Jdi na obsah Jdi na menu

Anita Blakeová 26., 27., 28., 29., 30.

5. 4. 2010

26

Zazvonil telefon. Otočila jsem jenom oči a podívala se na budík na nočním stolku. Tři čtvrtě na sedm. Do háje. Ležela jsem, čekala a upadala znovu do spánku, když naskočil záznamník.

„Tady Dolph. Našli jsme další. Dej mi vědět na pager…“

Zašmátrala jsem po telefonu, přičemž jsem upustila sluchátko. „Hoj, Dolphe, tady jsem.“

„Bylas vzhůru dlouho do noci?“

„Jo. Co se děje?“

„Náš přítel usoudil, že osamocené rodinné domky jsou snadný terč.“ Hlas měl zhrublý nedostatkem spánku.

„Bože, ne, další rodinu ne…“

„Bojím se, že ano. Můžeš přijít?“

To byla hloupá otázka, ale rozhodla jsem se to nezdůraznit. Srdce mi pokleslo až někam do bot. Nechtěla jsem si zopakovat variantu na dům Reynoldsových. Pochybovala jsem, že to moje představivost zvládne.

„Nadiktuj mi adresu. Přijedu.“

Řekl mi adresu.

„St. Peters. To je blízko St. Charles, ale stejně…“

„Stejně co?“

„Je to dlouhá cesta, kvůli odděleně stojícímu rodinnému domku. Ve čtvrti St. Charles je spousta vhodných domků. Proč to putovalo za potravou tak daleko?“

„To se ptáš mě?“ V jeho hlase zaznělo téměř něco jako zasmání. „No tak, slečno Vúdú Odbornice. Přijeď se podívat na to, co je k vidění.“

„Dolphe, je to tak zlé jako v domě Reynoldsových?“

„Zlé, horší, nejhorší ze všeho,“ odtušil. Smích v hlase dosud měl, ale bylo v něm ostří čehosi tvrdého a sebeodsuzujícího.

„Není to tvá vina.“

„Řekni to mým nadřízeným. Skučí po něčí krvi.“

„Dostal jsi to povolení k domovní prohlídce?“

„Dorazí dneska pozdě odpoledne.“

„Nikdo nedostane povolení k prohlídce o víkendu,“ namítla jsem.

„Zvláštní panikářské povolení,“ odtušil Dolph. „Koukej se sem dohrabat, Anito. Všichni chtějí jít domů.“ Zavěsil.

Nenamáhala jsem se říct ahoj.

Další vražda. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu na druhou a na třetí. Takhle jsem vážně nechtěla trávit sobotní ráno. Ale dostaneme povolení k prohlídce. Hurá. Problém je, že nevím, co mám hledat. Ve skutečnosti totiž nejsem vúdú odbornice. Jsem odbornice na nadpřirozené zločiny. A to není totéž. Možná bych měla poprosit Mannyho, aby šel se mnou. Ne, ne, nechci ho v blízkosti Domingy Salvadorové pro případ, že by se rozhodla uzavřít dohodu a chtěla ho předat policii. Na lidskou oběť není žádná promlčecí lhůta. Manny za to pořád ještě může jít ke dnu. Vyměnit svůj život za mého přítele by bylo přesně ve stylu Domingy. Čímž by to, vzato kolem a kolem, byla moje vina. Jo, to by se jí moooc líbilo.

Na záznamníku blikalo světélko oznamující nahrané vzkazy. Proč jsem si ho v noci nevšimla? Pokrčila jsem rameny. Jedna ze záhad života. Zmáčkla jsem tlačítko pro přehrávání.

„Anito Blakeová, tady John Burke. Dostal jsem váš vzkaz. Kdykoli mi zavolejte. Jsem dychtivý si vyslechnout, co jste zjistila.“ Nadiktoval telefonní číslo a to bylo všechno.

Skvělé – místo vraždy, výlet do márnice a návštěva světa vúdú – všechno během jednoho dne. Dokonale se to hodilo k minulé noci a k té předminulé taky. Do háje, mám já to ale kliku!

27

Před domem zvracel nějaký pochůzkář do jednoho z těch obrovských odpadkových košů. Špatné znamení. Naproti přes ulici parkovala dodávka televizních novin. Ještě horší znamení. Netuším, jak se Dolphovi dařilo tak dlouho udržet masakry způsobené zombií mimo večerní zprávy. Současné události přímo vybízely lovce senzací, aby neignorovali tak snadno získatelné palcové titulky. ZOMBIE ZMASAKROVALY RODINU. ZOMBIE – MASOVÝ VRAH DOSUD NA SVOBODĚ. Ježíšikriste, to bude binec.

Televizní štáb včetně nosiče mikrofonu mě sledoval, jak jsem se blížila ke žluté policejní pásce. Když jsem si k límci připjala oficiální plastikovou kartičku, zpravodajský tým se pohnul jako jedno tělo. Uniformovaný policista u žluté pásky ji pro mě nadzvedl, oči upřené na postupující tisk. Neohlížela jsem se. Nikdy se neohlížejte, když máte za patami tisk. Když se otočíte, dostanou vás.

Blondýnka s mikrofonem za mnou zavolala: „Slečno Blakeová, slečno Blakeová, můžete se vyjádřit k případu?“

Hádám, že je vždycky milé, že vás lidé poznají. Ale předstírala jsem, že neslyším. Šla jsem dál, hlavu odhodlaně skloněnou.

Místo činu je místo činu. Až na jedinečný materiál pro noční můry, jímž každé disponuje. Stála jsem v ložnici velmi pěkného jednopatrového ranče. Byl tu bílý větrák u stropu, který se pomalu otáčel. Vydával slabé předení a skřípání, jako by na jedné straně nebyl pořádně přišroubovaný.

Je lepší soustředit se na maličkosti. Způsob, jakým světlo od východu padá přes žaluzie a kreslí po pokoji zebrovité proužky stínu. Radši se nedívat na to, co zbylo na posteli. Nechci se dívat. Nechci to vidět.

Musím to vidět. Musím se podívat. Možná najdu stopu. Jasně, leda kdyby prase mělo křídla. Ale stejně, možná, možná by tam mohla být stopa. Možná. Naděje je prolhaná kurva.

V lidském těle je zhruba šest litrů krve. Množství krve, které ukazují v televizi a v kině, je vždycky příliš malé. Zkuste si na podlahu v ložnici vylít šest litrů mléka. Uvidíte, jaký svinčík to nadělá. Pak to vynásobte… čímsi. Bylo tu příliš mnoho krve na jednoho člověka. Koberec mi čvachtal pod nohama a vystřikovaly z něj drobné spršky krve jako bláto po dešti. Bílé tenisky jsem měla šarlatově skvrnité, než jsem se dostala na půl cesty k posteli.

Poučení z pohádky: na místa vražd si ber černé tenisky.

Místností se vznášel silný pach. Byla jsem vděčná za stropní větrák. Pokoj páchl jako něco mezi jatkami a latrínou. Sračky a krev. Takový je až příliš často čerstvý pach smrti.

Postel, ale i značná část podlahy kolem, byla přikrytá plachtami. Vypadalo to jako obrovské papírové kapesníčky hozené přes největší množství rozlitého melounového Tangu na světě. Pod tou látkou, všude kolem, jsou určitě malé kousky. Útržky jsou příliš malé, příliš malé na to, aby něco z toho bylo tělo. Není tu ani jediná hromádka prosáklá šarlatem, která by byla dost velká na to, aby šlo o lidské tělo.

„Prosím, nenuťte mě se na to dívat,“ zašeptala jsem do prázdné místnosti.

„Říkala jsi něco?“

Trhla jsem sebou a zjistila, že přímo za mnou stojí Dolph. „Ježíšmarjá, Dolphe. Vyděsil jsi mě.“

„Počkej až uvidíš, co je pod plachtami. Pak se můžeš vyděsit.“

Nechci vidět, co je pod batalionem krví prosáklých plachet. Určitě jsem toho za jeden týden viděla dost. Moje kvóta krve už byla překročena předminulou noc. Přesně tak, překročila jsem svou osobní kvótu.

Dolph stál ve dveřích a čekal. Kolem očí měl tenké zkrabacené vrásky, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Byl bledý a potřeboval by se oholit.

Všichni bychom něco potřebovali. Ale nejdřív se musím podívat, co je pod látkou. Dolph to dokázal, dokážu to taky. Taak.

Dolph vystrčil hlavu na chodbu. „Potřebujeme pomoc při zvedání plachet. Až se Blakeová podívá na ostatky, můžeme jít domů.“ Myslím, že to poslední dodal proto, že se nikdo nehlásil, že mu pomůže. Nedostávalo se mu dobrovolníků. „Zerbrowski, Perry, Merlioni – hněte zadkem.“

Zerbrowski měl pod očima kruhy, které vypadaly jako monokly. „Zdárek, Blakeová.“

„Zdar, Zerbrowski, vypadáš bídně.“

Zasmál se. „A ty pořád vypadáš čilá a půvabná jako jarní úsvit.“ Zakřenil se na mě.

„Jo, jasně,“ odsekla jsem.

„Rád vás zase vidím, slečno Blakeová,“ ozval se detektiv Perry. Musela jsem se usmát. Perry je jediný policajt, kterého znám, jenž bude galantní i nad krvavými ostatky. „I já vás ráda vidím, detektive Perry.“

„Pohneme s tím,“ skočil nám do řeči Merlioni, „nebo spolu míníte vy dva utéct?“ Merlioni je vysoký, ačkoli ne tak jako Dolph. Ostatně, kdo je, že? Má kudrnaté šedé vlasy, zastřižené a vyholené po stranách hlavy a nad ušima. Na sobě měl bílou sváteční košili, rukávy vyhrnuté až k loktům a napůl povolenou kravatu. Od levého boku mu čněla pistole jako nacpaná peněženka.

„Tak zvedneš první plachtu, když tak zatraceně spěcháš,“ prohlásil Dolph.

Merlioni si povzdechl. „Jasně, jasně.“ Přistoupil k cípu jedné z látek na zemi a poklekl. „Připravena, holčičko?“

„Radši budu holčička nežli Taliánka,“ odtušila jsem.

Usmál se.

„Do toho.“

„Budiž světlo,“ pronesl Merlioni. Zvedl plachtu a ta se zadrhla na vlhkém útržku, takže se odtahovala centimetr po centimetru.

„Zerbrowski, pomoz mu tu zatracenou věc zvednout,“ přikázal Dolph.

Zerbrowski se nehádal. Musel být strašně unavený. Oba muži zvedli plachtu jediným mlaskavým trhnutím. Ranní světlo prosvítalo skrz červenou látku a koberec se tak zdál ještě rudější, než byl. Nebo v tom možná nebyl žádný rozdíl. Z okrajů plachty, které muži drželi, kapala krev. Těžké kapky. Jako dřez, který potřebuje opravit. Nikdy předtím jsem neviděla plachtu naprosto prosáklou krví. Dnes ráno je ledacos poprvé.

Zírala jsem na koberec a nedávalo mi to žádný smysl. Jen hromada útržků, malých útržků. Klekla jsem si. Krev mi na koleni prosákla džínami, byla studená. Nejspíš pořád lepší než teplá.

Největší kus byl vlhký a hladký, asi dvanáct centimetrů dlouhý. Růžový a zdravě vypadající. Byl to kus tenkého střeva. Hned vedle ležel menší kousek. Upřeně jsem se na něj dívala, ale čím déle jsem se dívala, tím méně mi to cokoliv připomínalo. Mohl to být flák masa z nějakého zvířete. Ksakru, ten kus vnitřností nemusel patřit člověku. Ale patřil, jinak bych tu nebyla.

Šťouchla jsem do menšího útržku prstem. Tentokrát jsem si svoje chirurgické rukavice nezapomněla. Bod pro mě. Útržek byl vlhký, těžký a pevný. Ztěžka jsem polkla, ale pořád jsem netušila, co to vlastně je. Dva kousky mi připadaly jako sousta, které pustila z tlamy kočka. Drobky ze stolu. Ježíšikriste.

Vstala jsem. „Další.“ Můj hlas zněl vyrovnaně, klidně. Neuvěřitelné.

Z postele museli plachtu stáhnout všichni čtyři muži. Merlioni se zaklením upustil svůj cíp. „Ksakru!“

Krev mu stekla po paži až na bílou košili. „Zašpinil si někdo košili?“ zeptal se Zerbrowski.

„Do prdele. Jasně že jo. Celý tohle místo je zasviněný.“

„Předpokládám, že paní domu neměla čas před tvým příchodem uklidit, Merlioni,“ poznamenala jsem. Zalétla jsem pohledem k posteli, k ostatkům paní domu. Ale místo toho jsem vzhlédla zpátky k Merlionimu. „Nebo to snad taliánskej polda nezvládá?“

„Zvládnu cokoliv, s čím bys ty mohla přijít, slečinko,“ prohlásil.

Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. „Vsadím se, že ne.“

„Taky bych si přisadil,“ ozval se Zerbrowski.

Dolph nás nezastavil, neřekl nám, že tohle je místo činu, ne sázkařské doupě. Věděl, že to potřebujeme pro zachování příčetnosti. Nedokážu se podívat na ty ostatky a nevtipkovat přitom. Nedokážu. Zbláznila bych se. Policajti mají ten nejpodivnější smysl pro humor, protože jim nic jiného nezbývá.

„O co se vsadíš?“ zeptal se Merlioni.

„Večeře pro dva U Tonyho,“ odtušila jsem.

Zerbrowski hvízdl. „To je vysoká, vysoká sázka.“

„Můžu si dovolit zatáhnout účet. Platí?“

Merlioni přikývl. „Se ženou jsme už dávno nebyli na večeři.“ Podal mi ruku špinavou od krve. Přijala jsem. Studená krev ulpěla na vnější straně gumových rukavic. Cítila jsem tu vlhkost, jako by se prosákla skrz až na kůži, ale nebyla to pravda. Jen smyslový klam. Věděla jsem, že až si sundám rukavice, ruce budu mít suché jako písek. Stejně mě to znervózňovalo.

„Jak určíme, kdo je drsnější?“ chtěl vědět Merlioni.

„Na tomhle místě, tady a teď.“

„Platí.“

S obnoveným odhodláním jsem obrátila svou pozornost zpátky k masakru. Tuhle sázku vyhraju. Nedopřeju Merlionimu takové zadostiučinění. Skýtalo mi to něco, na co jsem se mohla soustředit víc než na zbytky na posteli.

Na lůžku zůstala levá polovina hrudního koše. Jeho součástí dosud bylo jedno odhalené ňadro. Paní domu? Všechno bylo šarlatově rudé, jako by na postel někdo nalil kbelíky červené barvy. Bylo těžké rozlišit jednotlivé části. Ležela tam levá paže. Útlá, ženská.

Zvedla jsem prsty, a ty zůstaly vláčné, žádný rigor mortis. Na třetím prstu navléknutý snubní prstýnek. Zahýbala jsem prsty tam a zpět. „Žádná posmrtná strnulost. Co si o tom myslíš, Merlioni?“

Zašilhal na paži. Nesměl dovolit, abych ho překonala, tak si pohrával s rukou, otáčel ji v zápěstí. „Je možné, že strnulost se dostavila a zase pominula. Sama víš, že první rigor není trvalá záležitost.“

„Vážně si myslíš, že už uplynuly skoro dva dny?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Na to je krev příliš čerstvá. Strnulost ještě nenastala. Od zločinu samého neuplynulo ještě ani osm hodin.“

Přikývl. „To není špatné, Blakeová. Ale co odvodíš z tohohle?“ Strčil do hrudního koše dost silně na to, aby se ňadro zachvělo.

Ztěžka jsem polkla. Tuhle sázku vyhraju. „Nevím. Podíváme se na to. Pomoz mi to obrátit.“ Když jsem ho o to žádala, hleděla jsem mu do obličeje. Že by trochu pobledl? Možná.

„Jasně.“

Tři zbývající postávali stranou a sledovali představení. Nechme je. Je to mnohem příjemnější než přemýšlet o tomhle jako o práci.

Spolu s Merlionim jsem obrátila hrudní koš na bok. Dala jsem si záležet, aby na jeho straně byly části dosud obalené masem, takže nakonec ohmatával mrtvé tělo. Zůstává ňadro ňadrem? Vadí, že je zkrvavené a studené? Merlioni vypadal poněkud nazelenale. Nejspíš to vadí.

Obsah hrudního koše byl čistě vybraný, stejně jako hrudník pana Reynoldse. Čistý a krvavě hladký. Nechali jsme hrudní koš dopadnout zpátky na postel. Pokropila nás jemná sprška krve. Na Merlioniho bílé košili to vypadalo hůř než na mém modrém tričku s rolákem. Bod pro mě.

Zkřivil obličej a přejel rukou po krvavých skvrnkách. Rozmazal si po košili ještě krev z rukavic. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Jsi v pohodě, Merlioni?“ zeptala jsem se. „Nechtěla bych, abys pokračoval, pokud tě to rozčiluje.“

Zadíval se na mě, pak se usmál. Nejpřívětivější možný úsměv. „Ještě jsi to neviděla všechno, holčičko. Já ano.“

„Ale sáhl sis na to všechno?“

Po tváři mu stékal pramínek potu. „Nechceš si na to všechno sáhnout?“

Pokrčila jsem rameny. „Uvidíme.“ Na posteli ležela noha. Podle chlupů a zbývající tenisky vypadala mužská. Šklebil se na nás kulatý vlhký zbytek kolenní čéšky. Zombie prostě odtrhla nohu od těla, odervala maso, aniž by zlomila kost.

„To muselo zkurveně bolet,“ poznamenala jsem.

„Myslíš, že byl naživu, když mu pachatel utrhl nohu?“

Přikývla jsem. „Jo.“ Nebyla jsem si stoprocentně jistá. Bylo tu příliš mnoho krve na to, abych dokázala poznat, kdo kdy zemřel, ale Merloni vypadal o něco bledší.

Ostatní zbytky byly jen zkrvavené vnitřnosti, útržky masa, úlomky kostí. Merlioni sebral hrst vnitřností. „Chytej.“

„Ježíšikriste, Merlioni, to není vtipný!“ Žaludek se mi stáhl, jako by se chtěl zauzlovat.

„Ne. Ale tvůj výraz ano.“

Podívala jsem se na něj. „Hoď to nebo ne, Merlioni, ale neprovokuj.“

Chvíli na mě pomrkával, pak přikývl. Hodil mi šňůru vnitřností. Byly nešikovné k házení, ale povedlo se mi je chytit. Byly vlhké, těžké, měkké, slizké, zkrátka nechutné, bylo to jako dotknout se syrových telecích jater, ale ještě horší.

Dolph si zoufale povzdechl. „Zatímco si vy dva hrajete na to, kdo koho vyděsí, můžete mi říct něco užitečného?“

Upustila jsem zbytky zpět na postel. „Jistě. Zombie se dostala dovnitř posuvnými skleněnými dveřmi jako posledně. Pronásledovala muže nebo ženu zpátky sem a dostala je oba.“ Zmlkla jsem. Prostě jsem strnula.

Merlioni držel dětskou přikrývku. Jakýmsi trikem osudu zůstal jeden cíp čistý. Měla růžový saténový lem a byly na ní balónky a klauni. Z druhého konce hustě odkapávala krev.

Zírala jsem na balónky a klauny, zatímco vířili ve zbytečných kruzích. „Ty hajzle,“ zašeptala jsem.

„To mluvíš o mně?“ optal se Merlioni.

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem se dotknout té pokrývky. Ale natáhla jsem se pro ni. Merlioni si dal záležet, aby se mi zkrvavený konec látky otřel o holou paži. „Taliánskej parchante,“ sykla jsem.

„Mluvíš o mně, mrcho?“

Přikývla jsem a pokusila se usmát, ale ve skutečnosti se mi to nepodařilo. Musíme dál předstírat, že je to v pořádku. Že se to dá zvládnout. Bylo to sprosté. Kdyby mě tu nedržela sázka, s křikem bych utekla z pokoje.

Zírala jsem na pokrývku. „Kolik let?“

„Podle rodinné fotografie bych hádal tři čtyři měsíce.“

Konečně jsem se dostala na druhou stranu postele. Tam bylo další místo zakryté plachtou. Stejně zkrvavené, stejně malé. Pod látkou nezůstalo nic celého. Chtěla jsem odvolat sázku. Pokud mě nebudou nutit podívat se, vezmu je k Tonymu všechny. Jen mě nenuťte zvednout tu poslední plachtu. Prosím, prosím.

Ale musím se podívat, sázka nesázka, musím vidět, co tam je k vidění. Stejně dobře se můžu podívat a zvítězit jako utéct a prohrát.

Podala jsem přikrývku Merlionimu. Vzal ji a položil zpátky na postel, tak vysoko, aby čistý cíp zůstal čistý.

Klekla jsem si na jednu stranu plachty. On na druhou. Pohlédli jsme si do očí. Takže to je výzva až do strašného konce. Odtáhli jsme látku.

Pod ní byly jen dvě věci. Jenom dvě. Žaludek se mi stáhl tak, že jsem musela polknout žluč. Zakuckala jsem se a málem v tu chvíli prohrála, ale udržela jsem se. Udržela jsem se.

Myslela jsem si, že ta zkrvavená věc je dítě, ale nebylo. Byla to panenka. Tak prosáklá krví, že jsem nedokázala poznat, jakou barvu měly původně její vlasy, ale byla to jen panenka. Příliš velká panenka pro čtyřměsíční dítě.

Na koberci ležela drobná ručka pokrytá krví stejně jako všechno ostatní, ale byla to ruka. Ručička. Ruka dítěte, ne miminka. Napřáhla jsem dlaň přímo nad ni, abych měla srovnání. Tři, možná čtyři roky. Zhruba stejného věku jako Benjamin Reynolds. Je to náhoda? Určitě. Zombie nejsou příliš vybíravé.

„Pravděpodobně právě kojím miminko, když zaslechnu hluk. Manžel se jde podívat. Rachot probudí naši malou holčičku, která se jde ze svého pokoje podívat, co se děje. Manžel uvidí stvůru, popadne dítě a běží do ložnice. Zombie je tam dostihne. A tady je všechny zabije.“ Můj hlas zněl vzdáleně, odborně. Bod pro mě.

Pokusila jsem se setřít část krve z malé ručky. Měla prstýnek, stejně jako její maminka. Jeden z těch umělohmotných prstýnků, jaké vypadnou z automatů na žvýkačky.

„Viděl jsi ten prstýnek, Merlioni?“ zeptala jsem se. Zvedla jsem ručku z koberce. „Chytej.“

„Ježíšikriste!“ Vymrštil se na nohy a vyrazil ven dřív, než jsem mohla udělat cokoli dalšího. Velice rychle vyšel ze dveří. Ve skutečnosti bych tu ruku nehodila. Ne, nehodila.

Chovala jsem ručku v dlaních. Zdála se těžká, jako by se prstíky měly ovinout kolem mojí ruky. Prosila by mě, ať s ní jdu ven. Upustila jsem ručku na koberec. Dopadla s vlhkým cáknutím.

V pokoji bylo strašné horko a všechno se trochu točilo. Zamrkala jsem a podívala se na Zerbrowskiho. „Vyhrála jsem sázku?“

Přikývl. „Anita Blakeová, drsné děvče. Večer příjemného hodování u Tonyho na Merlioniho účet. Slyšel jsem, že dělají skvělé špagety.“

Zmínka o jídle už na mě byla moc. „Koupelna – kde?“

„Na konci chodby, třetí dveře vlevo,“ řekl Dolph.

Rozběhla jsem se do koupelny. Merlioni právě vycházel. Neměla jsem čas vychutnat si vítězství. Měla jsem sama příliš mnoho práce se zvracením.

28

Klečela jsem a čelem se opírala o studené linoleum u vany. Bylo mi líp. Naštěstí jsem neměla čas se nasnídat.

Někdo zaklepal na dveře.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„To jsem já, Dolph. Můžu dál?“

Chvilku jsem o tom přemýšlela. „Jasně.“

Dolph vstoupil dovnitř, v ruce nesl žínku. Hádala jsem, že ji má ze skříňky s prádlem. Minutu nebo dvě se na mě díval, pak zavrtěl hlavou. Namočil žínku v umyvadle a podal mi ji. „Víš, co s tím máš dělat.“

Věděla jsem. Hadřík chladil a byl to úžasný pocit přitisknout si ho k obličeji a za krk. „Dal jsi taky jednu Merlionimu?“ zeptala jsem se.

„Ano, je v kuchyni. Oba jste paka, ale bylo to zábavné.“

Povedlo se mi slabě se usmát.

„Teď, když jsi skončila s frajeřinkami, můžeš mi říct, jestli máš nějaké užitečné postřehy?“ Posadil se na zavřený poklop záchodu.

Zůstala jsem na zemi. „Slyšel tentokrát někdo něco?“

„Soused něco slyšel za svítání, ale šel si po své práci. Říkal, že se nechtěl zaplést do domácí hádky.“

Vzhlédla jsem k Dolphovi. „Slyšel už někdy předtím z toho domu hádku?“

Dolph zavrtěl hlavou.

„Bože můj, kdyby tak byl zavolal policii,“ vydechla jsem.

„Myslíš, že by to něco změnilo?“ zeptal se Dolph.

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Možná ne pro tuhle rodinu, ale mohli bychom tu zombii chytit.“

„Pláč nad rozlitým mlékem.“

„Možná ne. Stopy jsou velice čerstvé. Zombie je zabila, pak jí nějaký čas trvalo, než sežrala čtyři lidi. To není nijak rychlé. Za úsvitu ještě zabíjela.“

„Dobrý postřeh.“

„Uzavřete oblast.“

„Vysvětli.“

„Zombie musí být někde blízko, v dosahu, kam by člověk dokázal dojít. Schovává se, čeká na soumrak.“

„Myslel jsem, že zombie mohou vycházet za denního světla.“

„Mohou, ale nedělají to rády. Zombie nepůjde ven za dne, pokud jí to někdo nepřikáže.“

„Takže na nejbližším hřbitově…“

„Ne nutně. Zombie nejsou jako upíři nebo ghoulové. Nepotřebuje rakev, dokonce ani hrob ne. Zombie se bude snažit jen dostat se ze světla.“

„Kde máme hledat?“

„Kůlny, garáže, jakákoli místa, kde by se mohla skrýt.“

„Takže může být i v domku na stromě, který si postavilo nějaké dítě.“

Usmála jsem se. Bylo příjemné vědět, že to ještě dokážu. „Pochybuju, že zombie by šplhala, kdyby měla na výběr. Všimni si, že všechny domy jsou jednopatrové.“

„Sklepy,“ utrousil.

„Ale nikdo neutíká dolů do sklepa.“

„Pomohlo by to?“

Pokrčila jsem rameny. „Zombie zpravidla nejsou dobré ve šplhání. Tahle je rychlejší a bystřejší, ale… Přinejlepším by ji sklep zdržel. Kdyby tam byla okénka, mohli alespoň děti dostat ven.“ Třela jsem si zátylek žínkou. „Zombie si vybírá jednopatrové domy s posuvnými skleněnými dveřmi. Mohla by v blízkosti nějakého takového odpočívat.“

„Vyšetřující lékař tvrdí, že mrtvola je vysoká metr osmdesát, možná metr osmdesát pět. Muž, běloch. Nesmírně silný.“

„To poslední jsme věděli a ten zbytek nám ve skutečnosti moc nepomůže.“

„Máš lepší nápad?“

„Vlastně… Ať strážníci, kteří jsou přibližně té správné výšky, hodinu kráčejí touhle čtvrtí. Pak danou oblast uzavřete.“

„A prohledat všechny kolny a garáže,“ dodal Dolph.

„A sklepy, průlezy, staré ledničky,“ doplnila jsem ho.

„A jestli ji najdeme?“

„Usmažte ji. Zavolejte sem exterminátory.“

„Zaútočí zombie ve dne?“ zajímal se.

„Pokud ji výrazně vyrušíte, tak ano. Tahle je nechutně agresivní.“

„To není sranda. Potřebovali bychom tucet exterminátorských týmů nebo ještě víc. Město do toho nepůjde. Navíc musíme obejít zatraceně široký kruh. Můžeme ji hledat a úplně minout.“

„Po setmění se pohne. Když budete připraveni, tak ji pak najdete.“

„Dobrá. Vypadá to, jako že nám nepomůžeš hledat.“

„Vrátím se, abych pomohla, ale John Burke mi zavolal zpátky.“

„Vezmeš ho do márnice?“

„Jo, je na čase využít ho proti Dominze Salvadorové. Skvělé načasování.“

„Dobře. Potřebuješ něco ode mne?“

„Jen přístup do márnice pro nás dva.“

„Jasná věc. Myslíš, že se od Burkeho vážně něco dozvíš?“

„To nevím, dokud to nezjistím.“

Usmál se. „Takže se pokusíme a možná potom uvidíme?“

„Zmáknu to pro tebe,“ ujistila jsem ho.

„Běž navštívit márnici a porad si s vúdú Johnem. My obrátíme vzhůru nohama celou tuhle zkurvenou čtvrť.“

„Je milé vědět, že máme oba narvaný plán na celý den.“

„Nezapomeň, že dneska odpoledne se půjdeme podívat na Dominžin dům.“

Přikývla jsem. „Jo a dnes v noci lovíme zombii.“

„Dneska s tím svinstvem skoncujeme.“

„To doufám.“

Zadíval se na mě zúženýma očima. „Máš nějaký problém s našimi plány?“

„Jen ten, že žádný plán není dokonalý.“

Chvíli mlčel, pak vstal. „Přeju si, aby tenhle byl.“

„Já taky.“

29

Márnice hrabství St. Louis je rozlehlá budova. Musí být. Každé úmrtí, u něhož není lékař, řeší v márnici. O každé vraždě ani nemluvě. V St. Louis to znamená čilý provoz.

Chodím do márnice celkem pravidelně. Probít srdce kůlem upírům podezřelým z vraždy, aby nemohli vstát a hodovat na personálu márnice. Podle nových zákonů o upírech je to vražda. Musíte počkat, až se milánkové zvednou, pokud nezanechali poslední vůli, v níž si rozhodně nepřejí svůj návrat jakožto upíra. Moje závěť uvádí, aby mě zbavili trápení, pokud by si mysleli, že se vrátím se špičáky v puse. Ksakru, moje závěť nařizuje kremaci. Nechci se vrátit zpátky ani jako zomie, děkuju mockrát.

John Burke byl takový, jak jsem si ho pamatovala. Vysoký, tmavý, pohledný, neurčitě záporňácký. To bylo tou malou bradkou. Nikdo mimo hororové filmy nenosí bradku. Vždyť víte, takoví ti podivní kultisté, kteří uctívají rohaté ikony.

Kolem očí a úst vypadal pobledlý. Tohle vám způsobí žal, i když máte tmavou pleť. Rty měl semknuté v tenkou linku, když jsme vstupovali do márnice. Ramena držel tak, jako by ho něco bolelo.

„Jak se vede tvé švagrové?“ zeptala jsem se.

„Bezútěšně. Velmi bezútěšně.“

Čekala jsem, že to upřesní, ale neudělal to. Tak jsem to nechala být. Pokud o tom nechce mluvit, je to jeho právo.

Kráčeli jsme širokou prázdnou chodbou. Dost širokou na to, aby tu vedle sebe projely tři vozíčky. Kukaň pro stráž vypadala jako bunkr z druhé světové války, včetně kulometů. Pro případ, že by všichni mrtví vstali najednou a vyrazili za svobodou. Tady v St. Louis se to nikdy nestalo, ale přihodilo se to tak blízko, jak jen leží Kansas City.

Kulomet sejme jakoukoli chodící mrtvolu. Jenom když je jich hodně, tak máte problém. Pokud je jich dav, tak jste pěkně v háji.

Letmo jsem ukázala strážnému občanku. „Ahoj, Frede, dlouho jsme se neviděli.“

„Přál bych si, aby tě sem zase nechali chodit jako dřív. Za tenhle týden nám tři vstali a odešli domů. Věřila bys tomu?“

„Upíři?“

„Co jiného? Jednou jich bude víc než nás.“

Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem mlčela. Nejspíš má pravdu. „Přišli jsme se podívat na osobní věci Petra Burkeho. Měl nám to zařídit seržant Rudolph Storr.“

Fred se podíval do zápisníčku. „Jo, máte povolení. Chodbou doprava, třetí dveře vlevo. Doktorka Savillová vás očekává.“

Na to jsem pozvedla obočí. Nebylo právě zvykem, aby hlavní vyšetřující lékařka dělala poslíčka policii nebo komukoliv jinému. Jen jsem přikývla, jako bych toto královské zacházení očekávala.

„Dík, Frede, uvidíme se, až půjdeme zpátky.“

„Čím dál tím víc lidí to tak dělá,“ poznamenal. Vypadal z toho dost nešťastný.

Moje tenisky nerušily věčné ticho ani nejmenším zvukem. John Burke šel také naprosto tiše. Neodhadovala jsem ho jako někoho, kdo nosí tenisky. Letmo jsem pohlédla dolů a zjistila, že mám pravdu. Neměl tenisky, ale hnědé šněrovací polobotky s měkkou podrážkou. Ale stejně kráčel vedle mě jako tichý stín.

Zbytek jeho oblečení se hodil k botám. Měl úpravné hnědé sportovní sako, tak tmavé, až vypadalo skoro černé, pod ním světle žlutou košili, hnědé sváteční kalhoty. Chyběla mu už jen kravata a mohl by jít sjednocovat Ameriku. Oblékal se takhle svátečně vždycky, nebo měl tohle na sobě na pohřbu svého bratra? Ne, oblek na pohřbu byl bezchybně černý.

Márnice je vždycky tichá, ale za sobotního rána je tam mrtvý klid. Krouží snad o víkendu sanitky kolem jako letadla nad letištěm, dokud nenastane nějaká rozumná hodina? Vím, že o víkendu jde počet vražd nahoru, přesto jsou sobotní a nedělní rána vždycky tichá. Přemýšlejte o tom.

Počítala jsem dveře po levé straně. Zaklepala jsem na třetí. Ozvalo se slabé „Dále,“ a já otevřela dveře.

Doktorka Marian Savillová je drobná žena s krátkými černými vlasy zastřiženými těsně pod ušima, s olivovou pletí, hlubokýma hnědýma očima a jemnými vysokými lícními kostmi. Je způli Francouzka a způli Řekyně a vypadá na to. Exotická, aniž by působila zastrašujícím dojmem. Vždycky mě překvapovalo, že doktorka Savillová není vdaná. Nedostatkem krásy to určitě není.

Její jedinou vadou je, že kouří, a pach cigaret se jí drží jako odporný parfém.

Přistoupila k nám s úsměvem a podala mi ruku. „Anito, ráda vás zase vidím.“

Potřásla jsem si s ní rukou a taky se usmála. „I já vás, doktorko Savillová.“

„Říkejte mi prosím Marian.“

Pokrčila jsem rameny. „Jsou tohle ty osobní věci, Marian?“

Stáli jsme v malé vyšetřovně. Na úhledném stole z nerez oceli leželo několik plastikových saků.

„Ano.“

Dívala jsem se na ni a přemýšlela, co chce. Vrchní vyšetřující lékařka neřeší pochůzky. Jde o něco jiného, ale o co? Neznám ji dost dobře na to, abych byla přímá, a nechtěla jsem být vyhnána z márnice, takže jsem nemohla být hrubá. Potíže, potíže.

„Tohle je John Burke, bratr zemřelého,“ řekla jsem.

Doktorka Savillová povytáhla obočí. „Upřímnou soustrast, pane Burke.“

„Děkuji.“ John přijal nabízenou ruku, ale oči upíral na umělohmotné obaly. Dnes není čas na přitažlivé doktorky a příjemnůstky. Přišel se podívat na věci svého mrtvého bratra. Hledá stopy, aby policii pomohl chytit bratrova vraha. Vzal ten nápad velmi vážně.

Jestli se nezapletl s Domingou Salvadorovou, tak mu dlužím velkou omluvu. Ale jak ho mám přimět, aby mluvil, když kolem krouží doktorka Marian? Jak mám požádat o soukromí? Je to svým způsobem její márnice.

„Musím tu být, abych zajistila, že nebude manipulováno s důkazy,“ oznámila mi. „Měli jsme tu poslední dobou pár velmi bezskrupulózních novinářů.“

„Ale já nejsem novinářka.“

Pokrčila rameny. „Nejste oficiálně pověřená osoba, Anito. Nová pravidla shora nařizují, že žádný oficiálně nepověřený člověk nebude prohlížet důkazní materiál, aniž by na něj někdo dohlížel.“

„Vážím si toho, že jste tu vy, Marian.“

Usmála se. „Také si to myslím. Usoudila jsem, že vám bude vadit méně, když se vám přes rameno budu dívat já, než kdyby to byl kdokoli jiný.“

Má pravdu. Co si sakra kdo myslí, že tu chci dělat? Ukrást tělo? Kdybych chtěla, celou tuhle boudu vyprázdním a se všemi mrtvolami si zahraju „všichni jdeme sborem“.

Možná proto potřebuji dohled. Možná.

„Nechci být nezdvořilý,“ ozval se John, „ale mohli bychom přistoupit k věci?“

Pohlédla jsem na jeho pohlednou tvář. Kůži kolem úst a očí měl napjatou, jako by se ztenčila. Projelo mnou bodnutí viny. „Jistě, Johne. Byly jsme bezohledné.“

„Omlouvám se, pane Burke,“ přidala se Marian. Oběma nám podala gumové rukavice. Já i ona jsme si je natáhly jako profesionálky, ale John nebyl na nic podobného zvyklý. Chce to jistý grif, který se získá cvikem. Když jsem mu do nich pomohla, zašklíbil se. Úsměv mu změnil celý obličej. Najednou byl úžasný, pohledný a ani trošku záporňácký.

Doktorka Savillová otevřela pečeť na prvním igelitovém pytli. Byly v něm šaty.

„Ne,“ zarazil ji John, „nevím, jak se oblékal. Mohly by být jeho a já bych to nepoznal. Peter a já… jsme se neviděli skoro dva roky.“ Vnitřně jsem se zasvíjela nad vinou, která prosákla z jeho slov.

„Dobrá, tak přejdeme k menším předmětům,“ řekla Marian a přitom se usmála. Vlídně a povzbudivě, procvičuje si nejlepší chování u lůžka pacienta. Má k tomu příležitost velmi zřídka.

Otevřela mnohem menší obal a jeho obsah jemně vysypala na stříbřitě zářivý povrch. Hřeben, deseticent, dvě pence, útržek lístku do kina a kouzlo vúdú. Gris-gris.

Spletené z černých a rudých nití opletených kolem lidských zubů. Po celé délce zavěšené další kůstky. „Jsou to lidské prstní kůstky?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ přikývl John, hlas měl velmi tichý. Jak tam stál, tvářil se zvláštně, jako by v duchu začínal chápat cosi nového a děsivého.

Je to zlé kouzlo, ale nechápala jsem, proč reaguje tak přemrštěně.

Naklonila jsem se nad tím a šťouchla do toho prstem. Uprostřed toho všeho byla vpletena vyschlá kůže. A nebyly to jen černé nitě, ale černé vlasy.

„Lidské vlasy, zuby, kosti, kůže,“ zamumlala jsem tlumeně.

„Ano,“ opakoval John.

„Vyznáte se ve vúdú lépe než já. Co to znamená?“

„Někdo zemřel, aby toto kouzlo mohlo být vyrobeno.“

„Jste si jistý?“

Zahleděl se na mě se zničujícím pohrdáním. „Nemyslíte si, že kdyby tomu mohlo být jinak, tak bych to neříkal? Myslíte, že mě těší zjistit, že můj bratr se dopustil lidské oběti?“

„Musel u toho Peter být? Nemohl to jenom koupit?“

„NE!“ Téměř zaječení. Odvrátil se od nás, přešel ke zdi. Dýchal hlasitě a trhaně.

Nechala jsem mu chvíli, aby se sebral, a pak se zeptala na to, na co jsem se zeptat musela. „Co tahle gris-gris způsobuje?“

Obrátil se zpátky, už dost klidný na to, aby nám pohlédl do tváře, ale kolem očí se mu zračilo napětí. „Umožňuje méně mocnému nekromantovi oživovat starší mrtvé, vypůjčit si moc od nějakého mnohem mocnějšího nekromanta.“

„Vypůjčit? Jak?“

Pokrčil rameny. „To kouzlo obsahuje sílu někoho, kdo mezi námi patří k nejmocnějším. Peter za něj draze zaplatil, aby mohl oživovat starší mrtvé. Pete… Bože můj, jak jsi mohl?“

„Jak mocný byste musel být, abyste dokázal takto sdílet svou moc?“

„Velice mocný.“

„Existuje nějaký způsob, jak podle kouzla vystopovat osobu, která ho vytvořila?“

„Vy to nechápete, Anito. Ta věc je kus čísi síly. Je to podstata toho zbytku duše, který dotyčný ještě má. Někdo tu jednal buď z velké nouze, nebo z velké chtivosti. Peter by si to nikdy nemohl dovolit. Nikdy.“

„Lze podle kouzla určit tvůrce?“

„Ano. Stačí donést to do pokoje, kde se nachází osoba, jíž to doopravdy patří. Ta věc se k ní doplazí. Je to chybějící kus její duše.“

„Prošlo by to jako důkaz u soudu?“

„Pokud to dokážete vysvětlit porotě, tak ano; předpokládám, že ano.“ Přistoupil ke mně. „Vy víte, kdo to udělal?“

„Možná.“

„Kdo, řekněte, kdo?“

„Udělám něco ještě lepšího. Zařídím, abyste spolu se mnou mohl jít prohledat dům podezřelého.“

Chmurně se usmál. „Začínám vás mít docela rád, Anito Blakeová.“

„Na lichotky bude čas později.“

„Co znamená tohle?“ zeptala se Marian. Obrátila kouzlo naruby. A tam, mezi vlasy a kostmi, zářil malý přívěšek jako z náramku pro štěstí. Měl tvar notové značky – houslového klíče.

Co to říkal Evans, když se dotkl úlomků z hrobu…? Podřízli jí hrdlo, měla náramek s přívěšky ve tvaru not a srdíček. Zírala jsem na amuletek a měla pocit, že se svět sesouvá. Všechno do sebe najednou zapadlo. Nebyla to Dominga Salvadorová, kdo oživil vraždící zombii. Pomohla Petemu Burkemu, aby to mohl udělat. Ale musím mít jistotu. Máme jen pár hodin, než se znovu ocitneme u Dominžiných dveří a budeme se snažit najít důkazy.

„Jsou tu nějaké ženy, které přivezly zhruba v tutéž dobu jako Petra Burkeho?“

„To určitě ano,“ odtušila Marian s úsměvem.

„Ženy s podřezaným hrdlem,“ upřesnila jsem.

Po dobu jednoho úderu srdce na mě zírala. „Podívám se do počítače.“

„Můžeme s sebou vzít tohle kouzlo?“

„Proč?“

„Protože pokud mám pravdu, tak měla náramek pro štěstí s amuletky ve tvaru luku a šípu a malými srdíčky – a tohle je součást toho náramku.“ Pozvedla jsem zlatý přívěšek ke světlu. Vesele se třpytil, jako by nevěděl, že jeho majitelka je mrtvá.

30

Smrt s sebou nese šedavou spíš než jakoukoli jinou barvu. Jistě, tělo, které ztratilo mnoho krve, bude vypadat bílé nebo promodralé. Ale jakmile se začne rozkládat – ne, hnít ne, ještě ne – vypadá šedavé.

Ta žena měla zešedivělou kůži. Ránu na hrdle jí vyčistili a prohlédli. Řez vypadal jako obrovská rozšklebená druhá ústa pod bradou.

Doktorka Savillová ji nedbale zvrátila hlavu dozadu. „Rána je velmi hluboká. Přetíná svaly na krku a krční tepnu. Smrt nastala poměrně rychle.“

„Profesionální práce,“ poznamenala jsem.

„Hm, ano, ať už jí podřezal krk kdokoliv, věděl, co dělá. Existuje zhruba tucet různých způsobů, jak člověka poranit na krku, a nezabít ho nebo nezabít rychle.“

„Chcete tím říct, že můj bratr v tom měl praxi?“ zeptal se John Burke.

„Nevím. Máte její osobní věci?“ zeptala jsem se.

„Tady jsou.“ Marian rozvázala mnohem menší sáček a vysypala jeho obsah na prázdný stůl. Ve světle zářivek se zatřpytil zlatý náramek pro štěstí.

Vzala jsem ho do ruky, na níž jsem dosud měla rukavici. Maličký napnutý luk i se šípem, nezvyklé noty a dvě propletená srdíčka. Všechno, co mi Evans popsal.

„Jak jste věděla o tom přívěšku a té mrtvé ženě?“ zajímal se John Burke.

„Odnesla jsem nějaký důkazní materiál jasnovidci. Viděl smrt té ženy. A ten náramek.“

„Co to má společného s Peterem?“

„Myslím si, že jistá kněžka vúdú přiměla Petera, aby oživil zombii. Zombie mu utekla a zabíjí lidi. Aby utajila, co provedla, nechala kněžka Petera zabít.“

„O koho jde?“

„Nemám o tom žádné důkazy, pokud nebude jako důkaz stačit gris-gris.“

„Vize a gris-gris.“ John zavrtěl hlavou. „To před porotou projde dost těžko.“

„Vím. Proto potřebuju další důkazy.“

Doktorka Savillová jen sledovala naši rozmluvu jako dychtivý divák.

„Jméno, Anito, prozraďte mi její jméno.“

„Jen pokud mi odpřísáhnete, že po ní nepůjdete, dokud k tomu nedostane příležitost zákon. Pouze pokud zákon selže, slibte mi to.“

„Máte mé slovo.“

Chvíli jsem si prohlížela jeho tvář. Tmavé oči oplácely pohled, čisté a jisté. Vsadím se, že by dokázal s čistým svědomím lhát. „Nevěřím jen tak něčímu slovu.“ Ještě chvíli jsem se na něj upřeně dívala. Nestáhl se. Můj drsný pohled asi trochu zakolísal. Nebo má možná John v úmyslu dodržet slovo. Někdy se to stává.

„Dobrá, přijímám vaše slovo. Nechtějte, abych toho pak litovala.“

„Nebojte se. A teď mi řekněte to jméno.“

Obrátila jsem se k doktorce Savillové. „Omluvte nás, Marian. Čím méně o tomhle víte, tím větší je naděje, že se neprobudíte s tím, že k vám oknem vlezla zombie.“ Trochu nadsazené, nicméně výstižné vyjádření.

Zatvářila se, jako by chtěla něco namítnout, ale nakonec přikývla. „Dobře, ale jednou bych ten příběh opravdu chtěla slyšet celý, až to bude bezpečné.“

„Jakmile ho budu moci vyprávět, povím vám ho,“ ujistila jsem ji.

Znovu přikývla, zavřela schránku, v níž ležela Jane Doeová, a odešla. „Křikněte, až skončíte. Mám ještě práci,“ dodala a dveře za ní zapadly.

Nechala nás tam, s důkazy v rukou. Asi mi důvěřuje. Nebo nám?

„Dominga Salvadorová,“ prohlásila jsem.

Prudce se nadechl. „Znám to jméno. Dominga je děsivou silou, pokud je pravda, co se o ní říká.“

„Je to pravda.“

„Vy jste se s ní setkala?“

„Měla jsem tu smůlu.“

Na tváři se mu usadil výraz, který se mi dvakrát nelíbil.

„Přísahal jste, že se nebudete mstít.“

„Policie ji nedostane. Na to je příliš prohnaná.“

„Můžeme ji dostat podle zákona. Věřím tomu.“

„Nejste si jistá.“

Co jsem měla říct? Má pravdu. „Jsem si téměř jistá.“

„Téměř není dost dobré za vraždu mého bratra.“

„Zombie zabila mnohem víc lidí než jen vašeho bratra. Já chci Domingu taky dostat. Ale dostaneme ji podle zákona, s pomocí soudu.“

„Jsou i jiné způsoby, jak ji dostat.“

„Pokud zákon selže, klidně použijte vúdú. Jen mi o tom neříkejte.“

Vypadal pobavený a trochu zmatený. „Nepohoršujete se nad tím, že bych použil černou magii?“

„Dominga se mě jednou zkusila zabít. Pochybuji, že to vzdá.“

„Vy jste přežila Seňořin útok?“ Tvářil se užasle.

Nelíbilo se mi, že se zatvářil tak překvapeně. „Umím se o sobe postarat, pane Burke.“

„O tom nepochybuji, slečno Blakeová.“ Usmál se. „Ranil jsem vaši pýchu. Nezamlouvá se vám, že mě to tolik překvapilo, že?“

„Nechte si své postřehy pro sebe, ano?“

„Pokud jste přežila přímé střetnutí s něčím, co na vás poslala Dominga Salvadorová, pak jsem měl věřit některým zvěstem, které o vás kolují. Popravčí, oživovatelka, která dokáže povolat z hrobu cokoliv bez ohledu na stáří.“

„O tom posledním nic nevím, ale prostě se snažím zůstat naživu, toť vše.“

„Pokud vás chce zabít Dominga Salvadorová, tak nebude snadné zůstat naživu.“

„Skoro nemožné, řekla bych.“

„Tak ať dostaneme nejdřív my ji.“

„Legálně,“ doplnila jsem ho.

„Anito, jste naivní.“

„Pozvání na razii v jejím domě stále platí.“

„Jste si jistá, že to dokážete zařídit?“

„Myslím, že ano.“

V očích mu žhnulo jakési temné světlo, jiskřivá černota. Velice nepříjemně se usmál se stisknutými rty, jako by si představoval možná muka pro Domingu Salvadorovu. Tato soukromá vize ho zřejmě nesmírně blažila.

Při tom pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Doufám, že John nikdy neobrátí tyhle své temné oči na mě. Cosi mi říkalo, že by byl strašným nepřítelem. Skoro tak strašným jako Dominga Salvadorová. Skoro tak strašným, ale ne docela.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář