Anita Blakeová 21., 22., 23., 24., 25.
5. 4. 2010
21
Willie mě provedl dveřmi a krátkou chodbou. Jakmile se za námi dveře zavřely, hluk se ztlumil, zněl vzdáleně jako ve snu. Jasné světlo po příšeří klubu. Zamrkala jsem. Willie vypadal na světle růžolící, ne úplně jako živý, ale na mrtvého celkem zdravý. Dnes v noci se z někoho nebo z něčeho napil. Možná z ochotného člověka, možná ze zvířete. Možná.
Na prvních dveřích vpravo stálo „Kancelář manažera.“ Willieho kancelář? Hm, ne.
Willie otevřel dveře a uvedl mě dovnitř. Sám nevstoupil. Očima zalétl ke stolu, pak vycouval a zavřel za sebou.
Koberec byl světle béžový, stěny slonovinově bílé. U protější stěny stál velký černý lakový stůl. Zářivá černá lampa se zdála vyrůstat přímo z něj. Uprostřed desky stolu byl perfektně umístěn diář. Žádné papíry ani kancelářské svorky, jen Jean-Claude sedící za stolem.
Štíhlé bledé ruce měl složené na diáři. Lehce vlnité černé vlasy, oči v barvě půlnoční modři, bílá košile s podivnými manžetami s rozepnutými knoflíčky. Byl dokonalý, jak tam tak seděl, dokonale nehybný jako obraz. Krásný jako erotický sen, ale neskutečný. Dokonalý pouze vypadal. Já se tím nenechala oklamat.
U levé stěny stály dvě hnědé kovové skříně na dokumenty. Zbytek zdi zabírala černá kožená pohovka. Nad ní visel velký obraz malovaný olejem. Scénka ze St. Louis v roce 1700 a něco. Osadníci přijíždějící po řece na prámech. Výrazné světlo podzimního slunce. Pobíhající a hrající si děti. Nehodilo se to k ničemu ostatnímu v místnosti.
„Ten obraz je tvůj?“ zeptala jsem se.
Lehce přikývl.
„Znal jsi malíře?“
Usmál se, ani stopa po špičácích, jen krásné zvlnění rtů. Kdyby upíři měli svůj časopis Gentleman’s Quarterly, Jean-Claude by byl určitě na obálce.
„Stůl a pohovka se ke zbytku vybavení nehodí,“ dodala jsem.
„Právě provádím přestavbu.“
Jen tam seděl a díval se na mě. „Ty jsi chtěl tohle setkám, Jean-Claude. Tak s tím pohněme.“
„Spěcháš někam?“ Jeho hlas byl hlubší, jako dotek kožešiny na kůži.
„Ano, spěchám. Přestaň chodit kolem horké kaše. Co chceš?“
Usmál se o trošku víc. Na okamžik sklopil oči. Vypadalo to skoro nesměle. „Jsi moje lidská služebnice, Anito.“
Oslovil mě jménem. Špatné znamení. „Ne,“ odtušila jsem. „Nejsem.“
„Neseš dvě moje znamení, zbývají jen dvě další.“ Stále se tvářil přívětivě, mile. Jeho výraz se nehodil k tomu, co říkal.
„A co?“
Povzdechl si. „Anito…“ Zarazil se uprostřed věty a vstal. Obešel stůl. „Víš, co to znamená být Pánem města?“ Opřel se o stůl, napůl si na něj sedl. Košile se rozhrnula, odhalila kousek bledého hrudníku a jednu drobnou bledou bradavku. Jizva ve tvaru kříže byla přímo urážkou bledé dokonalosti.
Zírala jsem na jeho odhalený hrudník. Zahanbující. Naše pohledy se setkaly a mně se povedlo se nezačervenat. Bod pro mne.
„Být mou lidskou služebnicí má i jisté výhody, ma petite.“ Zorničky rozšířené přes celé oko, černé a neskutečně hluboké.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
„Nelži, ma petite. Cítím tvou touhu.“ Jazykem kmitl přes rty. „Mohu ji téměř ochutnat.“
Skvěle, prostě paráda. Jak se budete hádat s někým, kdo cítí, co cítíte vy? Odpověď zní: nehádejte se, souhlaste. „Dobrá, chci tě. Máš radost?“
Usmál se. „Ano.“ Jediné slovo, ale prolétlo mou myslí šepotajíc věci, které nikdy nevyslovil. Šepotání ve tmě.
„Chtěla bych spoustu různých mužů, ale to neznamená, že s nimi budu spát.“
Výraz téměř nedbalý, oči jako bezedné studny. „Běžný chtíč lze snadno překonat.“ Jediným plynulým pohybem vstal. „Co je mezi námi, není běžné, ma petite. Ne chtíč, ale touha.“ Vykročil ke mně, jednu bledou ruku nataženou.
Srdce mi tlouklo až v krku. Ne strachy. Pochybovala jsem, že to je ovlivnění mysli. Zdálo se to skutečné. Nazval to touha. Možná měl pravdu. „Ne,“ zašeptala jsem chraptivě.
Samozřejmě se nezastavil. Prsty mi přejel po tváři, sotva se mě dotkl. Dotek kůže na kůži. Ustoupila jsem od něj, donutila se zhluboka roztřeseně nadechnout. Můžu být sebevíc rozpálená, ale on vycítí můj neklid. Nemá smysl cokoliv předstírat. Stále jsem cítila jeho prsty tam, kde se mě dotkl, přetrvávající pocit. Když jsem promluvila, dívala jsem se do země. „Oceňuji možné okrajové výhody, Jean-Claude, vážně. Ale nemůžu. Neudělám to.“ Naše pohledy se setkaly. Tvář měl děsivě prázdnou. Nic. Byla to tatáž tvář jako před chvílí, ale jakási jiskra lidskosti a života z ní vyprchala.
Znovu se mi rozbušilo srdce. Se vzrušením to nemělo nic společného. Strach. Se strachem to mělo společného hodně.
„Jak chceš, má malá oživovatelko. Ať jsme milenci nebo ne, nic to nemění na tom, čím pro mne jsi. Jsi moje lidská služebnice.“
„Ne.“
„Patříš mi, Anito. Ať chceš nebo ne, patříš mi.“
„Podívej, Jean-Claude, tady mě poněkud ztrácíš. Nejdřív se mě pokoušíš svádět, což má své příjemné stránky. Když to nezabere, uchýlíš se k výhrůžkám.“
„To není výhrůžka, ma petite. To je pravda.“
„Ne, není. A do hajzlu, neříkej mi ma petite!“
Tomu se usmál.
Nechtěla jsem pro něj být zdrojem pobavení. Přes strach se v rychlé žhavé vlně přehnal vztek. Mám ráda vztek. Činí mě odvážnou. A hloupou. „Do prdele s tebou.“
„To už jsem ti nabízel.“ Z jeho hlasu se mi cosi zkroutilo v žaludku.
Cítila jsem horko na tvářích, jak jsem se začervenala. „K čertu s tebou, Jean-Claude, k čertu s tebou.“
„Musíme si promluvit, ma petite. Milenci nemilenci, služebnice neslužebnice, musíme si promluvit.“
„Tak mluv. Nemám na to celou noc.“
Povzdechl si. „Neusnadňuješ mi to.“
„Jestli jsi to chtěl mít snadné, měl sis vybrat někoho jiného.“
Přikývl. „Máš naprostou pravdu. Posaď se, prosím.“ Znovu se opřel o stůl, ruce zkřížené na hrudi.
„Nemám tolik času,“ poznamenala jsem.
Lehce se zamračil. „Myslel jsem, že jsem se dohodli, že si tohle vyjasníme, ma petite.“
„Dohodli jsme se na schůzce v jedenáct. Ty jsi ten, kdo promarnil hodinu, ne já.“
Usmál se téměř hořce. „Dobrá tedy. Předložím ti… zestručněnou verzi.“
Přikývla jsem. „Souhlasím.“
„Jsem novým Pánem města. Ale bych přežil, když tu byla Nikolaos, musel jsem skrývat své schopnosti. Což jsem dělal až příliš dobře. Jsou tu tací, kteří si myslí, že nejsem dost mocný na to, abych vůbec byl Nejvyšším. Vyzývají mě. Jedna z věcí, kterou používají proti mně, jsi ty.“
„Jak?“
„Tvoje neposlušnost. Nedokážu ovládat ani vlastní lidskou služebnici. Jak bych mohl zvládnout všechny upíry ve městě a přilehlém okolí?“
„Co ode mě chceš?“
Usmál se široce a upřímně, ukázal tesáky. „Chci, abys byla mou lidskou služebnicí.“
„Ani mě nehne, Jean-Claude.“
„Mohu ti vnutit třetí znamení, Anito.“ V jeho hlase nebyla výhrůžka. Bylo to pouhé konstatování.
„Raději bych zemřela než byla tvou lidskou služebnicí.“ Vyšší upíři vycítí pravdu. On bude vědět, že to myslím vážně.
„Proč?“
Otevřela jsem pusu, abych se mu to pokusila vysvětlit, ale neudělala jsem to. Nepochopil by to. Stál ode mě na necelý metr, ale stejně dobře to mohlo být na druhé straně propasti. Je živoucí mrtvý. Ať byl zaživa čímkoliv, teď je to pryč. Je Pánem města a to není nic, co by se byť jen blížilo lidskosti.
„Jestli na mě budeš tlačit, zabiju tě,“ prohlásila jsem.
„Myslíš to vážně.“ Řekl to překvapeně. Člověku se zas tak často nepovede překvapit několik set let starého upíra.
„Ano.“
„Nerozumím ti, ma petite.“
„Já vím.“
„Nemůžeš předstírat, že jsi moje služebnice?“
To byla podivná otázka. „Co by to předstírání obnášelo?“
„Přijdeš na několik setkání. Budeš mi stát po boku – ty a tvoje zbraně a tvoje pověst.“
„Chceš, aby ti za zády stála Popravčí.“ Po dobu několika úderů srdce jsem na něj zírala. Do mysli mi pomalu pronikla opravdová hrůza z toho, co právě řekl. „Myslela jsem si, že ta dvě znamení byla náhodná. Že jsi zpanikařil. Celou dobu jsi mě chtěl označit, že jo?“
Jen se usmál.
„Odpověz, ty zkurvysyne!“
„Když se naskytla příležitost, nebyl jsem proti.“
„Nebyl proti!“ Skoro jsem na něj ječela. „Chladnokrevně sis mě vybral, abych byla tvoje služebnice! Proč?“
„Jsi Popravčí.“
„Ksakru! To jako znamená co?!“
„Na ostatní dělá dojem, že já jsem upír, který tě konečně dostal.“
„Nedostal jsi mě.“
„Kdyby ses chovala slušně, ostatní by si to mysleli. Jen ty a já bychom věděli, že je to jen přetvářka.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nebudu hrát tuhle hru, Jean-Claude.“
„Nepomůžeš mi?“
„Přesně.“
„Nabízím ti nesmrtelnost. Bez nutnosti stát se upírem. Nabízím ti sebe. Za ta léta bylo mnoho žen, které by jenom za to udělaly, cokoli bych žádal.“
„Sex je sex, Jean-Claude. Nikdo není tak dobrý.“
Lehce se usmál. „Upíři jsou jiní, ma petite. Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, mohla bys zjistit, nakolik jiní.“
Musela jsem odvrátit zrak. Jeho pohled byl příliš důvěrný. Plný možností.
„Je jen jedna věc, kterou od tebe chci,“ řekla jsem.
„A to je co, ma petite?“
„Lépe řečeno dvě věci. Zaprvé, přestaň mi říkat ma petite. Zadruhé, nech mě být. Odstraň ta zatracená znamení.“
„První přání ti mohu splnit, Anito.“
„A to druhé?“
„Nemohu, ani kdybych chtěl.“
„Což nechceš.“
„Což nechci.“
„Drž se ode mě dál, Jean-Claude. Do hajzlu, drž se ode mě dál, nebo tě zabiju.“
„Spousta lidí se o to za ta léta pokoušelo.“
„Kolik z nich už předtím zabilo osmnáct upírů?“
Oči se mu rozšířily jen trochu. „Nikdo. V Maďarsku jsem potkal muže, který přísahal, že zabil pět upírů.“
„Co se s ním stalo?“
„Rozerval jsem mu krk.“
„Pochop, Jean-Claude, že si radši nechám roztrhat krk. Radši umřu při pokusu tě zabít, než abych se ti poddala.“ Dívala jsem se na něj, snažila se zjistit, jestli pochopil, co jsem řekla. „Řekni něco.“
„Slyšel jsem tvá slova. Vím, že je myslíš vážně.“ Najednou stál přede mnou. Neviděla jsem ho přijít, necítila jsem jeho vliv ve své mysli. Najednou byl pár centimetrů ode mě. Myslím, že jsem zalapala po dechu.
„Opravdu bys mě dokázala zabít?“ Jeho hlas byl jako dotek hedvábí na otevřenou ránu, jemný, se záchvěvem bolesti. Jako sex. Jako samet uvnitř mé hlavy. Byl to úžasný pocit, i když mnou lomcoval strach. Do háje. Stejně by mě mohl mít. Stejně mě sejmout. Ani náhodou.
Zahleděla jsem se do jeho modromodrých očí a řekla: „Ano“
Myslela jsem to vážně. Elegantně mrkl, jen jednou, a odstoupil ode mě. „Jsi ta nejtvrdohlavější žena, jakou jsem kdy viděl.“ Tentokrát v jeho hlase nezaznělo žádné škádlení. Bylo to suché konstatování.
„To je nejhezčí lichotka, jakou jsi mi kdy řekl.“
Stál přede mnou, ruce podél těla. Velmi nehybně. Hadi nebo ptáci mohou zůstat zcela nehybní, ale i z hada vyzařuje dojem života, vyčkávajícího pohybu. Jean-Claude tam stál a nevyzařoval z něj dojem ničeho, navzdory tomu, co mi říkaly mé oči, byl pryč. Vůbec tu nebyl. Mrtví nevydávají žádný hluk.
„Co se ti stalo s obličejem?“
Dotkla jsem se oteklé tváře dřív, než jsem se mohla zarazit. „Nic,“ zalhala jsem.
„Kdo tě uhodil?“
„Proč se ptáš? Abys ho mohl zmlátit?“
„Jedna z okrajových výhod toho, že bys byla mou služebnicí, je moje ochrana.“
„Nepotřebuji tvou ochranu, Jean-Claude.“
„Ublížil ti.“
„A já mu narvala pistoli do slabin a přinutila ho, aby mi řekl všechno co ví,“ odtušila jsem.
Jean-Claude se usmál. „Cože jsi udělala?“
„Narvala jsem mu pistoli do koulí, chápeš?“
V očích mu zajiskřilo. Smích mu prolétl tváří a vydral se ze rtů. Smál se zplna hrdla.
Jeho smích byl jako cukroví: sladký, nakažlivý. Kdybyste Jean-Claudův smích mohli stáčet do lahví, určitě by se po něm tloustlo. Nebo by způsoboval orgasmus.
„Ma petite, ma petite, jsi naprosto úžasná.“
Dívala jsem se na něj, nechávala jsem kolem sebe znít jeho nádherný, téměř hmatatelný smích. Čas jít. Je velmi těžké vypadat důstojně, když se vám někdo hurónsky směje. Ale povedlo se mi to.
Moje odseknutí na rozloučenou ho rozesmálo ještě víc. „Neříkej mi ma petite!“
22
Vstoupila jsem zpátky do hlučného klubu. Charles stál vedle stolu, neseděl. Už z dálky vypadal nesvůj. Co se pokazilo tentokrát?
Velké ruce měl propletené, tmavý obličej stažený ve skoro bolestném výrazu. Milostivý Bůh umožnil Charlesovi vypadat jako velký a zlý chlap, protože uvnitř je Charles naprostá měkkota. Kdybych měla Charlesovu přirozenou výšku a sílu, zaručeně bych byla záporačka. Je to tak nějak smutné a nespravedlivé.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Volal jsem Caroline.“
„A?“
„Slečna, co nám hlídá děcko, onemocněla. A Caroline zavolali do nemocnice. Někdo musí zůstat se Samem, když ona půjde do práce.“
„Mhm.“
Když znova promluvil, nevypadal ani trochu drsně. „Může výprava do té čtvrti počkat do zítřka?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ty tam půjdeš sama, že ano?“
Dívala jsem se na toho chlapa jak horu a povzdechla si. „Nemůžu čekat, Charlesi.“
„Ale je to bordelová čtvrť.“ Ztišil hlas, jako by už jen vyřčení toho slova nahlas na nás mělo přivolat houf pasáků a prostitutek. „Nemůžeš tam jít v noci sama.“
„Už jsem byla na horších místech, Charlesi. Zvládnu to.“
„Ne, nenechám tě jít samotnou. Caroline může sehnat někoho jiného na hlídání nebo říct v nemocnici, že nemůže přijít.“ Usmál se. Vždycky rád pomůže kamarádce. Caroline mu za to udělá peklo. Nejhorší na tom bylo, že jsem s sebou Charlese vlastně nechtěla. Musíte zvládnout víc než jen drsně vypadat.
Co kdyby se Gaynor doslechl, že jsem se vyptávala Vandy? Co kdyby přišel na Charlese a myslel si, že je do toho zapletený? Ne. Bylo sobecké vystavovat Charlese ohrožení. Má čtyřletého syna. A ženu.
Harold Gaynor by Charlese sežral zasyrova k večeři. Nemůžu ho do toho tahat. Je jako velký přátelský medvěd, který mi rád udělá radost. Roztomilý přítulný medvídek. Nepotřebuju plyšového medvídka jako krytí. Potřebuju někoho, kdo by zvládl veškeré problémy, které by na nás Gaynor nasměroval.
Mám nápad.
„Jdi domů, Charlesi. Nepůjdu sama, slibuju.“
Vypadal nejistě. Jako by mi možná nevěřil. To si dám líbit. „Jsi si jistá, Anito? Nenechám tě jen tak se potulovat.“
„Jen jdi, Charlesi. Budu mít krytí.“
„Koho můžeš sehnat v tuhle hodinu?“
„Žádné otázky. Jdi domů za svým synem.“
Vypadal nejistě, ale oddechl si. Ve skutečnosti se mnou nechtěl do bordelové čtvrti. Možná Carolinino krátké vodítko bylo to, co vskutku chtěl. Jako výmluvu pro všechny ty věci, které ve skutečnosti nechtěl dělat. Skvělý základ pro manželství.
Ale pokud to funguje, nehrabej do toho.
Charles se s mnoha omluvami vzdálil. Ale já věděla, že mizí rád. Budu si pamatovat, že tomu byl rád.
Zaklepala jsem na dveře kanceláře. Chvíli ticho, potom: „Pojď dál, Anito.“
Jak věděl, že jsem to já? Nebudu se ptát. Nechci to vědět.
Zdálo se, že Jean-Claude právě kontroloval nějaká čísla ve velké účetní knize. Vypadala starobylá, se zažloutlými stránkami a blednoucím inkoustem. Kniha vypadala jako něco, do čeho by měl psát Bob Crachit za chladného Štědrého večera.
„Čím jsem si zasloužil dvě návštěvy během jedné noci?“ zeptal se.
Když jsem se tak na něj dívala, připadala jsem si hloupě. Celou dobu jsem se mu vyhýbala. Teď si ho přizvu na čmuchání kolem? Ale zabila bych tím dvě mouchy jednou ranou. Potěší to Jean-Clauda a já nechci, aby na mě byl opravdu naštvaný, pokud se tomu mohu vyhnout. A jestli Gaynor půjde proti Jean-Claudovi, vsázím na Jean-Clauda.
Přesně tohle mi ostatně Jean-Claude provedl před několika týdny. Zvolil mě jako ochránkyni upírů. Postavil mě proti zrůdě, která zabila tři vyšší upíry. A vsadil na to, že dokážu porazit Nikolaos. Povedlo se mi to, ale jen tak tak.
Co je dost dobré pro husu, je stejně dobré i pro housera. Sladce jsem se na něj usmála. Neskonalé potěšení na mé straně, že mu mohu tak brzy oplatit laskavost.
„Nevypravil by ses se mnou do bordelové čtvrti?“
Zamrkal, po tváři se mu rozlilo překvapení, jako by byl živý. „Za jakým účelem?“
„Potřebuji vyslechnut jednu prostitutku ohledně případu, na kterém právě pracuju. Potřebuju krytí.“
„Krytí?“
„Potřebuju krytí od někoho, kdo vypadá nebezpečněji než já. Ty do téhle kategorie spadáš.“
Blaženě se usmál. „Budu tvým osobním strážcem.“
„Už jsi mi způsobil dost nepříjemností, tak pro změnu pro mne udělej něco hezkého.“
Jeho úsměv se vytratil. „Proč ta náhlá změna postoje, ma petite?“
„Moje krytí odešlo domů hlídat děcko.“
„A když s tebou nepůjdu?“
„Půjdu sama.“
„Do bordelové čtvrti?“
„Jo.“
Najednou stál u stolu a vykročil ke mně, neviděla jsem ho vstát.
„Byla bych ráda, kdybys tohle přestal dělat.“
„Co?“
„Zamlžit mi mysl, abych neviděla, jak se pohybuješ.“
„Dělám to tak často, jak jen mohu, ma petite, jen abych dokázal, že stále ještě mohu.“
„To má znamenat co?“
„Vzdal jsem se značné části své moci nad tebou, když jsem na tebe vložil znamení. Praktikuji tu trošku her, která mi zbyla.“ Stál už skoro přede mnou. „Jinak bys mohla zapomenout, kdo a co jsem.“
Zahleděla jsem se do jeho modromodrých očí. „Nikdy nezapomínám, že jsi živý mrtvý, Jean-Claude.“
Tváří se mu mihl výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Možná to byla bolest. „Ne. Vidím v tvých očích vědomí toho, co jsem.“ Ztišil hlas téměř do šepotu, ale neznělo to svůdně. Znělo to lidsky. „Tvé oči jsou nejčistším zrcadlem, které jsem kdy viděl, ma petite. Kdykoli si začnu něco nalhávat, kdykoli propadám sebeklamu života, stačí mi podívat se ti do tváře a vidím pravdu.“
Co čekal, že řeknu? Promiň, budu se snažit ignorovat skutečnost, že jsi upír. „Proč tedy chceš, abych byla v tvé blízkosti?“
„Možná, že kdyby Nikolaos měla takové zrcadlo, nestala by se z ní zrůda.“
Hleděla jsem na něj. Možná má pravdu. Jeho volba mne jako lidské služebnice tak vypadala téměř ušlechtile. Téměř. Ksakru. Nebude mi přece líto zatracenýho Pána města. Ne teď. Ani nikdy v budoucnu.
Půjdeme spolu do bordelové čtvrti. Pasáci, mějte se na pozoru. Beru s sebou Nejvyššího jako krytí. Je to jako vzít si atomovou pumu na zabíjení mravenců. Přehnaná palebná síla byla vždycky moje specialitka.
23
Bordelová čtvrť byla původně, v 19. století, součástí Nábřeží. Ale postupně se přesunula víc do horní části města stejně jako mnoho rušných míst v St. Louis. Sejděte Washingtonovou, kolem Fox Theater, kde vystupují s veselými muzikály putovní soubory z Broadwaye. Pokračujte dál až k západnímu okraji centra a dostanete se ke vzkříšenému skeletu bordelová čtvrti.
Noční ulice lemují světla neonů, jiskřící, blikající a pulsující barvy. Vypadá to jako jakýsi pornografický lunapark. Chybí už jenom ruské kolo v jedné z mezer mezi domy. Mohli by tu prodávat cukrovou vatu tvarovanou do podoby nahých lidí. Děti by si mohly hrát, zatímco tatíček si bude užívat. Maminka se to nemusí nikdy dozvědět.
Vedle mě seděl v autě Jean-Claude. Během celé cesty byl naprosto tichý. Čas od času jsem po něm musela hodit pohledem, abych se ujistila, že tam pořád je. Lidé vydávají zvuky. Nemám na mysli, že mluví, říhají nebo cokoli jiného takhle zjevného. Ale lidé prostě nedokážou jen sedět beze zvuku. Vrtí se, slyšíte tření látky o sedadla, dýchají, slyšíte tichounké nadechnutí, olíznou si rty, slyšíte vlhký slabý zvuk, ale přece zvuk. Jean-Claude za celou cestu neudělal nic z toho. Nemůžu ani přísahat na to, že by mrkl. Živý mrtvý, nádhera.
Zvládám ticho stejně dobře jako ten týpek vedle mě, lépe než většina žen a lépe než spousta mužů. Teď jsem ale potřebovala to ticho prolomit. Mluvit jen proto, abych něco slyšela. Plýtvání silami, ale potřebovala jsem to.
„Jean-Claude? Jsi tu vůbec?“
Otočil krkem a s ním i hlavou. Oči mu jiskřily, jak se v nich odrážely neony jako ve tmavém skle. Do háje.
„Umíš si hrát na člověka, Jean-Claude, lépe než téměř jakýkoli upír, kterého jsem kdy potkala. Co má znamenat všechen ten nadpřirozený sajrajt?“
„Sajrajt?“ zeptal se tiše.
„Jo, proč se mě snažíš strašit?“
„Strašit?“ Zvuk jeho hlasu vyplnil auto. Jako by to slovo znamenalo něco zcela jiného.
„Nech toho!“
„Nech čeho?“
„Přestaň odpovídat na každou otázku otázkou.“
Mrkl, jen jednou. „Promiň, ma petite, ale cítím ulici.“
„Cítíš ulici? Co tím chceš říct?“
Uvolnil se na sedadle, hlavu a krk si opřel o potahy, ruku položenou na břiše.
„Je tu spoustu života.“
„Života?“ Už mluvím jako on.
„Ano. Cítím je, jak pobíhají sem a tam. Drobné bytosti, jejich zoufalé hledání lásky, bolest, pochopení, hamižnost. I tady je spousta hamižnosti, ale většinou bolest a láska.“
„Za prostitutkou nejdeš kvůli lásce. Jdeš za ní kvůli sexu.“
Obrátil ke mně hlavu a upřel na mě své temné oči. „Spousta lidí tyhle dvě věci zaměňuje.“
Dívala jsem se na silnici. Chloupky vzadu na krku se mi zježily. „Ty ses dnes v noci ještě nenapil, že?“
„Jsi odborník na upíry. Copak to nepoznáš?“ Ztišil hlas téměř do šepotu, hlubokého a chraptivého.
„Víš, že u tebe to nikdy nepoznám.“
„Jsem si jist, že to je poklona mým schopnostem.“
„Nevzala jsem tě sem, aby sis zalovil,“ prohlásila jsem rozhodně, možná trošku nahlas. Slyšela jsem tlukot vlastního srdce až v hlavě.
„Zakázala bys mi tu dnes v noci lovit?“ zeptal se.
Minutu dvě jsem o tom přemýšlela. Budeme se muset otočit a projet to ještě jednou, abychom našli parkovací místo. Zakázala bych mu, aby tu dnes v noci lovil? Ano. On zná odpověď. Tahle otázka je chyták. Problém je, že nevím, v čem je ten chyták.
„Požádala bych tě, abys tu dnes v noci nelovil,“ řekla jsem nakonec.
„Řekni mi, proč bych neměl, Anito.“
Oslovil mě jménem, aniž bych mu to musela připomínat. Určitě tím něco sleduje. „Protože jsem tě sem přivedla. Nelovil bys tady, kdyby nebylo mě.“
„Cítila by ses provinile kvůli komukoliv, z koho bych se dnes v noci napil?“
„Je nelegální pít z nedobrovolných lidských obětí.“
„Tak jest.“
„Trestem za takové jednání je smrt.“
„Tvou rukou.“
„Pokud se tak stane v tomto státě, tak ano.“
„Jsou to jen děvky, pasáci a podvodníci. Co je ti po nich, Anito?“
Myslím, že mě nikdy neoslovil jménem dvakrát za sebou. To je špatné znamení. Necelý blok od klubu Černá kočka právě vyjelo auto z parkovacího místa. Štěstí. Vklouzla jsem se svou nivou na jeho místo. Souběžné parkování není moje silná stránka, ale naštěstí auto, které odjelo, bylo dvakrát větší než to moje. Měla jsem spoustu místa na manévrování, vpředu i vzadu podél chodníku.
Když se mi povedlo namáčknout auto skoro až na chodník, ale bezpečně ho dostat z dosahu okolního provozu, vypnula jsem motor. Jean-Claude se pohodlně opřel na sedadle a zadíval se na mě. „Na něco jsem se tě ptal, ma petite. Co je ti po těch lidech?“
Odepnula jsem si bezpečnostní pás a obrátila se k upírovi. Jakousi hrou světla a stínu zůstala většina jeho těla skrytá ve tmě. Přes tvář mu dopadal proužek téměř zlatého světla. Pod bledou kůží vystupovaly vysoké lícní kosti. Mezi rty se rýsovaly špičky tesáků. Oči se mu leskly jako modrý neon. Odvrátila jsem se a dívala se na volant, zatímco jsem mluvila:
„Nemám na těch lidech osobní zájem, Jean-Claude, ale jsou to lidé. Dobří, špatní nebo lhostejní, jsou živí a nikdo nemá právo někoho z nich jen tak náhodně sejmout.“
„Takže je to posvátnost života, na čem lpíš?“
Přikývla jsem „Na tom, a taky na skutečnosti, že každá lidská bytost je jedinečná. Každá smrt je ztrátou něčeho cenného a nenahraditelného.“ S posledními slovy jsem se na něj podívala.
„Už jsi zabíjela, Anito. Zničila jsi něco, co je nenahraditelné.“
„Já jsem taky nenahraditelná,“ odtušila jsem. „Nikdo nemá právo zabít mě.“
Narovnal se jediným plynulým pohybem, jako by se skutečnost soustředila kolem něj. Téměř jsem cítila pohyb času v autě jako hlasitý výbuch uvnitř hlavy místo v uších.
Jean-Claude tam seděl a vypadal naprosto lidsky. Bledá kůže získala barvu. Vlnité černé vlasy, pečlivě učesané a upravené, měl husté a bohaté. Oči v odstínu půlnoční modři, nebylo na nich nic zvláštního kromě barvy. V okamžiku se stal zase člověkem.
„Ježíšikriste,“ zašeptala jsem.
„Co se děje, ma petite?“
Zavrtěla jsem hlavou. Kdybych se ho zeptala, jak to dokázal, jen by se usmál. „Proč všechny ty otázky, Jean-Claude? Proč se staráš o můj náhled na život?“
„Jsi moje lidská služebnice.“ Pozvedl ruku a zarazil mou automatickou námitku. „Začal jsem tě měnit ve svou lidskou služebnici a rád bych ti lépe porozuměl.“
„Nedokážeš prostě… vycítit moje emoce jako u těch lidí na ulici?“
„Ne, ma petite. Cítím tvou touhu, ale jinak téměř nic. Vzdal jsem se té možnosti, když jsem ti dal znamení své služebnice.“
„Nemůžeš mě číst?“
„Ne.“
To bylo příjemné vědět. Jean-Claude mi to nemusel říkat. Tak proč to udělal? Nikdy nic neprozradil zadarmo. Někde tu jsou nitky, které ani já nevidím. Zavrtěla jsem hlavou. „Dneska jsi tu jenom jako moje krytí. Nikomu nic nedělej, pokud ti neřeknu, okej?“
„Nic nedělej?“
„Nikomu neubližuj, pokud se nebudou snažit ublížit nám.“
Přikývl, ve tváři velmi vážný výraz. Proč ho podezírám, že se mi v nějakém temném koutku mysli směje? Dávat příkazy vládci města. Asi to je vtipné.
Na chodníku bylo celkem hlučno. Z každého druhého domu vyřvávala hudba. Nikdy tatáž písnička, ale všechny hezky nahlas. Blikající nápisy hlásaly: „Děvčata, děvčata, děvčata – nahoře bez!“ Na růžově lemované ceduli stálo: „Promluvte si s nahou ženou svých snů.“ Ugh.
Přistoupila k nám vysoká štíhlá černoška. Na sobě měla purpurové šortky, které byly tak krátké, že vypadaly jako bikiny. Přes nohy a zadeček natažené černé síťované punčocháče. Výsledek byl provokativní.
Zastavila se někde mezi námi dvěma, očima přelétla z jednoho na druhého. „Kterej z vás to chce dělat a kterej se chce koukat?“
Vyměnili jsme si s Jean-Claudem postranní pohled. Pořád se lehce usmíval. „Promiňte, ale hledáme Vandu,“ odpověděla jsem.
„Je tady spousta holek s různejma jménama,“ odtušila. „Dovedu všechno, co ta vaše Vanda – a dovedu to líp.“ Přistoupila těsně k Jean-Claudovi, téměř se ho dotkla. Zachytil její ruku a pozvedl ji jemně ke rtům. Oči přitom upíral na mne.
„S tebou to bude,“ prohlásila. Hlas měla najednou trochu chraplavý, sexy. Nebo to možná bylo jen tím, jak Jean-Claude působí na ženy. Možná.
Prostitutka se k němu přivinula. Její pleť vypadala velice tmavá proti bílé krajce na jeho košili. Nehty měla nalakované jasně růžovou, barva jako na velikonoční vajíčka.
„Nerada vás ruším,“ ozvala jsem se. „Ale nemáme na to celou noc.“
„Takže tohle není ta, kterou hledáš,“ řekl Jean-Claude.
„Ne.“
Chytil ji za paže těsně nad lokty a odtáhl ji od sebe. Bránila se jen trochu, snažila se znovu se k němu dostat. Sevřela ruce kolem jeho paží a snažila se k němu přitáhnout blíž. Bez sebemenší námahy si ji držel na délku paže. Bez sebemenší námahy by udržel i dodávku.
„Udělám ti to zadarmo,“ vydechla.
„Co jsi jí provedl?“ zeptala jsem se.
„Nic.“
Nevěřila jsem mu. „Nic? A ona ti nabízí, že ti to udělá zadarmo?“ Sarkasmus je jedním z mých přirozených talentů. Ujistila jsem se už, že ho Jean-Claude nepřeslechne.
„Uklidni se,“ řekl tiše.
„Neříkej mi, kdy mám mlčet!“ ohradila jsem se.
Žena zůstala stát naprosto klidně. Ruce jí bezvládně poklesly podél boků. Upír vůbec nemluvil ke mně.
Jean-Claude ji pustil. Nepohnula se. Obešel ji, jako by byla prasklinou v chodníku. Vzal mě za paži a já ho nechala. Dívala jsem se na prostitutku a čekala, až se pohne.
Její rovná, téměř nahá záda se zachvěla. Poklesla jí ramena. Zaklonila hlavu a zhluboka, roztřeseně se nadechla.
Jean-Claude mě jemně táhl za sebou, dál ulicí, dlaň položenou na mém lokti. Prostitutka se otočila, uviděla nás. Její oči se na nás ani nezadrhly. Nepoznala nás.
Polkla jsem tak ztěžka, až to zabolelo. Vymanila jsem se zpod Jean-Claudovy ruky. Nebránil mi. Budiž mu to k dobru.
Ustoupila jsem zády k jedné z výkladních skříní. Jean-Claude stál proti mně, oči sklopené.
„Co jsi jí udělal?“
„Už jsem ti říkal, že nic, ma petite.“
„Neříkej mi tak. Viděla jsem ji, Jean-Claude. Nelži mi.“
Vedle nás se zastavili dva muži, aby se podívali do výlohy. Drželi se za ruce. Letmo jsem pohlédla do výkladu a cítila, jak mi do tváří stoupá červeň. Byly tam vystavené biče, kožené masky, měkčená pouta a věci, které jsem ani nedovedla pojmenovat. Jeden z mužů se naklonil ke druhému a cosi zašeptal. Druhý se zasmál. Jeden z nich si všiml, že se na ně dívám. Naše pohledly se střetly a já rychle sklopila zrak. Oční kontakt je tady ve městě docela nebezpečná záležitost.
Červenala jsem se a nenáviděla se za to. Oba muži odešli držíce se za ruce.
Jean-Claude se díval do výkladu, jako by si v sobotu odpoledne vyšel obhlédnout obchody. Nedbale.
„Co jsi té ženě provedl?“
Upřeně se díval do výlohy. Nedokázala jsem přesně určit, co upoutalo jeho pozornost. „Bylo to ode mě neopatrné, ma… Anito. Zcela má chyba.“
„Co byla tvá chyba?“
„Moje… schopnosti jsou větší, když je se mnou moje lidská služebnice.“ Podíval se na mě. Upíral pohled přímo na mou tvář. „Když mi stojíš po boku, moje moc je větší.“
„Moment, něco jako zvířecí pomocníček u čarodějnic?“
S lehkým úsměvem naklonil hlavu na stranu. „Ano, něco velmi podobného. Nevěděl jsem, že něco víš o čarodějnictví.“
„Nešťastné dětství,“ odtušila jsem. Nemínila jsem se nechat odvést od důležitého tématu. „Takže když jsem s tebou, je tvoje schopnost očarovat lidi pohledem silnější. Dostatečně silná na to, abys okouzlil tu prostitutku, aniž by ses o to snažil.“
Přikývl.
Já zavrtěla hlavou. „Ne, to ti nevěřím.“
Pokrčil rameny, u něj to bylo ladné gesto. „Věř, čemu chceš, ma petite. Je to pravda.“
Nechtěla jsem tomu věřit. Protože jestli to je pravda, tak jsem skutečně jeho lidská služebnice. Ne svými skutky, ale samotnou svou přítomností. Ačkoliv mi kvůli horku stékal pot po zádech, náhle mi bylo chladno. „Do háje,“ ucedila jsem.
„I tak se to dá říct,“ odtušil.
„Ne, tím se zrovna teď nemůžu zabývat. Nemůžu.“ Vzhlédla jsem k němu. „Budeš držet pod kontrolou veškeré síly, které jsou mezi námi, ano?“
„Budu se snažit.“
„Ksakru, nesnaž se! Udělej to.“
Usmál se dost široce na to, aby se mu v ústech zaleskly špičky tesáků. „Samozřejmě, ma petite.“
Vnitřnosti se mi začínaly stahovat panikou. Ruce svěšené podél boků jsem zaťala v pěst. „Jestli mi tak ještě jednou řekneš, praštím tě.“
Oči se mu trošku rozšířily, rty se stáhly. Došlo mi, že se snaží nesmát. Nesnáším, když někdo shledává moje výhrůžky zábavnými.
Je to vlezlej parchant a já mu chci ublížit. Ublížit mu, protože mě děsí. Chápu tu touhu, už jsem ji cítila vůči jiným lidem. Je to touha, která může vést k násilí. Vzhlížela jsem k jeho mírně pobavenému obličeji. Je to povýšený parchant, ale pokud mezi námi dvěma kdy dojde na skutečné násilí, jeden z nás umře. Je slušná pravděpodobnost, že to budu já.
Pobavení mu zmizelo z tváře, která zůstala hladká, půvabná a arogantní. „Co je, Anito?“ Hlas měl mírný a důvěrný. I uprostřed horka a ruchu tohohle místa mě jeho hlas dokázal strhnout, převalit se přese mě jako vlna. Byl to přímo dar.
„Netlač mě do kouta, Jean-Claude. Nechceš mě přece připravit o všechny možnosti.“
„Nevím, co tím chceš říct.“
„Pokud dojde na volbu mezi mnou a tebou, vyberu si sebe. Pamatuj si to.“
Po několik úderů srdce na mě hleděl. Pak zamrkal a přikývl. „Věřím tomu. Ale pamatuj si, ma… Anito, pokud ublížíš mně, ublížíš tím i sobě. Já bych dokázal přežít bolest z tvé smrti. Otázka zní, amante de moi, zda bys ty dokázala přežít bolest z mé smrti?“
Amante de moi? Co to ksakru znamená? Rozhodla jsem se nezeptat.
„K čertu s tebou, Jean-Claude, k čertu s tebou.“
„Tam, drahá Anito, jsem se odebral dávno před tím, než jsi mě potkala.“
„Co tím myslíš?“
Oči měl stejně nevinné jako vždycky. „Ale Anito, tvoje vlastní katolická církev prohlásila všechny upíry za sebevrahy. Jsme automaticky zatraceni.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem teď evangelička, ale to jsi na mysli neměl.“
Zasmál se. Jako by se mi o šíji otřelo hedvábí. Hladké a příjemné, ale zachvěla jsem se.
Vykročila jsem pryč od něj. Nechala jsem ho tam prostě stát před nemravným výkladem. Odešla jsem do davu děvek, prostitutů a zákazníků. Na celé téhle ulici nebyl nikdo tak nebezpečný jako Jean-Claude. Přivedla jsem ho sem s sebou, aby mě chránil. To je směšné. Trapné. Nepatřičné.
Zastavil mě mladíček, kterému nemohlo být víc než patnáct. Na sobě měl jen vestu bez košile a potrhané džínsy. „Máš zájem?“
Byl trošku vyšší než já, měl modré oči. Dva další chlapci, kteří stáli za jeho zády, na nás zírali.
„Není tady moc ženskejch,“ poznamenal.
„To věřím.“ Vypadal neuvěřitelně mladý. „Kde bych našla Vozíčkářku Vandu?“
„Zkriplená děvka. Ježíšikriste,“ ucedil jeden z chlapců za jeho zády.
Musela jsem s ním souhlasit. „Kde?“ Pozvedla jsem dvacetidolarovku. Příliš mnoho za takovou informaci, ale možná, že pokud mu ji dám, bude moct jít domů dřív. Možná, že když bude mít dvacet dolarů, tak bude moct odmítnout zákazníka z jednoho z aut, která tu křižují ulice. Dvacet dolarů změní jeho život. Asi jako byste strčili prst do jaderného reaktoru.
„Je přímo před Černou kočkou. Na konci bloku.“
„Dík.“ Dala jsem mu dvacku. Za nehty měl špínu.
„Jseš si jistá, že by sis nedopřála trochu vzrušení?“ Hlas měl tichý a nejistý zrovna jako oči.
Koutkem oka jsem zahlédla Jean-Clauda, jak prochází davem. Šel si pro mě. Aby mě chránil. Obrátila jsem se k chlapci zády. „Mám tolik vzrušení, že ani nevím, co s ním.“
Zamračil se, vypadal zmateně. To bylo v pořádku. Já byla taky zmatená. Co uděláte s vyšším upírem, který vás nechce nechat na pokoji? Dobrá otázka. Naneštěstí potřebuju taky dobrou odpověď.
24
Vozíčkářka Vanda byla drobná žena, usazená v jednom z těch sportovních vozíčků, které se používají k závodění. Na rukou měla sportovní rukavice a pod opálenou kůží na pažích se jí napínaly svaly, jak se odstrkovala. Kolem hezkého obličeje jí v jemných vlnách spadaly hnědé vlasy. Měla vkusné líčení, na sobě kovově lesklé modré tričko, žádnou podprsenku. Nohy skryté v sukni dlouhé až ke kotníkům, ušité přinejmenším ze dvou vrstev mnohabarevného taftu, a vkusné černé boty.
Celkem svižně se k nám blížila. Většina prostitutek i prostitutů vypadala obyčejně. Nebyli oblečeni nijak výstředně, měli na sobě šortky či krátká trička pod žebra. V tomhle horku se jim člověk nemohl divit. Když na sobě máte síťovanou kombinézu, policii to přirozeně přijde podezřelé.
Jean-Claude stanul vedle mě. Letmo pohlédl nahoru na nápis, který hlásal „Černá kočka“, vyvedený v oslňujícím fuksiovém neonu. Jak vkusné.
Jak má člověk oslovit prostitutku, i když s ní chce jen mluvit? Nevím. Každý den se přiučím něco nového. Zastoupila jsem jí cestu a čekala, až ke mně přijede. Vzhlédla a všimla si, že se na ni dívám. Když jsem neodvrátila pohled, naše oči se setkaly a ona se usmála.
Jean-Claude došel až ke mně. Vandin úsměv se rozšířil – nebo možná prohloubil. Byl to rozhodně úsměv „pojď se mnou“, jak by řekla moje babička z otcovy strany.
„To je ta prostitutka?“ šeptl Jean-Claude.
„Ano.“
„Na vozíčku?“
„Jo.“
„Uhm,“ bylo všechno, na co se zmohl. Myslím, že Jean-Claude byl šokován. Je hezké vědět, že to taky jde.
Perfektním pohybem rukou zastavila vozíček. Usmála se a zvrátila krk dozadu, aby se na nás mohla podívat. Ten úhel vypadal bolestivě.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj,“ odpověděla jsem.
Dál se usmívala. Já se na ni dál dívala. Proč si najednou připadám trapně? „Řekl mi o tobě jeden přítel.“
Vanda přikývla.
„Ty jsi ta, které říkají Vozíčkářka Vanda?“
Najednou se zakřenila a její obličej vypadal opravdově. Za všemi těmi půvabnými, ale falešnými úsměvy byla skutečná osoba. „Jo, to jsem já.“
„Můžeme si promluvit?“
„Jasně. Máš pokoj?“
Mám pokoj? Neměla by tohle zařídit ona? „Ne.“
Vyčkávala.
K čertu. „Chceme si jen na hodinu nebo dvě promluvit. Zaplatíme tvou běžnou taxu, ať je jaká chce.“
Řekla mi svou běžnou taxu.
„Ježíšmarjá, to je trošku hodně,“ poznamenala jsem.
Blahosklonně se na mě usmála. „Nabídka a poptávka. Nikde jinde nemůžete dostat to, co nabízím já.“ Když to říkala, přejela si dlaněmi po nohou. Pohledem jsem sledovala její ruce, přesně tak, jak to bylo zamýšleno. Tohle je prostě příliš divné.
Přikývla jsem. „Dobrá, platí.“ Jsou to pracovní náklady. Papír do tiskárny, inkoustové pero se středně širokou špičkou, jedna prostitutka, žlutohnědé desky na papíry. Vidíte, přesně tam zapadá.
Bertovi se to určitě bude nesmírně líbit.
25
Vzali jsme Vandu zpátky do mého bytu. V domě nejsou výtahy. Dvoje schody neskýtají zrovna bezbariérový přístup. Jean-Claude ji nesl. Kráčel rovnoměrně a plynule, když šel přede mnou. Vanda ho ani nezpomalila. Já je následovala s vozíčkem. Mě docela zpomaloval.
Jedinou útěchou mi bylo, že jsem mohla vidět Jean-Clauda, jak jde do schodů. Žalujte mě za to. Na upíra má hezký zadek.
Čekal na mě na začátku chodby, stál tam s Vandou schoulenou v náruči. Oba se na mě dívali jakýmsi příjemně prázdným pohledem.
Tlačila jsem složený vozíček po koberci. Jean-Claude mě následoval. Krinolína Vandiny sukně při každém kroku šelestila a šramotila.
Opřela jsem si vozíček o nohu a odemkla. Strčila jsem do dveří, aby se otevřely až ke stěně, a Jean-Calude měl dost místa. Vozíček se skládal do sebe jako mělký látkový kočárek. Zápolila jsem s ním, aby do sebe kovové tyče zase zapadly a sedátko bylo znovu pevné. Přesně jak jsem si myslela, bylo snazší ho složit než znovu dát dohromady.
Vzhlédla jsem od své snahy a zjistila, že Jean-Claude stojí přede dveřmi. Vanda se na něj dívala a mračila se.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Nikdy jsem nebyl ve tvém bytě.“
„A?“
„Velká odbornice na upíry… no tak, Anito.“
Ajej. „Máš povolení vstoupit do mého domova.“
Lehce se uklonil pokývnutím hlavy. „Jsem poctěn.“
Vozíček s cvaknutím znovu nabyl tvar. Jean-Claude na něj usadil Vandu a já zavřela dveře. Vanda si uhladila dlouhou sukni přes nohy.
Jean-Claude stál uprostřed mého obýváku a rozhlížel se. Prohlížel si kalendář s tučňáky, který visí na zdi vedle kuchyňky. Zalistoval stránkami, aby viděl další měsíce, prohlížel si obrázky podsaditých nelétavých ptáků, dokud nezhlédl úplně všechny.
Chtěla jsem mu říct, ať toho nechá, ale tohle bylo neškodné. Nezapisuju si schůzky do kalendáře. Proč mi vůbec vadí, že ho to ksakru zaujalo?
Obrátila jsem se zpátky k prostitutce ve svém obývacím pokoji. Noc je naprosto divná. „Dáš si něco k pití?“ zeptala jsem se. Když nevíte jak dál, buďte zdvořilí.
„Jestli máš, tak červené víno,“ odpověděla Vanda.
„Promiň, nemám nic alkoholického. Kafe, pořádně sladké nealko, voda a to je tak všechno.“
„Nealko.“
Přinesla jsem jí z lednice plechovku koly. „Chceš skleničku?“
Zavrtěla hlavou.
Jean-Claude se opíral o zeď a sledoval mě, jak jsem přecházela po kuchyni. „Já taky nepotřebuju skleničku,“ poznamenal tiše.
„Nedělej chytrého,“ odsekla jsem.
„Pozdě.“
Musela jsem se usmát.
Zdálo se, že ho ten úsměv potěšil. Proto jsem se zamračila. Život v blízkosti Jean-Clauda je nelehký. Tak nějak dobloudil k mému akváriu. Dopřával si prohlídku mého bytu. Bylo samozřejmě jasné, že to udělá. Alespoň to mně a Vandě poskytne trochu soukromí.
„Ksakru, on je upír,“ vydechla Vanda. Zněla překvapeně. Což překvapilo mě. Já to vždycky poznám. Pro mě je mrtvý mrtvým bez ohledu na to, jak hezká je to mrtvola.
„Tys to nevěděla?“ zeptala jsem se.
„Ne, nejsem rakvička,“ odtušila. Obličej měla stažený. Očima jí prokmitlo cosi, co jsem tam předtím neviděla, když sledovala Jean-Clauda nedbale přecházet sem a tam po pokoji. Měla strach.
„Rakvička?“ Podala jsem jí kolu.
„Děvka, která to dělá s upírama.“
Rakvička. Jak výstižné. „Nedotkne se tě.“
Obrátila ke mně hnědé oči. Pohled měla velmi upřený, jako by se snažila přečíst obsah mé hlavy. Říkám jí pravdu?
Chodit s cizinci do neznámých pokojů a nevědět, jestli vám ublíží nebo ne, to je strašlivé. To uděláte jen ze zoufalství nebo z touhy po smrti.
„Takže to spolu budeme dělat my dvě?“ zeptala se. Nespustila pohled z mojí tváře.
Zamrkala jsem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslela. „Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Říkala jsem, že si jen chci promluvit a tak jsem to taky myslela.“ Asi jsem se začervenala.
Možná ji přesvědčilo to začervenání. Otevřela si plechovku s limonádou a napila se. „Chceš, abych mluvila o tom, jaké to je s jinými lidmi, zatímco ty to budeš dělat s ním?“ Mávla rukou směrem k upírovi bloudícímu kolem.
Jean-Claude zůstal stát před jediným obrazem, který mám v pokoji. Je moderní a hodí se k zařízení. Šedá, bílá, černá a světlounká růžová. Je to jeden z těch vzorů, na nichž najdete tím víc tvarů, čím déle se na ně díváte.
„Podívej, Vando, chci si jenom promluvit, to je všechno. Nikdo s nikým nebude nic dělat, okej?“
Pokrčila rameny. „Jsou to tvoje peníze. Můžeme dělat, cokoli chceš.“
Nad tím jediným prohlášením se mi stáhl žaludek. Myslela to vážně. Zaplatila jsem. Udělá, cokoli budu chtít. Cokoli? Bylo to příliš hrozné. Že by kterákoli lidská bytost řekla „cokoli“ a myslela to vážně. Ovšem, její ochota končila u upírů. I děvky mají své standardy.
Vanda se na mě usmívala. Ta změna byla podivuhodná. Její tvář přímo zářila. Byla v mžiku půvabná, i oči jí jiskřily. Vzpomněla jsem si na Cicelin bezhlesně rozesmátý obličej.
Zpátky k pracovním záležitostem. „Doslechla jsem se, že před nějakým časem jsi byla milenkou Harolda Gaynora.“ Žádná předehra, žádná sladká slůvka. Pryč se šatstvem.
Vandin úsměv se vytratil. Svit dobré nálady v očích odumřel nahrazen ostražitostí. „To jméno neznám.“
„Ale ano, znáš.“ Pořád ještě jsem stála a nutila ji tím dívat se nahoru v téměř bolestivém úhlu.
Usrkla colu a zavrtěla hlavou, aniž se na mě podívala.
„No tak, Vando. Já vím, že jsi byla Gaynorova milenka. Přiznej, že ho znáš, a pohneme se dál.“
Letmo na mě pohlédla, pak znovu sklopila oči. „Ne. Udělám ti to. Ať se upír dívá. Budu s vámi oběma mluvit o sprostých věcech. Ale neznám nikoho jménem Gaynor.“
Sklonila jsem se, položila dlaně na opěrky sedačky. Naše tváře se téměř dotýkaly. „Nejsem novinářka. Gaynor se nikdy nedozví, že jsi se mnou mluvila, pokud mu to sama neřekneš.“
Oči se jí rozšířily. Sledovala jsem její pohled. Bunda se mi shrnula a bylo vidět pistoli, což Vandu zřejmě poněkud rozrušilo. Fajn.
„Řekni něco, Vando.“ Mluvila jsem tiše, mírně. Nejmírnější hlas je často nejhorší výhrůžkou.
„Kdo k čertu jsi? Nejsi od policajtů. Nejsi novinářka. Sociální pracovnice nenosí zbraně. Kdo jsi?“ V poslední otázce zaznělo zachvění strachu.
Do pokoje vkročil Jean-Claude. Byl v mé ložnici. Skvělé, prostě nádhera. „Problémy, ma petite?“
Neopravila jsem ho ohledně oslovení. Vanda nemusí vědět, že v našich řadách panuje neshoda. „Je tvrdohlavá,“ odtušila jsem.
Ustoupila jsem od vozíčku. Sundala jsem si bundu a položila ji na kuchyňskou linku. Vanda zírala na pistoli, přesně jak jsem předpokládala.
Já možná nejsem hrozivá. Ale ten browning je.
Jean-Claude stanul za ní. Štíhlé ruce jí položil na ramena. Trhla sebou, jako by ji to bolelo. Já věděla, že ji to nebolelo. Možná by bylo lepší, kdyby ano.
„Zabije mě,“ vydechla Vanda.
Zdá se, že tohle o panu Gaynorovi říká spousta lidí. „Nikdy se to nedozví,“ ujistila jsem ji.
Jean-Claude se otřel tváří o její vlasy. Prsty jí jemně mnul ramena. „A navíc, má sladká koketko, on tady s tebou dnes v noci není.“ Mluvil, rty těsně u jejího ucha. „Ale my ano.“ Řekl ještě něco dalšího, ale tak tiše, že jsem to neslyšela. Jen pohnul rty, pro mě bezhlesně.
Vanda ho slyšela. Oči se jí rozšířily a začala se třást. Celé tělo jako by zachvátila jakási křeč. V očích se jí zatřpytily slzy a v jediné ladné lince stékaly po tvářích.
Ježíšikriste.
„Prosím, ne. Prosím, nedovol mu to.“ Hlas měla tichý, tenký a stísněný strachem.
V tu chvíli jsem Jean-Clauda nenáviděla. A sebe taky. Já jsem přece ta hodná. To je jedna z mých posledních iluzí. Nechci se jí vzdát, ani kdyby to pro mě bylo výhodné. Vanda mluvit bude nebo taky nebude. Žádné mučení. „Ustup, Jean-Claude.“
Vzhlédl ke mně. „Cítím její hrůzu jako silné víno.“ Oči měl tvrdé, hluboce modré. Vypadal jako slepý. Tvář měl stále krásnou, i když otevřel ústa a zaleskly se špičáky.
Vanda pořád plakala a dívala se na mě. Kdyby viděla výraz na Jean-Claudově tváři, křičela by.
„Myslela jsem si, že se ovládáš lépe, Jean-Claude.“
„Ovládám se skvěle, ale ne neomezeně.“ Odstoupil od ní a začal přecházet po pokoji na druhé straně pohovky. Jako leopard v kleci. Potlačované násilí, čekající, až bude rozpoutáno. Neviděla jsem mu do tváře. Bylo to strašení určeno Vandě? Nebo to bylo doopravdy?
Zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu se zeptat před Vandou. Možná později. Možná.
Klekla jsem si před Vandou na zem. Tiskla plechovku od limonády tak, až ji prohnula. Nedotkla jsem se jí, jen jsem klečela v její blízkosti. „Nedovolím mu, aby ti ublížil. Opravdu. Harold Gaynor mi vyhrožuje. Proto potřebuji informace.“
Vanda se dívala na mě, ale pozornost věnovala upírovi za svými zády. Ramena měla ostražitě napjatá. Neuvolní se, dokud bude Jean-Claude v místnosti. Dáma má vkus.
„Jean-Claude, Jean-Claude.“
Když se ke mě obrátil, tvářil se stejně obyčejně jako vždycky. Výrazné rty zvlnil úsměv. Bylo to jen divadýlko. Přetvářka. K čertu s ním. Je snad v proměně v upíra něco, co z vás zároveň udělá sadistu?
„Jdi na chvíli do ložnice. Potřebujeme si s Vandou popovídat v soukromí.“
„Tvoje ložnice.“ Usmál se ještě víc. „Bude mi potěšením, ma petite.“
Zaškaredila jsem se na něj. Vypadal nedotčeně. Jako vždycky. Ale odešel z místnosti, přesně jak jsem chtěla.
Vandě poklesla ramena. Zhluboka, roztřeseně se nadechla. „Ty mu skutečně nedovolíš, aby mi ublížil, že ne?“
„Ne, nedovolím mu to.“
Rozplakala se, tiše a rozechvěle. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nikdy jsem nevěděla, co mám dělat, když někdo pláče. Mám ji obejmout? Konejšivě ji pohladit po ruce? Co?
Nakonec jsem si před ní sedla na zem, opřela se o paty a neudělala nic. Chvíli to trvalo, ale pláč konečně ustal. Zamrkala, podívala se na mě. Líčení kolem očí vybledlo, vymizelo. Vypadala spíš zranitelně než méně přitažlivě. Zatoužila jsem vzít ji do náruče a houpat ji jako dítě. Šeptat jí lži o tom, že všechno bude v pořádku.
Když odtud dnes v noci odejde, bude pořád děvka. Zmrzačená děvka. Jak by tohle mohlo být v pořádku? Zavrtěla jsem hlavou víc nad sebou než nad ní.
„Chceš papírové kapesníčky?“
Přikývla.
Přinesla jsem jí balíček z kuchyňské linky. Otřela si obličej a tlumeně se vysmrkala, jako dáma.
„Můžeme si teď promluvit?“
Znovu zamrkala a přikývla. Roztřeseně se napila limonády.
„Ty znáš Harolda Gaynora, že ano?“
Mdle se na mě dívala. Zlomila jsem ji? „Jestli se tohle dozví, zabije mě. Možná nechci být rakvička, ale setsakra jistě taky nechci být mrtvá.“
„To nechce nikdo. Odpověz mi, Vando, prosím.“
Rozechvěle vydechla. „Dobrá, znám Harolda.“
Harolda? „Pověz mi o něm něco.“
Vanda na mě hleděla, oči se jí zúžily. Kolem koutků měla tenké vrásky. Vypadala tak starší, než jsem předtím odhadovala. „Poslal na tebe už Bruna nebo Tommyho?“
„Tommy přišel na osobní návštěvu.“
„A co se stalo?“
„Vytáhla jsem na něj pistoli.“
„Tuhle pistoli?“ zeptala se stísněným hlasem.
„Ano.“
„Co jsi udělala, že jsi Harolda naštvala?“
Pravdu nebo lež? Ani jedno. „Odmítla jsem pro něj něco udělat.“
„Co?“
Zavrtěla jsem hlavou. „To není důležité.“
„Určitě nešlo o sex. Nejsi mrzák.“ Poslední slovo vyslovila jen ztěžka. „Nedotkne se nikoho, kdo je zdravý.“ Hořkost v jejím hlase byla tak silná, že jsem ji téměř sama cítila v ústech.
„Kde jste se setkali?“ optala jsem se.
„Na koleji Washingtonské univerzity. Gaynor škole na něco daroval peníze.“
„A pozval tě na rande?“
„Ano.“ Řekla to tak tiše, že jsem se musela naklonit dopředu, abych ji slyšela.
„Co se stalo?“
„Oba jsme byli na vozíčku a on byl bohatý. Bylo to úžasné.“ Stiskla rty, jako by si upravovala rtěnku, pak je uvolnila a polkla.
„Kdy to přestalo být úžasné?“
„Přistěhovala jsem se k němu, nechala jsem studia. Bylo to… snazší než studium. Snazší než cokoli jiného. Nemohl se mě nabažit.“ Znovu sklopila oči. „Začal v posteli vyžadovat změnu. Víš, má zmrzačené nohy, ale má v nich cit. Já ne.“ Vanda ztišila hlas téměř v šepot. Musela jsem se jí opřít o kolena, abych ji slyšela. „Rád dělal různé věci s mýma nohama, ale já to necítila. Tak jsem si ze začátku myslela, že je to v pořádku, ale… on se vážně pomátl.“ Náhle se na mě podívala, tvář měla jen pár centimetrů od mojí. Oči měla obrovské, plné dosud neprolitých slz. „Řezal mě. Necítila jsem to, ale o to nejde, že?“
„Ne, o to nejde.“
Po tváři jí stekla první slza. Vzala jsem ji za ruku. Ovinula prsty kolem mých a držela se mě.
„To je v pořádku,“ šeptala jsem. „To je v pořádku.“
Dala se do pláče. Držela jsem ji za ruku a lhala. „Už je to v pořádku, Vando. Už ti nemůže ublížit.“
„Každý chce ublížit. I ty jsi mi chtěla ublížit.“ V očích měla obvinění.
Bylo už trochu pozdě vysvětlovat jí hru na hodného a zlého poldu. Stejně by tomu nevěřila.
„Povídej mi o Gaynorovi.“
„Nahradil mě hluchou dívkou.“
„Cicely,“ uklouzlo mi.
Překvapeně vzhlédla. „Setkala ses s ní?“
„Krátce.“
Vanda potřásla hlavou. „Cicely je pěkně choromyslná holčička. Ráda mučí lidi. Vzrušuje ji to.“ Vanda se na mě dívala, jako by se snažila odhadnout mou reakci. Šokovalo mě to? Ne.
„Harold někdy spal s námi oběma zároveň. Ke konci jsme vždycky byli tři. Bylo to dost drsné.“ Mluvila tišeji a tišeji, chraptivým šepotem. „Cicely se líbí nože. Je vážně dobrá ve stahování kůže.“ Znovu stiskla rty, jako by si upravovala rtěnku. „Gaynor by mě zabil jen za to, že jsem ti prozradila jeho ložnicová tajemství.“
„Znáš nějaká obchodní tajemství?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, přísahám. Vždycky si dával záležet, aby mě z toho vynechal. Nejdřív jsem si myslela, že je to proto, aby kdyby pro něj přišla policie, tak mě nezavřeli.“ Sklonila hlavu. „Později mi došlo, že věděl, že mě nahradí. Nechtěl, abych věděla cokoli, co by mu mohlo uškodit, až mě odvrhne.“
V hlase už neměla hořkost ani vztek, jen prázdný smutek. Přála jsem si, aby zuřila a vztekala se. Tohle tiché zoufalství bylo příliš bolestivé. Rána, která se nikdy nezahojí. Gaynor udělal něco horšího, než kdyby ji zabil. Nechal ji naživu. Naživu a stejně zmrzačenou na duši jako na těle.
„Můžu ti říct jen to, o čem šla řeč v ložnici. Nepomůže ti to proti němu.“
„Bavili jste se v ložnici o něčem kromě sexu?“
„Co tím míníš?“
„Osobní tajemství, ale ne sex. Byla jsi jeho milenkou skoro dva roky. Musel s tebou mluvit i o jiných věcech než o sexu.“
Zamračila se, přemýšlela. „Myslím… myslím, že mluvil o své rodině.“
„O své rodině?“
„Je nemanželské dítě. Byl posedlý rodinou svého skutečného otce.“
„Věděl, co je to za rodinu?“
Vanda přikývla. „Byli bohatí, zděděné peníze. Jeho matka byla děvka, která se stala milenkou. Když otěhotněla, vyhodili ji.“
Přesně to, co Gaynor dělal se svými milenkami. Na naše životy má tak často vliv Freud… Nahlas jsem se zeptala: „Jak se ta rodina jmenuje?“
„To mi nikdy neřekl. Asi si myslel, že bych je vydírala nebo jim prozradila jeho drobná sprostá tajemství. Zoufale si přeje, aby litovali, že ho nepřivítali do rodiny. Myslím, že si vydělal tolik peněz jen proto, aby mohl být stejně bohatý jako oni.“
„Když ti nikdy neprozradil žádné jméno, jak víš, že nelhal?“
„Neptala by ses, kdybys ho slyšela. Mluvil tak vášnivě. Nenávidí je. A chce své rodové právo. Což jsou jejich peníze.“
„Jak se chce dostat k jejich penězům?“ zajímala jsem se.
„Těsně před tím, než jsem ho opustila, Harold zjistil, kde jsou pohřbeni někteří z jeho předků. Mluvil o pokladu. Zakopaný poklad, věřila bys tomu?“
„V těch hrobech?“
„Ne, předkové jeho otce získali první peníze tím, že se stali říčními piráty. Plavili se po Mississippi a okrádali lidi. Gaynor na to byl hrdý, a zároveň naštvaný. Tvrdil, že všichni jsou potomci zlodějů a kurev. Jak jim jen mohlo projít, že se vůči němu chovali tak zpupně?“ Když vyslovila poslední větu, zadívala se mi do tváře. Možná, že uviděla záblesk rodící se myšlenky.
„Jak by mu znalosti o hrobech jeho předků pomohly k získání pokladu?“
„Říkal, že najde nějakého vúdú kněze, aby je oživil. Donutí je, aby mu vydali poklad, který byl po století ztracený.“
„Aha,“ utrousila jsem.
„Copak? Pomohlo to?“
Přikývla jsem. Moje role v Gaynorově malé intrice je teď jasná. Až bolestivě jasná. Jediná zbylá otázka zní, proč já? Proč nešel za někým s tak naprosto mizernou pověstí jako například Dominga Salvadorová? Za někým, kdo vezme peníze, zabije bezrohé kůzle a nebude kvůli tomu trávit bezesné noci. Proč já se svou pověstí morálnosti?
„Zmínil někdy nějaká jména kněží vúdú?“
Vanda zavrtěla hlavou. „Ne, žádná jména. Vždycky byl na jména opatrný. Máš takový zvláštní výraz. Jak ti může pomoci to, co jsem ti právě řekla?“
„Myslím, že čím míň o tom víš, tím lépe, nezdá se ti?“
Dlouho se na mě dívala a nakonec přikývla. „Asi ano.“
„Je nějaké místo…“ Nechala jsem větu vytratit do prázdna. Chystala jsem se jí nabídnout letenku nebo lístek na autobus kamkoliv. Kamkoliv, kde by se nemusela prodávat. Kamkoliv, kde by se mohla uzdravit.
Možná mi to vyčetla z tváře nebo z mlčení. Zasmála se a byl to znělý smích. Neměly by se děvky cynicky chichotat?
„Takže nakonec jsi ten typ sociální pracovnice. Chceš mě zachránit, viď?“
„Je strašně naivní nabídnout ti letenku domů nebo prostě kamkoliv?“
Přikývla. „Strašně. A proč bys mi měla pomáhat? Nejsi muž. Nejsi na ženy. Proč bys mi měla nabízet, že mě dostaneš domů?“
„Z blbosti,“ řekla jsem a vstala.
„To není blbost.“ Vzala mě za ruku a stiskla ji. „Ale k ničemu by to nebylo. Jsem děvka. Tady alespoň znám město a lidi. Mám pravidelné zákazníky.“ Pustila mou dlaň a pokrčila rameny. „Zvládnu to.“
„S trochou pomoci od přátel…“
Usmála se, nepříliš šťastně. „Děvky nemají přátele.“
„Nemusíš být děvka. Gaynor z tebe udělal prostituku, ale nemusíš jí zůstat.“
V očích se jí za tuhle noc už potřetí zaleskly slzy. Ksakru, není dost drsná pro městské ulice. Nikdo není dost drsný.
„Prostě jen zavolej taxíka. Už o tom nechci mluvit.“
Co jsem měla dělat? Zavolala jsem taxi. Řidiči jsem podle Vandiných instrukcí řekla, že cestující je na vozíčku. Vanda dovolila Jean-Claudovi, aby ji snesl po schodech, protože já bych to nezvládla. Ale v jeho náruči byla velmi tichá a strnulá. Nechali jsme ji sedět na vozíčku na okraji chodníku.
Dívala jsem se, dokud nepřijel taxík a neodvezl ji. Jean-Claude stál vedle mě v kruhu zlatavého světla přímo před mým domem. Nažloutlé světlo jako by mu vysávalo barvu z tváře.
„Musím tě teď opustit, ma petite. Bylo to velmi poučné, ale času ubývá.“
„Půjdeš si zalovit, že ano?“
„Je to vidět?“
„Trochu.“
„Měl bych tě nazývat ma vérité, Anito. Vždycky mi o mně samém řekneš pravdu.“
„Tak tohle znamená vérité? Pravda?“
Přikývl.
Cítila jsem se mizerně. Rozbolená, rozmrzelá, neklidná. Byla jsem naštvaná na Harolda Gaynora za to, že dělá z Vandy oběť. Naštvaná na Vandu, že se nechá. Naštvaná na sebe, že s tím nedokážu nic udělat. Dneska v noci jsem našňupnutá na celý svět. Zjistila jsem, co po mně Gaynor chce. A ani trochu mi to nepomohlo.
„Vždycky tu budou oběti, Anito. Dravci a kořist, takové jsou zákonitosti světa.“
Vzhlédla jsem k němu. „Myslela jsem, že už mi nemůžeš číst myšlenky.“
„Nemohu číst ve tvé mysli nebo v myšlenkách. Čtu jen ve tvé tváři a z toho, co o tobě vím.“
Nechci vědět nic o tom, že mě Jean-Claude zná tak dobře. Tak důvěrně. „Jdi pryč, Jean-Claude. Prostě jdi pryč.“
„Jak chceš, ma petite.“ A s tím byl pryč. Jen závan větru, pak nic.
„Vejtaho,“ zamumlala jsem. Zůstala jsem stát ve tmě a cítila první bodnutí pláče. Proč se mi chce plakat nad děvkou, s níž jsem se setkala dneska poprvé? Nad všeobecnou nespravedlností světa?
Jean-Claude má pravdu. Vždycky tu bude kořist a dravec. A já si dala velikou práci, abych se stala jedním z dravců. Jsem Popravčí. Tak proč vždycky soucítím s oběťmi? A proč ve mně zoufalství ve Vandiných očích probudilo větší zášť vůči Gaynorovi než cokoli, co kdy udělal mně samé?
Skutečně… proč?