na vnitřní straně policejního auta nejsou kličky. Musel mi otevřít dveře, ale udělal to rád. „Budete v pořádku, slečno Blakeová?“

„Ano, strážníku“ – musela jsem zamrkat na jeho jmenovku – „Osborne. Děkuji, že jste mě odvezl domů. I vašemu parťákovi.“

Parťák stál na druhé straně auta, rukama se opíral o střechu vozu. „Je to vzrůšo, konečně se setkat s Popravčí od MOST.“ Zakřenil se.

Zamrkala jsem na něj a pokusila se dát se dohromady dost na to, abych dokázala jít a myslet zároveň. „Byla jsem popravčí dávno předtím, než vznikl MOST.“

Rozhodil rukama, aniž se přestal šklíbit. „Bez urážky.“

Byla jsem příliš unavená a příliš nacpaná léky na to, abych se tím zabývala. Jen jsem potřásla hlavou. „Ještě jednou díky.“

Poněkud nejistě jsem stoupala do schodů. Držela jsem se zábradlí, jako by to bylo záchranné lano. Dnes v noci budu spát. Možná se probudím uprostřed předsíně, ale budu spát.

Na druhý pokus se mi povedlo dostat klíč do zámku. Vpotácela jsem se do bytu a opřela se čelem o dveře, abych je zavřela. Zamkla jsem a byla jsem v bezpečí. Jsem doma. Jsem naživu. Vraždící zombie je zničena. Chtělo se mi pochichtávat se, ale to bylo těmi analgetiky. Nikdy se sama od sebe nechichotám.

Stála jsem čelem opřená o dveře. Dívala jsem se dolů na špičky tenisek. Zdály se tak strašně daleko, jako by se ta vzdálenost zvětšila od doby, kdy jsem se naposled podívala na své nohy. Doktor mi dal nějaký divný svinstvo. Zítra si ho nevezmu. Na můj vkus příliš měnilo realitu.

K mým teniskám přistoupily černé boty. Co dělají boty v mém bytě? Začala jsem se otáčet, ruka sjela ke zbrani. Příliš pozdě, příliš pomalu. Do hajzlu.

Silné snědé paže se mi ovinuly kolem hrudi, přitiskly mi ruce k tělu a přimáčkly mě ke dveřím. Snažila jsem se bránit. Teď už ale bylo pozdě. Dostal mě. Zaklonila jsem hlavu dozadu, snažila jsem se vymanit z vlivu těch zatracených léků. Měla bych být vyděšená. Adrenalin pracuje, ale některé léky zvysoka kašlou na to, že právě teď tělo potřebujete. Patříte jim, dokud účinek nevyprchá, tečka. Zabiju toho doktora. Jestli ovšem přežiju tohle.

Byl to Bruno, kdo mě tiskl ke dveřím.

Tommy ke mně přistoupil zprava. V ruce držel injekční stříkačku.

„NE!“

Bruno mi zakryl ústa dlaní. Pokusila jsem se ho kousnout. Dal mi facku. Facka trochu pomohla, ale svět byl stále jako zabalený v bavlnce, vzdálený. Brunova ruka byla cítit po dusivě sladké kolínské.

„To je skoro až příliš snadné,“ poznamenal Tommy.

„Hni sebou,“ řekl Bruno.

Dívala jsem se, jak se jehla blíží k mé paži. Řekla bych jim, že už jsem pod vlivem léků, kdyby mi ovšem Bruno nedržel ruku na puse. Zeptala bych se, co je v té stříkačce a jestli to nebude nějak nepříjemně reagovat s tím, co už v sobě mám. Nedostala jsem šanci.

Jehla se mi zabodla do kůže. Strnula jsem, snažila se bojovat, ale Bruno mě držel pevně. Nemůžu se hýbat. Nemůžu utéct. Ksakru! Ksakru! Adrenalin konečně začal projasňovat zamlžené vědomí, ale už bylo pozdě. Tommy vytáhl jehlu. „Promiň, že nemáme alkohol, kterým bychom to vyčistili.“ Zašklebil se na mě.

Nenávidím ho. Nenávidím je oba. Jestli mě ta injekce nezabije, zabiju já je. Za to, že mě vyděsili. Za to, že se kvůli nim cítím bezmocná. Za to, že mě přistihli, když jsem nebyla ve střehu, nadopovaná léky – a hloupá. Jestli tuhle chybu přežiju, už ji nikdy neudělám. Bože, prosím, ať tuhle chybu přežiju.

Bruno mě držel znehybněnou a umlčenou, dokud jsem neucítila, že injekce účinkuje. Byla jsem ospalá. Ačkoliv mě proti mé vůli držel někdo z mých nepřátel, byla jsem ospalá. Snažila jsem se tomu vzdorovat, ale nešlo to. Víčka mi klesala. Snažila jsem se udržet je otevřená. Přestala jsem se pokoušet vytrhnout Brunovi a věnovala veškeré úsilí tomu, abych nezavřela oči.

Zírala jsem na dveře a snažila se udržet se vzhůru. Dveře se čeřily ve vlnkách působících závrať, jako bych se na ně dívala skrz vodní hladinu. Víčka mi klesla, s trhnutím se otevřela, klesla. Nedokázala jsem otevřít oči. Malá část mého vědomí se s křikem propadla do tmy, ale zbytek se cítil uvolněně, ospale a prapodivně v bezpečí.

35

Ocitla jsem se na tenounké hranici bdění. Už víte, že nespíte, ale taky se vám dvakrát nechce se probudit. Tělo mám ztěžklé a srdce mi tluče. A mám vyschlo v krku.

Při poslední myšlence jsem otevřela oči. Zírala jsem na bílý strop. Po omítce se táhly hnědé stopy po vodě jako rozlitá káva. Nejsem doma. Kde to jsem?

Vzpomněla jsem si, jak mě Bruno držel. Na jehlu. Posadila jsem se. Svět se utopil ve vlnách jasných barev. Padla jsem zpátky na postel a zakryla si oči rukama. Trochu to pomohlo. Co mi to dali?

V duchu jsem měla dojem, že nejsem sama. Někde uprostřed těch závratných vírů barev byl nějaký člověk. Nebo ne? Otevřela jsem oči, tentokrát pomaleji. Byla jsem spokojená s tím, že se dívám na strop poničený vodou. Ležela jsem na velké posteli. Dva polštáře, prostěradla, vlněná pokrývka. Opatrně jsem otočila hlavu a zjistila, že se dívám do tváře Harolda Gaynora. Seděl vedle postele. To nebylo právě to první, co bych chtěla po probuzení vidět.

Za ním, opřený o otlučený prádelník, stál Bruno. K podpažnímu pouzdru se táhly černé popruhy přes modrou sváteční košili s krátkým rukávem. V nohách postele jsem uviděla podobný, stejně poškozený toaletní stolek. Stolek se nacházel mezi dvěma vysokými okny, která byla zatlučená čerstvým, sladce vonící dřevem. Borovicová vůně se nesla horkým nehybným vzduchem.

Začala jsem se potit, jakmile jsem si uvědomila, že tu není klimatizace.

„Jak se cítíte, slečno Blakeová?“ zeptal se Gaynor. Hlas jako by pořád ještě patřil milému Santa Clausovi, jen s náznakem zvýrazněných sykavek. Jako by promluvil veselý had.

„Už mi bylo líp,“ odtušila jsem.

„O tom nepochybuji. Spala jste víc než dvacet čtyři hodin, víte o tom?“

Lže? Proč by mi lhal ohledně toho, jak dlouho jsem spala? Co by tím získal? Nic. Pak je to nejspíš pravda.

„Co jste to do mě ksakru nacpali?“

Bruno se odlepil od zdi. Vypadal téměř zahanbeně. „Neuvědomili jsme si, že už sis vzala sedativa.“

„Analgetika,“ opravila jsem ho.

Pokrčil rameny. „Tentýž účinek, když to smícháte s thorazinem.“

„Vy jste mi píchli uspávadlo pro zvířata?“

„Ale no tak, slečno Blakeová, používají ho také v ústavech pro duševně choré, nejen na zvířata,“ podotkl Gaynor.

„Teda, hned se cítím líp.“

Široce se usmál. „Jestli je vám dost dobře na to, abyste vymyslela vtipné odseknutí, tak je vám určitě dost dobře na to, abyste vstala.“

Vtipné odseknutí? Ale asi má pravdu. Upřímně mě překvapovalo, že nejsem svázaná. Byla jsem ráda, ale překvapená.

Posadila jsem se mnohem pomaleji než posledně. Místnost se naklonila jenom trošičku, pak se ustálila ve svislé poloze. Zhluboka jsem se nadechla. Zabolelo to. Pozvedla jsem ruku ke krku. Dotek bolel.

„Kdo vám způsobil ty hrozné modřiny?“ zeptal se Gaynor.

Pravdu nebo lež? Částečnou lež. „Pomáhala jsem policii chytit jednoho špatňáka. Trošku se vymkl z ruky.“

„Co se s ním stalo?“ chtěl vědět Bruno.

„Je mrtvý,“ odtušila jsem.

Brunovou tváří se cosi mihlo, příliš rychle na to, abych to dokázala rozeznat. Možná uznání? Hmm, ne.

„Vy víte, proč jsem vás sem dal přivézt, že ano?“

„Abych pro vás oživila zombii.“

„Ano. Abyste pro mě oživila velice starou zombii.“

„Dvakrát jsem už vaši nabídku odmítla. Proč si myslíte, že změním názor?“

Usmál se, takový veselý starý skřítek. „Protože nechám Bruna a Tommyho, aby vás přesvědčili, že jste se mýlila, slečno Blakeová. Stále mám v úmyslu dát vám milion dolarů, když pro mě tu zombii oživíte. Cena se nezměnila.“

„Tommy mi posledně nabízel milion a půl,“ utrousila jsem.

„To bylo pro případ, že byste to udělala dobrovolně. Nemůžeme zaplatit plnou cenu, pokud nás nutíte takhle riskovat.“

„Například riskovat vězení za únos.“

„Přesně tak. Vaše tvrdohlavost vás stála pět set tisíc dolarů. Vážně to stálo za to?“

„Nezabiju jiného člověka jenom proto, abyste mohl pátrat po ztraceném pokladu.“

„Naše malá Vanda roztrušovala povídačky.“

„Jen jsem hádala, Gaynore. Četla jsem o vás složku, v níž byla zmíněna vaše posedlost rodinou vašeho otce.“ To byla přímá lež. O tomhle věděla jenom Vanda.

„Obávám se, že pozdě. Vím, že s vámi Vanda mluvila. Ke všemu se přiznala.“

Přiznala? Dívala jsem se na něj a snažila se něco vyčíst z jeho bezvýrazně dobře naladěné tváře. „Co tím myslíte – přiznala?“

„Svěřil jsem její výslech Tommymu. Není takový umělec jako Cicely, ale zůstane toho po něm víc. Nechci svou maličkou Vandu zabít.“

„Kde je teď?“

„Zajímá vás, co se stane s děvkou?“ Když se na mě zadíval, měl oči jasné, jako ptačí. Odhadoval mě a mé reakce.

„Nic pro mě neznamená.“ Doufala jsem, že má tvář je stejně nic neříkající jako moje slova. Právě teď ji nechtějí zabít. Pokud usoudí, že ji mohou využít, aby mi ublížili, pravděpodobně by to udělali.

„Jste si jistá?“

„Poslyšte, nespala jsem s ní. Je to jen štětka zlomená v divným úhlu.“

Pousmál se nad tím. „Co můžeme udělat, abychom tě přesvědčili k oživení té zombie?“

„Nespáchám pro vás vraždu, Gaynore. Zas tak ráda vás nemám.“

Povzdechl si. S červenými tvářičkami vypadal jako smutná buclatá porcelánová panenka. „Vy nám to budete jenom komplikovat, že ano, slečno Blakeová?“

„Nevím, jak to zjednodušit.“ Opřela jsem se zády o popraskanou dřevěnou desku v hlavách postele. Bylo to dost nepohodlné, ale pořád ještě jsem měla na okrajích zorného pole zamlžené vidění. Ale jsem tak v pořádku, jak jen pro příštích pár chvil mohu být. Pořád lepší než bezvědomí.

„Ještě jsme vám doopravdy neublížili,“ upozornil mě Gaynor. „Reakce thorazinu s nějakým lékem, který jste požila, byla nehoda. Neublížili jsme vám úmyslně.“

O tom bych se mohla hádat, ale rozhodla jsem se jinak. „Tak co s tím budeme dělat?“

„Máme obě vaše pistole,“ prohlásil Gaynor. „Beze zbraně jste jen malá dívka v péči velkých silných mužů.“

Usmála jsem se. „Jsem zvyklá na to, že jsem nejmenší děcko ve třídě, Harry.“

Zatvářil se ublíženě. „Harolde nebo Gaynore, ale nikdy Harry.“

Pokrčila jsem rameny. „Dobrá.“

„Copak nemáte ani trochu strach, že jste nám naprosto vydána na milost?“

„O tom bych si dovolila pochybovat.“

Pohlédl na Bruna. „Taková sebedůvěra. Odkud ji bere?“

Bruno neodpověděl. Jen na mě upíral své prázdné skelné oči. Oči osobního strážce, pozorné, podezíravé, a zároveň bezvýrazné.

„Ukaž jí, že míníme udělat obchod, Bruno.“

Bruno pomalu roztáhl rty v úsměvu, ale oči zůstaly mrtvé, jako žraloci. Uvolnil si ramena a udělal několik protahovacích cviků opřený o zeď. Nespouštěl ze mě oči.

„Chápu to tak, že ze mě bude boxovací pytel?“ optala jsem se.

„Jak hezky řečeno,“ přikývl Gaynor.

Bruno odstoupil od zdi, uvolněný a dychtivý. No dobrá. Slezla jsem z postele na druhé straně. Ani za mák jsem nestála o to, aby mě Gaynor chytil. Bruno má dvakrát větší dosah než já. Ramena přes celá záda a nohy až na zem. Určitě váží tak o čtyřicet kilo víc než já – a všechnu tu váhu tvoří svaly. Dostanu ošklivě naklepáno. Ale dokud mě nesvážou, tak budu bojovat. Pokud mu dokážu uštědřit nějaké vážnější zranění, budu spokojená.

Vyšla jsem zpoza postele, ruce volně podél těla. Už jsem se pohybovala částečně přikrčená, jako na žíněnce při tréninku judo. Vážně jsem pochybovala, že Brunovým bojovým stylem bude judo. Vsázela jsem na karate nebo na taekwon-do.

Bruno stanul v podivně vyhlížejícím postoji, něco mezi X a T. Vypadalo to, jako by někdo vzal jeho dlouhé nohy a zlomil mu je v kolenou. Ale jakmile jsem vykročila, ustoupil dozadu jako krab, rychle unikl z dosahu.

„Jiu-jitsu?“ Nechala jsem to vyznít napůl jako otázku.

Povytáhl obočí. „Většina lidí to nepozná.“

„Jiu-jitsu jsem viděla.“

„Trénuješ?“

„Ne.“

Usmál se. „Pak ti ublížím.“

„I kdybych uměla jiu-jitsu, stejně bys mi ublížil.“

„Byl by to férový boj.“

„Pokud jsou dva lidé stejně zdatní, záleží na velikosti. Schopný velký člověk vždycky porazí schopného malého člověka.“ Pokrčila jsem rameny. „Nemusí se mi to líbit, ale je to tak.“

„Jsi hrozně klidná.“

„Pomohlo by mi, kdybych byla hysterická?“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Pak zkrátka vezmu hořkou medicínku jako – promineš-li ten obrat – chlap.“

Zamračil se. Bruno byl zvyklý, že se ho lidi bojí. Já se ho nebála. Rozhodla jsem se, že přijmu výprask. S tím rozhodnutím se dostavila jistá dávka klidu. Budu zmlácena, což není příjemné, ale už jsem se rozhodla to snést. Zvládnu to. Už se mi to stalo dřív. Pokud mám na výběr a) nechat se zmlátit nebo b) provést lidskou oběť, tak si zvolím výprask.

„Před pikolou, za pikolou,“ prohlásil Bruno.

„Už jdeš,“ doplnila jsem za něj. Už mě jeho chvástání začínalo unavovat. „Buď mě prašť, nebo si stoupni rovně. Takhle přikrčený vypadáš hloupě.“

Jeho pěst se rozmázla v tmavou šmouhu. Kryla jsem se paží. Úder mi zchromil celou ruku. Vykopl dlouhou nohou a tvrdě mě zasáhl do žaludku. Zlomila jsem se v pase, přesně jak jsem měla. Jednou ranou jsem přišla o všechen vzduch. Druhou nohou mě zasáhl ze strany do obličeje. Nebyla to tatáž tvář, do níž mě praštil starý dobrý Seymour. Padla jsem na podlahu a nebyla si jista, o kterou část těla se mám starat dřív.

Znovu po mně kopl. Chytila jsem ho oběma rukama za nohu. Prudce jsem se vymrštila a doufala, že se mi povede skřípnout mu rukama koleno a vyhodit kloub. Ale vykroutil se mi, na okamžik téměř letěl.

Padla jsem na zem a ucítila nad sebou závan vzduchu, jak kopl tam, kde jsem před chvílí měla hlavou. Už zase jsem na podlaze, ale tentokrát dobrovolně. Stál nade mnou, z tohohle úhlu se zdál neuvěřitelně vysoký. Lehla jsem si na bok, kolena přitáhla k tělu.

Hrábl po mně, zjevně měl v úmyslu vytáhnout mě na nohy. Vykopla jsem oběma nohama proti jeho koleni. Zasáhněte ho těsně nad nebo pod ním a vykloubíte ho.

Noha pod ním povolila, vykřikl. Zabralo to. Sakra dobře. Nemám v úmyslu s ním zápasit. Nepokusila jsem se mu sebrat zbraň. Vyběhla jsem ze dveří.

Gaynor se po mně natáhl, ale já rozrazila dveře a byla jsem venku v dlouhé chodbě, než se mohl na svém skvělém vozíčku hnout. Chodba byla rovná, zahlédla jsem několik dveří a dva nepřehledné rohy. A Tommyho.

Tommy vypadal docela překvapený, že mě vidí. Sáhl po podpažním pouzdru. Strčila jsem mu do ramene a podmetla mu nohy. Padl dozadu, ale ještě mě stihl chytit. Dopadla jsem na zem spolu s ním a dala si záležet, abych mu vrazila koleno do rozkroku. Povolil stisk dost na to, abych se mu vysmekla. Z pokoje za mnou se ozýval hluk. Neohlížela jsem se. Jestli se mě chystají zastřelit, tak to nechci vidět.

Chodba prudce zatáčela. Už jsem byla skoro u zatáčky, když jsem zpomalila z běhu do chůze. Pach. Pach mrtvých těl a jeho zdroj byl těsně za rohem. Co tady dělali, zatímco jsem spala?

Ohlédla jsem se. Tommy pořád ještě ležel schoulený na zemi. Bruno se opíral o zeď, pistoli v ruce, ale nemířil na mě. Gaynor seděl na vozíčku a usmíval se.

Něco ukrutně nebylo v pořádku.

Za rohem stálo něco, co vůbec, ale vůbec není v pořádku. Nebylo to vyšší než vysoký muž, zhruba metr osmdesát. Ale skoro dva metry široké. Mělo to dvě nohy, možná tři, těžko říct. Bytost byla chorobně bledá jako všechny zombie, ale tahle měla tucet očí. Tam, kde by měl být krk, byl lidský obličej. Oči temné a vidoucí, prosté jakékoliv příčetnosti. Z ramene tomu vyrůstala psí hlava. Hnijící psí morda po mně chňapla. Ze středu toho všeho vyrůstala ženská noha obutá v černé lodičce s vysokým podpatkem.

Ten tvor se pajdavě vydal směrem ke mně. Pomáhal si třemi z tuctu paží, vlekl se dopředu. Za sebou zanechával stopu jako slimák.

Zpoza rohu vyšla Dominga Salvadorová. „Buenas noches, chica.“

Nestvůra mě vyděsila, ale pohled na Domingu, jak se na mě šklebí, mě vyděsil ještě o něco víc.

Bytost se zastavila. Dřepla si uprostřed chodby, poklekla na nepřiměřeném počtu nohou. Tucet úst lapalo po dechu, jako by neměla dost vzduchu.

Nebo se možná jí samotné nelíbil její vlastní zápach. Mně se nelíbil docela určitě. Příliš nepomohlo, ani když jsem si zakryla pusu a nos rukou. Celá chodba najednou páchla jako zkažené maso.

Gaynor a jeho zranění osobní strážci zůstali na konci chodby. Možná by se neradi ocitli poblíž mazlíčka Domingy. Věděla jsem, že to pro mne není žádná velká změna. Ať už z jakéhokoli důvodu, byly jsme samy. Jen ona, já a ta příšera.

„Jak jste se dostala z vězení?“ Raději řešit nejdříve světštější problémy. Ty, které rozkládají psychiku, si nechám na později.

„Složila jsem kauci.“

„Tak rychle? Za vraždu, do níž bylo zapleteno provozování čarodějnictví?“

„Vúdú není čarodějnictví.“

„Zákon na to nahlíží jako na totéž, když dojde na vraždu.“

Pokrčila rameny a blahosklonně se usmála. Mexická babička mých nočních můr.

„Máte soudce v kapse,“ konstatovala jsem.

„Mnoho lidí se mě bojí, chica. Ty bys měla patřit mezi ně.“

„Pomohla jste Peterovi Burkemu oživit zombii pro Gaynora.“

Jen se usmívala.

„Proč jste ji neoživila sama?“

„Nechtěla jsem, aby někdo tak bezskrupulózní jako Gaynor viděl, že jsem někoho zabila. Mohl by mě vydírat.“

„A jemu nedošlo, že jste musela někoho zabít, abyste vytvořila Peterovo gris-gris?“

„Přesně tak.“

„Schovala jste si tu všechny své hrůzy?“

„Všechny ne. Přinutila jsi mě zničit mnoho z mých výtvorů, ale tento jsem zachránila. Sama vidíš proč.“ Pohladila tu bytost po slizké kůži.

Otřásla jsem se. Už jenom z představy, že bych se té zrůdnosti dotkla, mě obcházel mráz. A přesto…

„Jak jste ji vytvořila?“ Musím to vědět. Zjevně to je výtvor vzešlý z umění, které sdílíme. Musím to vědět.

„Určitě umíš oživovat drobné kousky mrtvých.“

Já to dokážu, ale nepotkala jsem nikoho jiného, kdo by to dokázal také. „Ano.“

„Zjistila jsem, že mohu tohle harampádí vzít a pospojovat.“

Zírala jsem na tu šmajdavou nestvůru. „Pospojovat?“ Ta představa byla příliš strašlivá.

„Umím vytvářet nové bytosti, které nikdy dřív neexistovaly.“

„Vyrábíte zrůdy.“

„Věř si čemu chceš, chica, ale jsem tady, abych tě přesvědčila, ať pro Gaynora oživíš mrtvého.“

„Proč to neuděláte sama?“

Přímo za zády mi zazněl Gaynorův hlas. Prudce jsem se otočila a přitiskla se zády ke zdi, abych měla všechny na očích. Nebyla jsem si jistá, jestli to bude k něčemu dobré. „Dominžina moc už jednou selhala. Tohle je moje poslední příležitost. Poslední známý hrob. Nebudu to riskovat s ní.“

Dominze se zúžily oči, věkem seschlé ruce se zaťaly v pěst. Nebyla vůbec ráda, když se s ní tak snadno přestalo počítat. Nemůžu říct, že bych jí to měla za zlé.

„Ona to zvládne, Gaynore, mnohem snáz než já.“

„Kdybych tomu opravdu věřil, zabil bych tě, protože bych tě už nepotřeboval.“

Hmmm, na tom něco je. „Nechal jste Bruna, aby mě zmlátil. Co teď?“

Gaynor zavrtěl hlavou. „Taková malá holčina a sejme oba moje osobní strážce.“

„Říkala jsem, že běžné přesvědčovací metody na ni nebudou působit,“ utrousila Dominga.

Zírala jsem přes její rameno na to oslizlé monstrum. Tohle nazývá „běžné“?

„Co navrhujete?“ zeptal se Gaynor.

„Kouzlo donucení. Udělá, co řeknu, ale chvíli potrvá, než vytvořím kouzlo pro někoho tak mocného, jako je ona. Kdyby ovládala alespoň nějaké to vúdú, které by stálo za řeč, nepůsobilo by to vůbec. Ale navzdory všemu svému umění, ve vúdú je jako malé dítě.“

„Kolik času budete potřebovat?“

„Dvě hodiny, víc ne.“

„Raději ať to tentokrát funguje.“

„Nevyhrožujte mi,“ sykla Dominga.

Jéje, prima, možná se záporňáci poperou a zabijí navzájem.

„Platím vám tolik peněz, že byste si mohla koupit vlastní malý stát. Za to chci vidět výsledky.“

Dominga přikývla. „Platíte dobře, to je pravda. Nezklamu vás. Pokud se mi podaří přinutit Anitu, aby někoho zabila, pak se mi podaří přinutit ji, aby mi pomohla v mém podnikání se zombiemi. Pomůže mi obnovit, co mě přiměla zničit. Není v tom jistá ironie?“

Gaynor se usmál jako pomatený skřítek. „To se mi zamlouvá.“

„Hm, mně ne,“ ozvala jsem se.

Zamračil se na mě. „Budeš dělat, co se ti řekne. Byla jsi velice zlobivá.“

Zlobivá? Já?

Bruno se propracoval až k nám. Ztěžka se opíral o zeď, ale pistolí neochvějně mířil na mou hruď. „Rád bych tě teď zabil.“ Hlas měl zhrublý bolestí.

„Vykloubené koleno bolí jako tisíc čertů, že ano?“ Usmála jsem se. Raději budu mrtvá než ochotně sloužit královně vúdú.

Myslím, že zaskřípal zuby. Pistole se zachvěla jen trochu, ale myslím, že to bylo vzteky, ne bolestí. „Vychutnám si tvou smrt.“

„Posledně ti to moc nešlo. Myslím, že rozhodčí by přiřkli vítězství mně.“

„Tady kurva nejsou žádní rozhodčí. Zabiju tě.“

„Bruno,“ zarazil ho Gaynor. „Potřebujeme ji živou a zdravou.“

„Až oživí zombii?“ zeptal se Bruno.

„Pokud bude ochotným služebníkem Seňory, tak jí nesmíš ublížit. Pokud donucení nebude účinkovat, pak ji můžeš zabít.“

Bruno divoce zablýskl zuby. Bylo to spíš zavrčení než úsměv. „Doufám, že kouzlo selže.“

Gaynor letmo pohlédl na svého osobního strážce. „Nedovol, aby se osobní pocity pletly do obchodu, Bruno.“

Bodyguard ztěžka polkl. „Ano, pane.“ Neznělo to jako oslovení, které by mu ze rtů splynulo lehce.

Enzo vyšel zpoza rohu za Dominžinými zády. Držel se u zdi tak daleko od jejího „výtvoru“, jak to jen šlo.

Antonio konečně přišel o práci osobního strážce. Taky dobře. Role práskače mu seděla mnohem víc.

Tommy přikulhal chodbou, stále tak nějak shrbený. Velké magnum držel v ruce, tvář měl téměř purpurovou vztekem nebo možná bolestí. „Zabiju tě,“ zasyčel.

„Postav se do fronty.“

„Enzo, pomoz Brunovi a Tommymu přivázat tuhle malou holčičku k židli tamhle v pokoji. Je mnohem nebezpečnější, než vypadá,“ poručil Gaynor.

Enzo mě popadl za paži. Nebránila jsem se. Řekla jsem si, že v jeho rukou jsem mnohem víc v bezpečí, než v rukou kohokoliv z těch dvou. Tommy a Bruno vypadali, že se těší, až něco zkusím. Myslím, že mi chtěli ublížit.

„Je to proto, že jsem žena, nebo prostě neumíte prohrávat?“ prohodila jsem, když mě Enzo vedl kolem nich.

„Já ji zastřelím,“ zasípal Tommy.

„Později, později.“

Zajímalo by mě, jestli to myslel vážně. Pokud bude Dominžino kouzlo účinkovat, bude ze mě živoucí zombie, poslušná jejích rozkazů. Jestliže kouzlo selže, tak mě Tommy a Bruno hezky pomalu zabijí. Doufám, že existuje nějaká třetí možnost.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář