Anita Blakeová 11., 12., 13., 14., 15.
5. 4. 2010
11
Co je důležitější než sebrat tu kreaturu, která vykuchala celou rodinu? Nic, naprosto nic. Ale do tmy je ještě docela daleko a já mám i jiné problémy. Půjde Tommy zpátky za Gaynorem a poví mu, co jsem říkala? Ano. Nechá to Gaynor plavat? Pravděpodobně ne. Potřebuju informace. Potřebuju vědět, jak daleko je schopen zajít. Reportéra, potřebuji reportéra. Irving Griswold nechť spěchá do záchranné akce.
Irving vlastní jednu z takových těch pastelových kójí, kterým někteří říkají kancelář. Bez střechy, bez dveří, ale má to zdi. Irving je vysoký metr šedesát. Kdyby pro nic jiného, tak proto ho mám ráda. Nepotkávám příliš mnoho mužů přesně stejně vysokých, jako jsem sama. Lysinu na hlavě mu lemují kudrnaté hnědé vlasy, jako okvětní lístky. Na sobě měl zrovna bílou sváteční košili, rukávy vyhrnuté až k lokti, kravatu povolenou. Obličej má kulatý a tváře růžové. Vypadá jako plešatý andělíček. Nevypadá jako vlkodlak, ale je vlkodlak. Ani lykantropie nevyléčí plešatost.
Nikdo z novin St. Louis Post-Dispatch neví, že Irving je kožoměnec. Je to nemoc a je nelegální diskriminovat lykantropy, stejně jako lidi, co mají AIDS, ale lidé to stejně dělají. Možná by vedení novin bylo velkomyslné a liberální, ale já souhlasím s Irvingem. Opatrnost je lepší.
Irving seděl na kancelářské židli. Opřela jsem se ve vchodu do jeho kóje. „Jak jdou tvoje triky?“ zeptal se Irving.
„Vážně si myslíš, že jsi vtipný, nebo je to jen takový nepříjemný zvyk?“ zajímala jsem se.
Zakřenil se. „Jsem úžasný. Zeptej se mé přítelkyně.“
„Na to bych dala krk.“
„Co se děje, Blakeová? A prosím tě, ať už je to cokoliv, řekni mi to do záznamu, ne mimo záznam.“
„Co bys řekl článku o nové legislativě ohledně zombií, která se právě peče?“
„Možná.“ Oči se mu zúžily, problesklo podezření. „Co chceš na oplátku?“
„Tahle část je pro tuto chvíli mimo záznam, Irvingu.“
„Vybarvuje se nám to.“ Zamračil se na mě. „Pokračuj.“
„Potřebuju veškeré informace, které máš o Haroldovi Gaynorovi.“
„Jméno mi nic neříká. Mělo by?“ Výraz se mu změnil z nadšeného ve vyrovnaný. Umí se téměř dokonale soustředit, když zavětří článek.
„Ne nutně.“ Jen opatrně. „Můžeš mi ty informace získat?“
„Výměnou za článek o zombiích?“
„Vezmu tě do všech firem, které využívají zombie. Můžeš s sebou vzít fotografa a fotit mrtvoly.“
V očích mu zasvitlo. „Série článků se spoustou napůl odporných fotek. Ty v kostýmku uprostřed scény. Kráska a zvíře. Můj nakladatel by do toho nejspíš šel.“
„Myslela jsem si, že by mohl, ale nevím, jak to bude s tím pózováním uprostřed scény.“
„No tak, tvůj šéf bude nadšen. Publicita znamená lepší obchody.“
„A prodá se víc novin.“
„Jistě,“ odtušil Irving. Díval se na mě možná minutu. Místnost byla téměř tichá. Většina lidí už odešla domů. Irvingův ostrůvek světla byl jeden z mála. Čekal na mě. Tolik k tomu, že tisk nikdy nespí. Klid brzkého večera plnil jen tichý dech klimatizace.
„Podívám se, jestli je Harold Gaynor v počítači,“ prohlásil Irving nakonec.
Usmála jsem se na něj. „Pamatuješ si jméno, a to jsem ho řekla jen jednou. Jsi docela dobrý.“
„Jsem koneckonců vycvičený reportér.“ Nadsazeným švihem se otočil na židli zpátky ke klávesnici. Natáhl si imaginární rukavičky a upravil imaginární šosy od fraku.
„No tak, hni sebou.“ Usmála jsem se trochu víc.
„Nepospíchej na maestra.“ Naťukal několik slov a obrazovka ožila. „Máme ho ve složce. Ve velké složce. Trvalo by celou věčnost všechno to vytisknout.“ Otočil se na židli zpátky, aby na mě viděl. To bylo špatné znamení.
„Víš co,“ navrhl. „Já dám dohromady tu složku včetně fotek, jestli nějaké máme. A předám ji do tvých něžných rukou.“
„V čem je háček?“
Ukázal si ukazováčkem na hruď. „Moi? Žádný háček. Dělám to z dobroty srdce.“
„Dobrá, tak to mi to přines do bytu.“
„Proč si radši nedáme sraz U Mrtvého Davea?“ navrhl.
„U Mrtvého Davea je dole v upíří čtvrti. Co tam budeš dělat?“
Z jeho sladké andělské tváře na mě hleděly velmi neochvějné oči. „Říká se, že město má nového Nejvyššího upíra. Chci článek.“
Jen jsem zavrtěla hlavou. „Takže se poflakuješ kolem Mrtvého Davea, abys získal informace?“
„Přesně.“
„Vampové se s tebou nebudou bavit. Vypadáš jako člověk.“
„Díky za kompliment. Zubáči se ale baví s tebou, Anito. Víš, kdo je nový Nejvyšší? Můžu se s ním – nebo s ní – setkat? Poskytne mi interview?“
„Ježíšikriste, Irvingu, nemáš už tak dost problémů, aniž by ses zaplétal s králem upírů?“
„Takže je to on.“
„To byl slovní obrat.“
„Ty něco víš. Vím, že něco víš.“
„Vím jistě jen jediné: že nechceš přitahovat pozornost vyššího upíra. Jsou zákeřní, Irvingu.“
„Upíři se snaží stát se součástí mainstreamu. Chtějí upoutat pozornost v pozitivním slova smyslu. Interview o tom, co míní udělat s upíří komunitou. Jejich vize do budoucna. Byl by to velký pokrok. Žádné vtipy o mrtvolách. Žádná senzacechtivost. Čistá žurnalistika.“
„Jo, jasně. Na první stránce vkusný malý nadpis: Nejvyšší upír St. Louis promlouvá.“
„Jo, to by bylo skvělý.“
„Že tys zase čichal tiskařskou čerň, Irvingu.“
„Dám ti všechno, co máme o Gaynorovi. Včetně fotek.“
„Jak víš, že máte fotky?“
Vzhlédl ke mně, kulatou příjemnou tvář nadšeně bezvýraznou.
„Poznal jsi to jméno, ty zkurvy…“
„Ts ts ts, Anito. Pomoz mi získat interview s Nejvyšším upírem města. Dám ti, cokoliv budeš chtít.“
„Dám ti sérii článků o zombiích. Barevné fotky hnijících mrtvol, Irvingu. To prodá noviny.“
„Žádné interview s Pánem města?“
„Když budeš mít štěstí, tak ne.“
„Povídej.“
„Dostanu tu složku o Gaynorovi?“
Přikývl. „Dám to do kupy.“ Vzhlédl ke mně. „Stejně si chci dát sraz U Mrtvého Davea. Možná se mnou nějaký vamp promluví, když budu s tebou.“
„Irvingu, když tě uvidí se zákonným popravčím upírů, tak si tě pijavky příliš neoblíbí.“
„Pořád ti ještě říkají Popravčí?“
„Mimo jiné.“
„Dobrá, Gaynorovu složku za to, že s tebou budu moct jít na příští exekuci upírů?“
„Ne.“
„Ale Anito…“
„Ne.“
Rozpřáhl ruce. „Dobrá, byl to jen nápad. Byl by to skvělý článek.“
„Nepotřebuju publicitu, Irvingu. A už vůbec ne takovouhle.“
Přikývl. „Jo, jo. Uvidíme se za dvě hodiny U Mrtvého Davea.“
„Ať je to za hodinu. Chci být z Distriktu pryč před setměním.“
„Někdo tam po tobě jde? Chci říct, nerad bych tě uvedl v nebezpečí, Blakeová.“ Zašklíbil se. „Mám od tebe příliš mnoho důležitých článků. Nechtěl bych tě ztratit.“
„Díky za zájem. Ne, nikdo po mně nejde. Aspoň pokud vím.“
„Nezníš příliš přesvědčeně.“
Dívala jsem se na něj. Zvažovala jsem, jestli mu mám říct, že nový Pán města mi poslal tucet bílých růží a pozvání na taneční večer. Odmítla jsem ho. Na záznamníku jsem našla vzkaz a pozvání na večírek vyšších kruhů. Ignorovala jsem to. Zatím se Nejvyšší upír choval jako dvorný gentleman, jímž byl před několika sty lety. To nemůže vydržet. Jean-Claude není někdo, kdo by se dokázal smířit s porážkou.
Irvingovi jsem to neřekla. Nepotřebuje to vědět. „Uvidíme se za hodinu U Mrtvého Davea. Poběžím se domů převléknout.“
„Když to tak říkáš, nikdy jsem tě předtím neviděl v šatech.“
„Byla jsem dneska na pohřbu.“
„Profesionální, nebo osobní záležitost?“
„Osobní.“
„Pak, upřímnou soustrast.“
Pokrčila jsem rameny. „Musím jít, jestli mám mít dost času na převlečení a na sraz s tebou. Díky, Irvingu.“
„Není to laskavost, Blakeová. Těmi články o zombiích mi zaplatíš.“
Povzdechla jsem si. Představila jsem si, jak mě nutí obejmout nějakou ubohou mrtvolu. Ale ví, že legislativa potřebuje pozornost. Čím víc lidí pochopí, jaká je to hrůza, tím větší šanci zákon má, že projde. Popravdě, Irving mi pořád ještě prokazuje laskavost. Přesto to nemusí vědět.
Opustila jsem ponurou ztemnělou kancelář. Zamávala jsem přes rameno, aniž bych se ohlédla. Chtěla jsem vypadnout z těchhle šatů a obléknout si něco, v čem bych mohla schovat pistoli. Jestli mám jít na Krvavé náměstí, možná ji budu potřebovat.
12
Bar U Mrtvého Davea se nachází v té části St. Louis, která má dva názvy. Zdvořilý: Nábřeží. Sprostý: Krvavá čtvrť. Je to nejrušnější upíří obchodní čtvrť v našem městě. Velká turistická atrakce. Upíři opravdu dostali St. Louis na mapy cestovních kanceláří. Čekali byste, že budou stačit Ozarkské hory, jedno z nejlepších míst na rybaření, symfonie, muzikály na úrovni Broadwaye nebo možná botanická zahrada, ale to ne. Asi je dost těžké soupeřit s nemrtvými. Já vím, také to shledávám obtížným.
Bar U Mrtvého Davea má ve výloze samé tmavé sklo a reklamy na různé značky piv. Odpolední sluneční světlo se vytrácelo do šera. Vampové nepůjdou ven, dokud nebude úplná tma. Mám něco méně než dvě hodiny. Rychle dovnitř, omrknout složku, vypadnout. Jak prosté. Taak.
Převlékla jsem do černých šortek, trička s rolákovým límcem v barvě královské modři, černých tenisek, lépe ladících modrých a černobílých ponožek, doplnila to černým koženým páskem. Pásek jsem měla proto, aby mělo podpažní pouzdro na čem viset. Browning Hi-Power jsem bezpečně schovala pod levou paží. Hodila jsem na sebe lepší tričko s krátkým rukávem, aby zbraň nebylo vidět. Oblečení vypadalo skvěle. Po zádech mi stékal pot. Na tohle tričko je příliš horko, ale v browningu mám třináct kulek. Čtrnáct, pokud bych byla takové zvíře, abych nacpala zásobník a jeden náboj nechala přímo v komoře.
Nečekala jsem, že by se věci měly až zas tak pokazit. Zatím. Měla jsem jeden zásobník navíc schovaný v kapse u šortek. Já vím, že se do něj chytají vlákna z látky, ale kde jinde jsem ho měla mít? Slibuji, že jednoho dne si koupím luxusní pouzdro s prostorem na další zásobníky. Ale všechny modely, které jsem zatím viděla, by se musely zkrátit na mou velikost a cítila jsem se s nimi jak kreslený Frito Bandito.
Skoro nikdy nenosím další zásobník, když mám s sebou browning. Řekněme si na rovinu – pokud potřebujete víc než třináct kulek, je po vás. Nejsmutnější na tom je, že náboje navíc nejsou pro Tommyho nebo pro Gaynora. Jsou pro Jean-Clauda. Nejvyššího upíra, vládce města. Ne že by ho postříbřené kulky zabily. Ale ublíží mu, způsobí, že se mu rány budou hojit téměř tak pomalu jako člověku.
Chci z Distriktu vypadnout před setměním. Nechci narazit na Jean-Clauda. Nezaútočil by na mě. Ve skutečnosti jsou jeho úmysly dobré, ne-li přímo čestné. Nabídl mi nesmrtelnost bez té špinavé záležitosti s proměnou v upíra. Nabízelo se jako důsledek, že spolu s věčností získám i jeho. Je vysoký, bledý, pohledný. Víc sexy než hedvábný medvídek.
Chce, abych byla jeho lidskou služebnicí. Já nejsem ničí služebnicí. Ani za věčný život, věčné mládí a malý kompromis pro duši. Cena je příliš vysoká. Jean-Claude tomu nevěří. Browning mám pro případ, že bych ho musela přinutit, aby mi věřil.
Vešla jsem do baru, na okamžik jsem byla oslepena, a čekala jsem, až se oči přizpůsobí šeru. Jako v jednom z těch starých westernů, kdy klaďák váhá těsně za barovými dveřmi a rozhlíží se po davu. Mám podezření, že vůbec nehledá záporňáka. Prostě jenom přišel ze světla a nevidí ani houby s octem. Nikdo vás nikdy nezastřelí, zatímco čekáte, až si oči zvyknou. Zajímalo by mě proč?
Byl čtvrtek, po páté hodině. Většina barových židliček i stolů byla obsazená. V podniku byli nasardinkovaní pánové v oblecích a dámy v obchodních kostýmcích. Sem tam nějaký ten pár těžkých pracovních bot a opálení, která končila u lokte, ale většinu tvořili lidé se slibnou kariérou. Mrtvý Dave se stal módním podnikem navzdory snaze držet bar mimo dosah.
Vypadalo to, že je tu rozjetá šťastná hodinka. Do hajzlu. Všichni tu byli, aby mohli zahlédnout – hezky bezpečně – upíra. Až se tak stane, budou už lehce nametení. Asi to zvyšuje míru napětí.
Irving seděl u oblého rohu baru. Zahlédl mě a zamával. Zamávala jsem taky a začala si k němu razit cestu.
Protáhla jsem se mezi dvěma gentlemany v oblecích. Stálo mě to něco manévrování a velmi neladně vypadající skok, abych se dostala na barovou stoličku.
Irving se na mě široce zakřenil. Vzduchem se neslo téměř hmatatelné hučení hlasů. Slova změněná v čistý hluk, jako oceán. Irving se ke mně musel naklonit, aby ho přes to mumlání bylo slyšet.
„Doufám, že oceníš, kolik draků jsem musel zabít, abych pro tebe uchránil židli.“ Kolem tváře mi při jeho slovech zavanul lehký pach whisky.
„Draci jdou snadno. Zkus někdy upíry.“
Oči se mu rozšířily. Než stačil zformulovat otázku, přerušila jsem ho: „Dělám si srandu, Irvingu.“ Někteří lidé prostě nemají smysl pro humor. „Navíc draci v Severní Americe nikdy nežili.“
„To jsem věděl.“
„Jasně.“
Usrkl whisky z fasetové sklenice. Jantarová tekutina se třpytila v tlumeném světle.
Luther, denní vedoucí a barman, byl u vzdáleného konce baru a zabýval se skupinou velice šťastných lidí. Kdyby byli ještě o něco šťastnější, dozajista by padli v mdlobách na podlahu.
Luther je mohutný, ne vysoký, ale tlustý. Ale je to pevný tuk, skoro jako svaly. Kůži má tak černou, až hází purpurové odlesky. Cigareta mezi jeho rty zaplála oranžovým světélkem, když potáhl. Umí mluvit s cigárem v puse líp než kdokoli, koho jsem kdy potkala.
Irving vytáhl z podlahy pod svýma nohama ošoupaný kožený kufřík. Vylovil z něj asi osm čísel tlustou složku. Pohromadě ji držela široká gumička.
„Ježíšikriste, Irvingu. Můžu si to vzít s sebou domů?“
Zavrtěl hlavou. „Kolegyně reportérka zpracovává charakteristiku místních význačných podnikatelů, kteří nejsou tím, čím se zdají být. Musel jsem jí přísahat při životě svého prvorozeného, že si to půjčím jen přes noc.“
Podívala jsem se na stoh papírů. Povzdechla jsem si. Muž po mé pravici mi málem vrazil loket do obličeje. Obrátil se. „Pardon, paninko, pardon. Snad se nic nestalo.“ Paninko znělo jako pninko a pardon bylo poněkud roztřepané po okrajích.
„Nic se nestalo,“ řekla jsem.
Usmál se a obrátil se zpátky ke svému kamarádovi, dalšímu podnikatelskému týpkovi, který se něčemu hurónsky smál. Opijte se a všechno se zdá vtipné.
„Tady to nemůžu ani náhodou všechno přečíst,“ prohlásila jsem.
Zašklebil se. „Budu tě následovat kamkoliv.“
Stanul přede mnou Luther. Vytáhl balíček cigaret, který vždycky nosí s sebou. Špičku dosud hořícího špačka přiložil k nové cigaretě. Konec vzplál červeně jako řeřavé uhlí. Z nosu a úst se mu vyvalil kouř. Jako drak.
Típl zbytek staré cigarety do průzračného skleněného popelníku, který s sebou tahá z místa na místo jako medvídka. Připaluje si jednu od druhé, má děsnou nadváhu a šedivé vlasy určují jeho věk nad padesát. Nikdy nebyl nemocný. Měl by být národním plakátovým modelem pro Tobacco Institute.
„Chceš dolít?“ zeptal se Irvinga.
„Jo, dík.“
Luther vzal sklenici, dolil ji z lahve pod barem a postavil ji zpátky na čistý ubrousek.
„Co si dáš, Anito?“ otázal se.
„Jako obvykle, Luthere.“
Nalil mi sklenici pomerančového džusu. Předstíráme, že je to koktejl Šroubovák. Jsem abstinent, ale proč bych chodila do baru, když nepiju?
Utřel bar čistou bílou utěrkou. „Mám pro tebe vzkaz od Nejvyššího.“
„Nejvyššího upíra?“ zeptal se Irving. Hlas mu přeskočil vzrušením. Zavětřil novinky.
„Co?“ Já jsem se vzrušením nezajíkla.
„Chce tě vidět. Hodně tě chce vidět.“
Pohlédla jsem na Irvinga, pak zpátky na Luthera. Snažila jsem se telepaticky poslat zprávu: ne před tím novinářem! Nezabralo to.
„Pán města dal všem vědět. Kdokoli tě uvidí, má ti předat tenhle vzkaz.“
Irving seděl mezi námi a díval se z jednoho na druhého jako dychtivé štěně. „Co ti Pán města chce, Anito?“
„Považuj vzkaz za předaný,“ ucedila jsem.
Luther potřásl hlavou. „Ty si s ním nepůjdeš promluvit, co?“
„Ne.“
„Proč ne?“ ptal se Irving.
„Do toho ti nic není.“
„Mimo záznam.“
„Ne.“
Luther na mě upřeně hleděl. „Poslyš, děvče, běž si s Nejvyšším promluvit. V tuhle chvíli mají všichni vampové a zrůdičky jenom vyřídit, že tě Pán zve na pokec. Další příkaz bude tě zadržet a dotáhnout tě k němu.“
Zadržet bylo hezké slovo pro unést. „Nemám Pánovi co říct.“
„Nedovol, aby se ti todlencto vymklo z ruky, Anito,“ varoval mě Luther. „Prostě s nim enem promluv, to nemůže uškodit.“
To si myslí on. „Možná ano.“ Luther má pravdu. Budu s ním muset mluvit dřív nebo později. Později pravděpodobně mnohem méně přátelsky.
„Proč s tebou chce Nejvyšší mluvit?“ zeptal se Irving. Vypadal jako zvědavý ptáček s bystrýma očima, který právě zmerčil housenku.
Ignorovala jsem otázku a vymyslela si sama další. „Dala ti tvoje kolegyně reportérka nějaké důležité informace z té složky? Vážně nemám čas do rána přečíst Vojnu a mír.“
„Řekni mi, co víš o Pánovi města a já ti řeknu to nejdůležitější.“
„Dík moc, Luthere.“
„Nechtěl jsem ho na tebe poštvat.“ Cigareta mu při řeči poskakovala nahoru a dolů. Nikdy nepochopím, jak to dělá. Obratnost rtů. Léta praxe.
„Mohli byste se mnou, do prdele už, přestat jednat jako bych byl dýmějovej mor?“ ozval se Irving. „Snažím se jen dělat svou práci.“
Upila jsem pomerančový džus a podívala se na novináře. „Irvingu, pleteš se do věcí, kterým nerozumíš. Nemůžu ti dát informace o Nejvyšším. Nemůžu.“
„Nechceš,“ oponoval.
Pokrčila jsem rameny. „Nechci, ale důvod proč nechci, je, že nemůžu.“
„To je definice kruhem!“
„Žaluj mě za to.“ Dopila jsem džus. Stejně jsem ho nechtěla. „Poslyš, Irvingu, měli jsme dohodu. Informace ze složky za články o zombiích. Jestli porušíš své slovo, dohoda padá. Ale řekni mi, že padá. Nemám čas tady sedět a hrát si na zatracenejch dvacet otázek.“
„Nevycouvám z naší dohody. Moje slovo je mi závazkem,“ prohlásil hlasem natolik divadelním, jak jen to v mumlavém hluku baru šlo.
„Pak mi řekni podstatné informace, do háje! A nech mě vypadnout z Distriktu, než mě Nejvyšší uloví.“
Najednou zvážněl. „Máš problémy, viď?“
„Možná, pomoz mi, Irvingu. Prosím.“
„Pomoz jí,“ přidal se Luther.
Možná to bylo tím prosím. Možná to bylo Lutherovou hrozivou přítomností. Každopádně Irving přikývl. „Podle mojí kolegyně je to mrzák na vozíčku.“
Přikývla jsem. Nenávodnost je moje druhé jméno.
„Má rád, když jsou i jeho partnerky zmrzačené.“
„Co tím myslíš?“ Vzpomněla jsem si na prázdnookou Cicely.
„Slepá, na vozíčku, s amputovanými končetinami, cokoliv, starej Harry po tom skočí.“
„Hluchá,“ zamumlala jsem.
„Přesně jeho vkus.“
„Proč?“ Rovněž vynikám chytrými otázkami.
Irving pokrčil rameny. „Možná se pak cítí líp vzhledem k tomu, že je sám upoután na vozíček. Moje kolegyně ví jenom, že je takhle úchylný, ale neví proč.“
„Co dalšího ti řekla?“
„Nikdy nebyl obviněn ze žádného zločinu, ale zvěsti jdou o něm vážně ošklivé. Je podezřelý ze spolupráce s mafií, ale nejsou důkazy. Jen řeči.“
„Povídej,“ vybídla jsem ho.
„Jeho bývalá přítelkyně se ho pokusila zažalovat o výživné. Zmizela.“
„Zmizela ve smyslu – pravděpodobně mrtvá?“
„Bingo.“
Věřila jsem tomu. Takže už dřív poslal Tommyho a Bruna zabíjet. To znamená, že podruhé bude snazší vydat rozkaz. Nebo možná Gaynor vydal rozkaz mnohokrát, ale nikdy se na to nepřišlo.
„Co dělá pro mafii, že si vysloužil své dva bodyguardy?“
„Vida, ty ses už setkala s jeho odborníky na bezpečnost.“
Přikývla jsem.
„Kolegyně by s tebou určitě ráda mluvila.“
„Neřekl jsi jí o mně, že ne?“
„Vypadám snad jako volavka?“ Zakřenil se na mě.
Nechala jsem to být. „Co dělá pro mafii?“
„Pomáhá jim prát peníze. Přinejmenším ho z toho podezíráme.“
„Žádné důkazy?“
„Ne.“ Nezdál se tím právě nadšen.
Luther potřásl hlavou a odklepl cigaretu do popelníku. Trochu popela se sneslo na bar. Setřel ho dokonale čistou utěrkou. „To zní jako špatný zprávy, Anito. Rada zadarmo – nech toho chlapa bejt.“
Dobrá rada. Bohužel. „Pochybuju, že on nechá bejt mě.“
„Nebudu se ptát. Nechci to vědět.“ Někdo další se urputně dožadoval dolití. Luther se k němu přesunul. Viděla jsem na celý bar v odrazu dlouhého zrcadla, které zabíralo zeď za barem. Viděla jsem i na dveře, aniž bych se musela otočit. Bylo to příhodné a uklidňující.
„Já se budu ptát,“ ozval se Irving. „Já to chci vědět.“
Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Vím něco, co nevíš.“
„A já to chci vědět?“
Přikývl tak vehementně, až mu pramínky kudrnatých vlasů poskočily.
Povzdechla jsem si. „Povídej.“
„Ty první.“
Měla jsem toho právě dost. „Už jsem řekla všechno, co ti pro dnešek večer míním říct, Irvingu. Mám tu složku. Projdu si ji. Ušetříš mi jen trochu času. Právě teď může být trocha času dost důležitá.“
„Tyjo, s tebou není žádná sranda být opravdu drsný novinář.“ Vypadal, že se chystá ohrnout rty.
„Prostě mi to řekni, Irvingu, nebo ti vážně něco udělám.“
Napůl se zasmál. Pochybuji, že mi věřil. Měl by. „Dobrá, dobrá.“ Zpoza zad vytáhl fotku. Lehce se přitom uklonil jako salonní kouzelník.
Byla to černobílá fotografie nějaké ženy. Bylo jí něco přes dvacet, dlouhé vlasy měla moderně učesané, upravené dostatkem gelu tak, aby vypadaly rozježeně. Byla hezká. Nepoznávala jsem ji. Pro focení zjevně nepózovala. Vypadala příliš nedbale a ve tváři měla výraz někoho, kdo neví, že je focen.
„Kdo je to?“
„Před pěti měsíci ještě byla Gaynorovou přítelkyní.“
„Takže je… postižená?“ Hleděla jsem na hezkou upřímnou tvář. Z fotky nebylo nic poznat.
„Vozíčkářka Vanda.“
Zírala jsem na něj rozšířenýma očima. „To nemůžeš myslet vážně.“
Zašklebil se. „Vozíčkářka Vanda jezdí po ulicích na invalidním vozíku. Mezi určitými lidmi je velmi oblíbená.“
Prostitutka na vozíčku. Ne, to je příliš podivné. Zavrtěla jsem hlavou. „Dobrá. Kde ji najdu?“
„Já a moje spolunovinářka se na tomhle chceme podílet.“
„Proto jsi vytáhl tu fotku ze složky.“
Neměl ani dost cti na to, aby se zatvářil provinile. „Vanda si s tebou sama nepromluví, Anito.“
„Mluvila s ní tvoje kamarádka reportérka?“
Zamračil se, vítězná jiskra v očích pohasla. Věděla jsem, co to znamená. „Nechce mluvit s novináři, viď, Irvingu?“
„Bojí se Gaynora.“
„To by měla.“
„Proč by se vůbec měla bavit s tebou a s námi ne?“
„Jsem přesvědčivá osobnost.“
„No tak, Blakeová.“
„Kde ji najdu, Irvingu?“
„Ksakru.“ Jedním naštvaným lokem do sebe hodil zbytek svého pití. „Zdržuje se poblíž klubu Černá kočka.“
Černá kočka, to jako v tom starém vtipu. Ve tmě jsou všechny kočky černé. Roztomilé. „Kde je ten klub?“
Odpověděl mi Luther. Neviděla jsem ho přicházet. „Na hlavním tahu bordelový čtvrti, na rohu Dvacátý a Dlouhý. Ale bejt tebou, nechodím tam sám, Anito.“
„Postarám se o sebe.“
„Jo, ale nevypadáš na to. Nechceš přece zastřelit nějakýho pitomýho otrapu jenom proto, že tě obtěžoval nebo něco horšího. Vem si s sebou někoho, kdo vypadá zle, ušetři se výtržností.“
Irving pokrčil rameny. „Já osobně bych tam sám nechodil.“
Nerada to přiznávám, ale měli oba pravdu. Možná jsem strašně drsná lovkyně upírů, ale navenek to není moc vidět. „Okej, vytáhnu Charlese. Vypadá dost drsně na to, aby ho zaměstnali u rugbyového mužstva Green Bay Packers, ale jeho srdíčko je tak něžné…“
Luther se zasmál, vydechl kouř. „Nedopusť, aby toho starej Charlie viděl moc. Moh by vomdlít.“
Stačí jednou omdlít na veřejnosti a lidé ti na to nikdy nedovolí zapomenout.
„Postarám se o Charlese.“ Položila jsem na bar víc peněz než bylo třeba. Luther mi tentokrát ve skutečnosti nedal příliš mnoho informací, ale obvykle tak činil. Dával mi dobré informace. Nikdy jsem za ně neplatila plnou cenu. Mám slevu, protože jsem ve spojení s policií. Mrtvý Dave býval policajt, dokud ho nevykopli, protože je nemrtvý. Bylo to od nich krátkozraké. Je kvůli tomu pořád naštvaný, ale rád pomůže. Tak mi dává informace a já vybrané části těch informací předávám policii.
Mrtvý Dave vyšel ze dveří za barem. Letmo jsem pohlédla do oken z tmavého skla. Vypadala pořád stejně, ale jestli je Dave vzhůru, tak už je tma. Do prčic. Bude to znamenat procházku zpátky k autu obklopenému upíry. Aspoň že mám pistoli. Uklidňující skutečnost.
Dave je vysoký, široký, krátké hnědé vlasy mu už začaly řídnout, když zemřel. Dál už neplešatěl, ale ani mu vlasy nedorůstaly. Usmál se na mě dost široce na to, aby se mihly tesáky. Davem proběhlo vzrušené zachvění, jako by se kdosi dotkl téhož nervu u každého z nich. Šepot se šířil jako kruhy ve vodě. Upír. Představení začalo.
Podali jsme si s Davem ruce. Jeho dlaň byla teplá, pevná a suchá. Nasytil ses už dnes večer, Dave? Vypadal, že ano, byl veselý a růžolící. Z čeho ses napil, Dave? A bylo to k tomu ochotné? Pravděpodobně ano. Dave je na mrtvolu docela fér chlap.
„Luther mi několikrát řekl, že ses tu zastavila, ale vždycky ve dne. Rád tě vidím za tmy u nás v horší čtvrti.“
„Upřímně řečeno, chtěla jsem být pryč z Distriktu před setměním.“
Zamračil se. „Balíš to?“
Ukázala jsem mu nenápadně pistoli.
Irvingovi se rozšířily oči. „Ty máš s sebou pistoli.“ Znělo to jenom, jako by to zařval.
Hladina zvuku poklesla na vyčkávavé mumlání. Dostatečně tiché na to, aby lidi mohli poslouchat. Proto ostatně přišli, aby si poslechli upíra. Pověděli o svých trápeních mrtvým. Ztišila jsem hlas. „Oznam to celému světu, Irvingu.“
Pokrčil rameny. „Promiň.“
„Odkud znáš tady hoška od novin?“ zeptal se Dave.
„Občas mi pomáhá s vyšetřováním.“
„Vyšetřování, pchee.“ Usmál se, aniž ukázal zuby. Trik, který se po pár letech naučíte. „Vyřídil ti Luther vzkaz?“
„Jo.“
„Zachováš se chytře, nebo blbě?“
Dave je svým způsobem neotesaný, ale stejně ho mám ráda. „Asi blbě.“
„Nenech se oklamat tím, že máš zvláštní vztah s Nejvyšším. Pořád je to vyšší upír. To jsou zatra špatný zprávy. Nevyjebávej s ním.“
„Snažím se tomu vyhnout.“
Dave se usmál tak široce, že mu byly vidět zuby. „Do háje, myslíš že… Ne, určitě tě chce kvůli něčemu víc než jen do postele.“
Je hezké vědět, že si myslí, že bych byla dobrá v posteli. Asi. „Jo.“
Irving téměř poskakoval na sedátku. „Co se tady ksakru děje, Anito?“
Dobrá otázka. „To je moje věc, ne tvoje.“
„Anito…“
„Přestaň mě otravovat, Irvingu. Myslím to vážně.“
„Otravovat? Naposled jsem tohle slovo slyšel od své babičky.“
Důkladně jsem se mu podívala přímo do očí. „Do prdele, nech mě na pokoji. Je to tak lepší?“
Pozvedl ruce v gestu vzdávám se. „Heh, jen se snažím dělat svou práci.“
„Fajn, tak ji dělej někde jinde.“
Sklouzla jsem z barové stoličky.
„Říká se, že tě máme najít, Anito,“ ozval se Dave. „Někteří jiní upíři by mohli být příliš horliví.“
„Myslíš, že by se mě pokusili sebrat?“
Přikývl.
„Jsem ozbrojená, mám kříž a vůbec všechno. Budu v pořádku.“
„Chceš, abych tě doprovodil k autu?“ zeptal se Dave.
Dívala jsem se mu do hnědých očí a usmála se. „Díky, Dave, budu si tu nabídku pamatovat, ale jsem velká holka.“ Pravda je taková, že spousta upírů nerada vidí, jak Dave dává informace nepříteli. Jsem Popravčí. Pokud to nějaký upír přežene, pošle se pro mě. Pro vampy není nic jako doživotní vězení. Smrt nebo nic. Žádné vězení neudrží upíra.
V Kalifornii se snažili, ale jeden vyšší upír jim utekl. Zabil pětadvacet lidí během jediné noci, kterou změnil v krvavou lázeň. Nesytil se, jen zabíjel. Asi ho naštvalo, že byl zavřený. Na dveře a uniformy hlídačů dali kříže. Jenže kříže nepůsobí, pokud v ně nevěříte. A docela určitě nepůsobí, jakmile vás vyšší upír přesvědčí, abyste je sundali.
Já jsem pro upíry ekvivalentem elektrického křesla. Nemají mě moc rádi. Jaké překvapení.
„Půjdu s ní,“ prohlásil Irving. Položil peníze na bar a vstal. Pod paží jsem nesla objemnou složku. Asi nechtěl ty papíry pustit z očí. Skvělé.
„Bude muset pravděpodobně chránit ještě tebe,“ poznamenal Dave.
Irving chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Mohl by říct „ale já jsem lykantrop“, jenže nechtěl, aby to lidé věděli. Pracoval velmi velmi tvrdě na tom, aby vypadal jako člověk.
„Určitě budeš v pořádku?“ zeptal se Dave. Poslední možnost získat upíří doprovod k autu.
Nabízel mi, že mě ochrání před Pánem města. Dave není mrtvý ještě ani deset let. Není dost silný. „Je dobře vědět, že ti na mně záleží, Dave.“
„Pospěš si, dostaň se odsaď.“
„Dávej na sebe majzla, děvče.“
Zářivě jsem se na oba usmála, otočila jsem se a vyšla z téměř tichého baru. Dav nemohl z naší konverzace zachytit mnoho, jestli vůbec něco, ale cítila jsem, jak mi zírají na záda. Potlačila jsem chuť prudce se otočit a udělat „baf.“ Vsadila bych se, že by někdo zaječel.
Je to tou jizvou ve tvaru kříže, kterou mám na paži. Takové mají jenom upíři, že jo? Kříž vypálený do nečistého masa. Ten můj je stopa po zvlášť vyrobeném cejchovacím železe. Nařídil to nyní již zesnulý vyšší upír. Myslel si, že to bude vtipné. Ha ha ha.
Nebo to možná bylo Davem. Možná si jizvy nevšimli. Možná jsem jen přecitlivělá. Stačí spřátelit se s milým, zákonů dbalým upírem, a lidi začnou být podezřívaví. Stačí mít pár divných jizev a lidé pochybují, zda jste člověk. Ale to je v pořádku. Podezřívavost je zdravá. Udrží člověka při životě.
13
Úmorně horká tma se kolem nás semkla jako žhavá lepkavá pěst. Pouliční světlo vytvářelo na chodníku kaluž záře, jako by se světlo rozpustilo. Všechny lampy jsou replikami plynových lamp z přelomu století. Jsou černé, ladné, ale ne zcela autentické. Jako kostýmy pro oslavu Halloweenu. Vypadají hezky, ale jsou příliš pohodlné na to, aby byly opravdové.
Noční nebe se podobalo temné hrozbě vznášející se nad vysokými zděnými budovami, ale lampy temnotu odháněly. Jako černý stan podepřený tyčemi světla. Měli jste pocit temnoty, aniž by byla skutečná.
Vyrazila jsem k podzemním garážím na konci První ulice. Na Nábřeží se skoro nedá zaparkovat. Turisti ten problém jenom zhoršili.
Tvrdé podrážky Irvingových svátečních bot vydávaly na ulici vydlážděné kameny hlasitý zvuk, který se odrážel ozvěnou. Pravé kočičí hlavy. Ulice stavěné pro koně, ne pro auta. Zaparkovat tu je setsakra těžké, ale je to… okouzlující.
Moje tenisky Nike Air nevydávaly na dlažbě téměř žádný zvuk. Irving byl vedle mě jako ťapkající štěně. Většina lykantropů, které jsem kdy potkala, chodila tiše. Irving je možná vlkodlak, ale podobá se spíš psu. Velkému psu, který má rád legraci.
Míjely nás páry nebo malé skupinky lidí, kteří se smáli a povídali si příliš pronikavými hlasy. Přišli se podívat na upíry. Opravdové upíry na živo – nebo spíš na mrtvo? Všechno to byli turisti. Amatéři. Voyeuři. Já viděla víc nemrtvých než kdokoli z nich. O to bych se vsadila. Tu fascinaci vážně nechápu.
Už byla naprostá tma. Dolph a jeho banda mě budou čekat na Burrelském hřbitově. Musím se tam dostat. Ale co s Gaynorovou složkou? A co s Irvingem? Někdy má člověk v životě poněkud narváno.
Od ztemnělé budovy se odlepila postava. Těžko říct, jestli tam na nás čekal nebo se tam prostě objevil. Magie. Strnule jsem zírala jako králík chycený ve světle reflektorů auta.
„Co se děje, Blakeová?“ ozval se Irving.
Podala jsem mu složku a on si ji vzal, tvářil se zmateně. Chtěla jsem mít volné ruce pro případ, že budu muset sáhnout po pistoli. Na to pravděpodobně nedojde. Pravděpodobně.
Přicházel k nám Jean-Claude, upíří Pán města. Kráčel jako tanečník nebo jako kočka hladkým plavným krokem. Svinutá ladnost a energie, čekající na příležitost vybuchnout v násilí.
Není až tak vysoký, asi metr šedesát. Košili měl bílou, že téměř zářila, volnou, dlouhou, dlouhé rukávy stažené u zápěstí manžetou se třemi knoflíčky. Vpředu měla košile jen šňůrku, která se uvazuje pod krkem. Nechal ji volně viset a bílá látka rámovala jeho bledou hladkou hruď. Košile byla zakasaná do těsných černých džínů, jinak by kolem něj vlála jako plášť.
Vlasy dokonale černé, jemně se vlnící kolem obličeje. Oči, pokud jste se odvážili do nich pohlédnout, tmavě modré, téměř dočerna. Třpytivé jako tmavé drahokamy.
Zastavil se asi dva metry od nás. Dost blízko na to, aby byla vidět jizva ve tvaru kříže na jeho hrudi. Jediná věc, která kazila dokonalost jeho těla. Nebo alespoň toho, co jsem z jeho těla mohla vidět.
Moje jizva byl špatný vtip. Ta jeho byl pokus nějakého ubohého hlupáka odvrátit od sebe smrt. Zajímalo by mě, jestli ten ubohý hlupák unikl. Řekl by mi to Jean-Claude, kdybych se ho zeptala? Možná. Ale jestli odpověď zní ne, tak ji nechci slyšet.
„Zdravím, Jean-Claude.“
„Vítej, ma petite,“ odvětil. Hlas měl jako kožešinu, hluboký, jemný, neurčitě nemravný, jako by už jen mluvit s ním bylo něco obscénního. Možná, že je.
„Neříkej mi ma petite,“ ohradila jsem se.
Lehce se usmál, aniž ukázal zuby. „Jak chceš.“ Podíval se na Irvinga. Ten uhnul pohledem, dával si pozor, aby se nepodíval Jean-Claudovi do očí. Nikdy se nedívejte upírovi přímo do očí. Nikdy. Tak proč se toho já beztrestně dopouštím? Vážně, proč?
„Kdo je tvůj přítel?“ Poslední slovo znělo velmi tiše, tak nějak výhružně.
„Tohle je Irving Griswold. Je reportérem novin Post-Dispatch. Pomáhá mi s takovým malým vyšetřováním.“
„Ach tak.“ Obešel Irvinga, jako by to byla nějaká věc na prodej a Jean-Claude si ji chtěl důkladně prohlédnout.
Irving se nervózně letmo ohlížel, aby neztratil upíra z očí. Pohlédl na mě, oči rozšířené. „O co tu jde?“
„Vskutku, o co, Irvingu?“ zeptal se Jean-Claude.
„Nech ho na pokoji, Jean-Claude.“
„Proč jsi mě nepřišla navštívit, má malá oživovatelko?“
Malá oživovatelka nebylo o moc lepší oslovení než ma petite, ale beru to. „Měla jsem moc práce.“
Výraz, který mu přelétl přes tvář, byl téměř hněvivý. Nechtěla jsem, aby se na mě doopravdy naštval. „Chtěla jsem za tebou zajít.“
„Kdy?“
„Zítra v noci.“
„Dnes v noci.“ Nebyl to návrh.
„Nemůžu.“
„Ale můžeš, ma petite, můžeš.“ Hlas zněl jako hřejivý vánek v mé mysli.
„Jsi zatraceně náročný.“
Zasmál se. Příjemný znělý smích, jako drahý parfém, který se vznáší v místnosti, i když nositel už odešel. Přesně takový má smích, zní dál v uších jako vzdálená hudba. Má nejlepší hlas ze všech vyšších upírů, které jsem kdy potkala. Každý má nějaké to nadání.
„Jsi tak rozhořčená,“ řekl a v hlase mu stále zněla ozvěna smíchu. „Copak s tebou mám dělat?“
„Nechat mě na pokoji.“ Mluvila jsem naprosto vážně. Bylo to jedno z mých největších přání.
Náhle se zasmušil, jako když přepnete vypínač. Zapnuto: veselí. Vypnuto: nečitelnost. „Příliš mnoho mých následovníků ví, že jsi má lidská služebnice, ma petite. Dostat tě pod kontroluje součást upevňování moci.“ Zněl, jako že toho skoro lituje. Jako by mi to bylo co platné.
„Co tím chceš říct – dostat mě pod kontrolu?“ Žaludek se mi stáhl zárodkem strachu. Jestli mě Jean-Claude nevyděsí k smrti, tak z něj budu mít žaludeční vředy.
„Jsi moje lidská služebnice. Musíš se podle toho začít chovat.“
„Nejsem tvoje služebnice.“
„Ale jsi, ma petite, ale jsi.“
„Ksakru, Jean-Claude, nech mě na pokoji.“
Najednou stál vedle mě. Nezahlédla jsem ho přicházet. Bez mrknutí oka ošálil mou mysl. Cítila jsem vlastní tep až v krku. Pokusila jsem se ustoupit, ale jedna bledá štíhlá ruka mě popadla za pravou paži, těsně nad loktem. Neměla jsem ustupovat. Měla jsem sáhnout po pistoli. Doufala jsem, že tuhle chybu přežiju.
Promluvila jsem pevně, normálně. Alespoň umřu jako odvážná. „Myslela jsem, že když mám dvě tvá upíří znamení, tak nemůžeš ovládat mou mysl.“
„Nemůžu tě očarovat pohledem a je těžší oklamat tvou mysl, ale je to proveditelné.“ Prsty obemkl mou paži. Nebolelo to. Nesnažila jsem se odtáhnout. Věděla jsem, že to nemá smysl. Mohl by mi zlomit ruku, ani by se nezapotil, nebo mi vyrvat paži z ramenního kloubu nebo uzvednout toyotu. Pokud nedokážu přeprat Tommyho, tak setsakra jistě nezvládnu Jean-Clauda.
„On je nový Pán města, že?“ ozval se Irving. Myslím, že jsme na něj úplně zapomněli. Bylo by pro něj lepší, kdyby tomu tak bylo.
Jean-Claudův stisk na mé pravé paži lehce zesílil. Otočil se na Irvinga. „A ty jsi ten novinář, který mě žádal o interview.“
„Ano, to jsem.“ Irving zněl jen maličko nervózně, ne příliš, jen náznak stísněnosti v hlase. Tvářil se statečně a odhodlaně. Bod pro něj.
„Možná, že až si promluvím s touto půvabnou mladou dámou, tak ti to interview poskytnu.“
„Vážně?“ Ve tváři se mu jasně zračilo překvapení. „To by bylo vynikající. Uděláme to, jakkoli chcete. Ono…“
„Ticho.“ To slovo samo o sobě jako by syčivě plulo vzduchem. Irving ztichl, jako by byl zasažen kouzlem.
„Irvingu? Není ti nic?“ Vtipné, že se ptám. Já jsem ta, která je přímo nalepená na upíra, ale stejně jsem se zeptala.
„Ne,“ odpověděl Irving. To jediné slovo bylo zkroucené strachem. „Jen jsem nikdy nepocítil nic, jako je on.“
Vzhlédla jsem k Jean-Claudovi. „On je tak nějak jediný svého druhu.“
Jean-Claude obrátil svou pozornost zpět ke mně. No skvělé. „Stále vtipkuješ, ma petite.“
Hleděla jsem do těch krásných očí, ale byly to jen oči. Dal mi moc jim odolat. „Je to způsob, jak trávit čas. Co po mně chceš, Jean-Claude?“
„Jsi statečná. I teď.“
„Nesejmeš mě na ulici před svědky. Jsi možná nový Nejvyšší upír, ale jsi také obchodník. Jsi mainstreamový upír. Čímž je omezeno to, co můžeš udělat.“
„Jenom na veřejnosti,“ řekl tak tiše, že jsem ho mohla slyšet jen já.
„Dobrá, ale oba se shodneme na tom, že se tady a teď nedopustíš násilí.“ Vzhlédla jsem k němu. „Tak zkrať to divadýlko a řekni, co mi ksakru chceš.“
Usmál se, jen nepatrný pohyb rtů, ale pustil mě a odstoupil. „Stejně jako ty mě nezastřelíš na ulici, pokud tě nevyprovokuji.“
Podle mého soudu mě už vyprovokoval, ale nebylo to nic, co bych mohla vysvětlit policii. „Nechci se nechat obvinit z vraždy, to je pravda.“
Jeho úsměv se rozšířil, ale stále nebylo vidět zuby. Uměl je schovat lépe než kterýkoliv žijící upír, jehož znám. Žijící upír – není to oxymoron? Už si nejsem jistá.
„Takže si navzájem neublížíme na veřejnosti,“ prohlásil.
„Pravděpodobně ne. Co chceš? Jdu pozdě na schůzku.“
„Oživuješ dnes v noci zombie, nebo zabíjíš upíry?“
„Ani jedno z toho.“
Podíval se na mě, čekal, že budu pokračovat. Nepokračovala jsem. Pokrčil elegantně rameny. „Jsi moje lidská služebnice, Anito.“
Oslovil mě jménem. Věděla jsem, že teď mám problém. „Nejsem.“
Dlouze si povzdechl. „Máš dvě má znamení.“
„Já si to nevybrala.“
„Zemřela bys, kdybych se s tebou nepodělil o svou sílu.“
„Nekrm mě těmi nesmysly, jak jsi mi zachránil život. Vnutil jsi mi dvě znamení. Neptal ses, ani jsi nevysvětloval. Prvním znamením jsi mi možná zachránil život, paráda. Druhé mámení zachránilo život tobě. Já neměla na výběr ani v jednom případě.“
„Ještě dvě znamení a budeš nesmrtelná. Nebudeš stárnout, protože já nestárnu. Zůstaneš člověkem, naživu, budeš moci nosit krucifix. Budeš moci do kostela. Neohrozí to tvou duši. Proč mi odporuješ?“
„Jak můžeš vědět, co ohrozí mou duši? Ty už žádnou nemáš. Prodal jsi svou nesmrtelnou duši za pozemskou věčnost. Ale já vím, že upíři mohou zemřít, Jean-Claude. Co se stane, až zemřeš? Kam půjdeš? Prostě jen tak vyfičíš? Ne, přijdeš do pekla, kam patříš.“
„A ty si myslíš, že když budeš moje lidská služebnice, tak poletíš do pekla se mnou?“
„Nevím a nechci to zjistit.“
„Tím, že mě neposloucháš, se zdám slabý. To si nemůžu dovolit, ma petite. Tak či onak to musíme vyřešit.“
„Prostě mě nech na pokoji.“
„To nejde. Jsi mou lidskou služebnicí a musíš se podle toho začít chovat.“
„Netlač na mě, Jean-Claude.“
„Nebo co, nebo mě zabiješ? Mohla bys mě zabít?“
Zahleděla jsem se do jeho krásné tváře a řekla: „Ano.“
„Cítím, jak po mně toužíš, ma petite, stejně jako já toužím po tobě.“
Pokrčila jsem rameny. Co jsem mohla říct. „Je to jen trocha chtíče, Jean-Claude, nic zvláštního.“ To byla lež. Věděla jsem to v momentě, kdy jsem to řekla.
„Ne, ma petite, znamenám pro tebe víc.“
Začali jsme přitahovat dav, který se však držel v bezpečné vzdálenosti. „Opravdu chceš tohle probírat na ulici?“
Zhluboka se nadechl a povzdechl si. „Pravda. Kvůli tobě se zapomínám, ma petite.“
Skvělé. „Už jdu vážně pozdě, Jean-Claude. Policie na mě čeká.“
„Musíme tuhle rozmluvu dokončit, ma petite.“
Přikývla jsem. Má pravdu. Snažila jsem se to ignorovat – ignorovat i jeho. Jenže vyšší upíry je těžké ignorovat. „Zítra v noci.“
„Kde?“ otázal se.
Je od něj zdvořilé, že mi rovnou nepřikázal, abych přišla do jeho doupěte. Přemýšlela jsem o nejvhodnějším místě. Chci, aby se mnou Charles šel do čtvrti bordelů. Charles má kontrolovat pracovní podmínky zombií v novém komediálním klubu. Místo stejně dobré jako každé jiné. „Znáš klub Rozesmátá mrtvola?“
Usmál se, na okamžik mezi rty probleskl náznak špičáků. Nějaká žena v přihlížejícím hloučku zalapala po dechu. „Ano,“ potvrdil.
„Sejdeme se tam, řekněme v jedenáct.“
„Bude mi potěšením.“ Slova jako by mě pohladila po tváři, jako příslib. Do háje.
„Budu tě zítra v noci očekávat ve své kanceláři.“
„Momentíček. Co tím chceš říct, ve tvé kanceláři?“ Vkrádalo se mi podezření.
Úsměv se rozšířil ve škleb, zuby se zaleskly ve světle pouličních lamp. „Víš, já jsem majitelem Rozesmáté mrtvoly. Myslel jsem si, že to víš.“
„Houby jsi myslel.“
„Budu tě očekávat.“
Vybrala jsem si místo. Tak se ho budu držet. Ksakru. „Pojď, Irvingu.“
„Ne, nech tady novináře se mnou. Ještě se mnou neudělal to interview.“
„Nech ho být, Jean-Claude, prosím.“
„Dám mu to, po čem touží, nic víc.“
Nelíbil se mi způsob, jakým vyřkl slovo „touží“. „Co máš za lubem?“
„Já, ma petite, a mít něco za lubem?“ Usmál se.
„Anito, já tu chci zůstat,“ vložil se do hovoru Irving.
Obrátila jsem se k němu. „Nevíš, co říkáš.“
„Jsem reportér. Dělám svou práci.“
„Přísahej, přísahej mi, že mu neublížíš.“
„Máš moje slovo,“ odtušil Jean-Claude.
„Že mu neublížíš v žádném slova smyslu.“
„Že mu neublížím v žádném slova smyslu.“ Tvář měl bezvýraznou, jako by všechny úsměvy byly jen iluze. Jeho obličej měl pohyblivost dlouho mrtvých. Krásný na pohled, ale bez života, jako malba.
Podívala jsem se do těch prázdných očí a otřásla se. Do háje. „Jsi si jistý, že tu chceš zůstat?“
Irving přikývl. „Chci to interview.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jsi blázen.“
„Jsem dobrý novinář.“
„Stejně jsi blázen.“
„Umím se o sebe postarat, Anito.“
Dívali jsme se na sebe po dobu několika úderů srdce. „Fajn, dobře se bav. Můžu si vzít tu složku?“
Podíval se na své ruce, jako by zapomněl, že složku drží. „Vrať ji zítra ráno nebo Madeline dostane záchvat.“
„Jasně, žádný problém.“ Vzala jsem objemnou složku pod levou paži, tak volně, jak to jen šlo. Vadila by mi při vytahování pistole, ale život není dokonalý.
Mám informace o Gaynorovi. Mám jméno jeho poslední expřítelkyně. Odvržená žena. Možná mi něco řekne. Možná mi pomůže najít stopy. Možná mi řekne, ať jdu do háje. Nebylo by to poprvé.
Jean-Claude mě sledoval svýma nehybnýma očima. Zhluboka jsem se nadechla nosem a vydechla pusou. Na jednu noc toho bylo až dost. „Uvidím se s vámi oběma zítra.“ Otočila jsem se a odešla. Postávala tam skupina turistů s fotoaparáty. Jeden objektiv byl tak nějak zkusmo zaměřen mým směrem.
„Jestli mě vyfotíte, tak vám ten foťák seberu a rozbiju ho.“ Když jsem to říkala, usmívala jsem se.
Muž nejistě sklonil aparát. „Jéžiš, aspoň jednu fotečku.“
„Viděl jste dost. Rozejděte se, představení skončilo.“ Turisté se rozptýlili jako dým, když zafouká vítr. Kráčela jsem ulicí k podzemním garážím. Letmo jsem se ohlédla a zjistila, že turisté se přeskupili, aby obklopili Jean-Clauda a Irvinga. Turisté měli pravdu. Představení ještě neskončilo.
Irving je velký chlapec. Chce interview. Kdo jsem já, abych dělala chůvu dospělému vlkodlakovi? Zjistí Jean-Claude Irvingovo tajemství? Jestli ano, bude to něco znamenat? To není můj problém. Můj problém je Harold Gaynor, Dominga Salvadorová a stvůra, která žere počestné občany města St. Louis ve státě Missouri. Ať se Irving stará o svoje problémy sám. Já mám dost svých vlastních.
14
Noční nebe se podobalo zakřivené misce tekuté tmy. Hvězdy, jako diamanty velikosti špendlíkové hlavičky, vydávaly chladné tvrdé světlo. Měsíc byl sešívanou šedavou a zlato-stříbrnou mozaikou. Město vám dá zapomenout, jak tmavá je noc, jak jasný je měsíc a kolik je hvězd.
Na Burellském hřbitově nejsou žádné lampy. Není tam nic krom vzdáleného žlutého svitu z oken domu. Stála jsem na vrcholu kopce v kombinéze a teniskách a potila se.
Chlapcovo tělo bylo pryč. Bylo v márnici a čekalo, až mu bude koroner věnovat pozornost. Já jsem s ním skončila. Nebudu se na něj už nikdy muset podívat. Jen ve snech…
Vedle mě stál Dolph. Neřekl ani slovo, jen se díval přes trávu a rozbité náhrobky, čekal. Čekal, až předvedu svou magii. Vytáhnu králíka z klobouku. Nejlepší varianta je, že tu králík bude a zničíme ho. Druhá nejlepší varianta je, že najdeme noru, ze které vylezl. To by nám mohlo něco napovědět. I pouhé něco je lepší než to, co máme teď.
Exterminátoři se táhli pár kroků za námi. Muž byl nízký, svalnatý, šedé vlasy zastřižené nakrátko. Vypadal jako trenér rugby v důchodu, ale s plamenometem, který nesl na zádech, zacházel, jako by to byla živá bytost. Silnýma rukama se s ním skoro mazlil.
Žena byla mladá, nebylo jí víc než dvacet. Jemné světlé vlasy měla svázané dozadu do culíku. Byla o něco málo vyšší než já, čili malá. Pramínky vlasů jí padaly do obličeje. Oči měla rozšířené a pohledem pročesávala vysokou trávu v širém okolí. Jako kulometčík na postu.
Doufám, že nemá lehký prst na spoušti. Nechci se nechat sežrat od vraždící zombie, ale taky se nechci nechat ohodit napalmem. Uhořet zaživa, nebo být snědena zaživa? Co dalšího je na dnešním menu?
Tráva šelestila a šepotala jako uschlé podzimní listí. Jestli tady použijeme plamenomety, tráva se vznítí. Budeme mít štěstí, když utečeme včas. Ale oheň je jediná věc, která zastaví zombii. Pokud to ovšem je zombie a ne něco úplně jiného.
Potřásla jsem hlavou a vyrazila. Pochybováním se nikam nedostaneme. Chovej se, jako bys věděla, co děláš – to je pravidlo, podle něhož žiju.
Jsem si jistá, že Seňora Salvadorová by znala určitý rituál nebo oběť, díky níž by našla hrob zombie. Její způsob práce má mnohem víc pravidel než můj. Samozřejmě, že její způsob jí umožňuje uvěznit duši v hnijícím těle. Nikdy jsem k nikomu nechovala takovou nenávist, abych mu udělala něco takového. Zabít ano, ale uvěznit duši a nechat ji sedět a čekat a cítit, jak se tělo rozkládá… Ne, to bylo horší než špatné. Bylo to zlo. Musím ji zastavit, a ji zastaví jen smrt. Povzdechla jsem si. Další problém na další noc.
Vadilo mi, jak se Dolphovy kroky rozléhají těsně za mými. Ohlédla jsem se na dva exterminátory. Zabíjejí všechno od termitů po ghúly, ale ghúlové jsou zbabělci, většinou mrchožrouti. Ať už lovíme cokoli, tak to není mrchožrout.
Cítila jsem ty tři za svými zády. Jejich kroky se mi zdály hlasitější než moje. Snažila jsem se pročistit si mysl a začít hledat, ale dokázala jsem vnímat jen jejich kroky. Jediné, co jsem mohla cítit, byl strach té dívky. Rušili moje soustředění.
Zastavila jsem se. „Dolphe, potřebuju víc prostoru.“
„Co tím chceš říct?“
„Držte se víc vzadu. Rušíte mě v soustředění.“
„Možná pak budeme příliš daleko na to, abychom ti pomohli.“
„Jestli ta zombie vystoupí ze země a přisaje se na mě…“ Pokrčila jsem rameny. „Co budete dělat? Sejmete ji napalmem a upečete mě do křupava spolu s ní?“
„Říkala jsi, že oheň je jediná zbraň.“
„Je, ale jestli zombie skutečně někoho popadne, řekni exterminátorům, aby zároveň neusmažili oběť.“
„Jestli zombie někoho z nás popadne, tak nemůžeme použít napalm?“
„Bingo.“
„Mohla jsi to říct dřív.“
„Právě mi to došlo.“
„Skvělé.“
Pokrčila jsem rameny. „Já půjdu dopředu. Bylo to moje přehlédnutí. Držte se prostě zpátky a nechte mě dělat mou práci.“ Přistoupila jsem k němu tak blízko, abych mohla šeptat. „A dávej pozor na tu dívku. Vypadá tak vyděšeně, že by mohla začít střílet po stínech.“
„Jsou to exterminátoři, Anito, ne policie nebo lovci upírů.“
„Dnes v noci na nich možná budou záviset naše životy, takže na ni dohlédni, okej?“
Přikývl a letmo se ohlédl po obou exterminátorech. Muž se usmál a přikývl. Dívčina na něj jen zírala. Téměř jsem cítila ve vzduchu její strach.
Má na něj právo. Proč mi tolik vadí? Protože jsme tu jediné dvě ženy a musíme být lepší než chlapi. Odvážnější, rychlejší, cokoliv. Je to pravidlo, pokud si chcete hrát s velkými kluky.
Vyšla jsem na trávník sama. Počkala jsem, až jediné, co jsem slyšela, byla tráva. Jemná, suchá, šeptající. Jako by se mi cosi snažila sdělit škrábavým šíleným hlasem. Šíleným a plným strachu. Stébla zněla vystrašeně. To je hloupost. Tráva cítí leda tak houby s octem. Ale já… Každičký kousek těla jsem měla zbrocený potem. Je ten tvor tady? Je ten tvor, který změní člověka v pouhé syrové maso, tady v trávě, schovává se a čeká?
Ne. Zombie na to nejsou dost chytré, ale samozřejmě to bylo dost chytré, aby se to schovalo před policií. To je na mrtvolu chytré až až. Příliš chytré. Možná, že to vůbec není zombie. Konečně jsem našla něco, co mě děsí víc než upíři. Smrt mě zas tak moc netrápí. Jsem hluboce věřící, jestli mi rozumíte. Ale způsob smrti mě trápí. Sežrání zaživa. Jeden ze tří mých nejméně preferovaných způsobů úmrtí.
Kdo by si kdy pomyslel, že se budu bát zombie – zombie jakéhokoli druhu? Hezká ironie. Smát se budu později, až nebudu mít tak zatraceně vyschlo v puse.
Byla tu jakási tichá vyčkávavost, jíž oplývají všechny hřbitovy. Jako by všichni mrtví zadrželi dech a čekali. Ale na co? Na vzkříšení? Možná. Ale mám co do činění s mrtvými příliš dlouho na to, abych věřila, že existuje jedna odpověď. Mrtví jsou jako živí. Dělají různé věci.
Většina lidí zemře, jde do nebe nebo do pekla, a je to. Ale někteří, ať už z jakéhokoli důvodu, takhle nefungují. Strašidla, neklidní duchové, násilí, zlo nebo prostě zmatení. Tohle všechno může uvěznit ducha na zemi. Neříkám, že to uvězní duši. Tomu nevěřím. Ale jakási vzpomínka duše, její esence, zůstává.
Očekávám nějaký přízrak, který vyskočí z trávy a s řevem se na mě vrhne? Ne. Dosud jsem nikdy neviděla ducha, který by dokázal způsobit skutečné fyzické zranění. Pokud to působí fyzické rány, pak to není duch. Možná démon nebo duše nějakého kouzelníka, černá magie… Ale duchové vám neublíží.
Byla to téměř uklidňující myšlenka.
Země pod mýma nohama se naklonila. Zavrávorala jsem a zachytila se jednoho z nakloněných náhrobků. Propadlá země, hrob bez pamětní desky. Nohou mi projelo mrazivé zabrnění, šepot nadpřirozené elektřiny. Trhla jsem sebou dozadu a tvrdě dosedla na zem.
„Anito, jsi v pořádku?“ vykřikl Dolph.
Ohlédla jsem se po něm a zjistila, že tráva mě úplně skryla z dohledu. „Nic mi není!“ zavolala jsem. Vyškrábala jsem se na nohy a dávala si pozor, abych nešlápla na starý hrob podruhé. Ať už tu pod zemí leží kdokoli, on či ona, není to šťastný nájemník. Je to aktivní místo, ne duch, ani strašidelná oblast, ale něco. Pravděpodobně to kdysi byl plně rozvinutý duch, ale čas ho otupil. Duchové se opotřebovávají jako staré šatstvo, a pak odcházejí tam, kam staří duchové patří.
Propadlý hrob vyvane pravděpodobně ještě za mého života. Pokud se mi pár let podaří vyhýbat se vraždícím zombiím. A upírům. A lidem, co s sebou tahají pistole. Ksakru, tohle aktivní místo mě pravděpodobně přežije.
Ohlédla jsem se a zjistila, že Dolph a exterminátoři jsou asi dvacet metrů za mnou. Dvacet metrů, není to zatraceně daleko? Řekla jsem jim, ať se drží zpátky, ne ať mě nechají tady povlávat ve větru! Prostě nikdy nejsem spokojená.
Když na ně zavolám, aby šli blíž, naštvou se? Asi ano. Znovu jsem vykročila, snažila jsem se nešlápnout na žádný další hrob. Ale bylo to těžké, když většina kamenů byla ukrytá ve vysoké trávě. Tolik neoznačených hrobů, tak zanedbaných.
Mohla bych tu bezcílně bloudit celou proklatou noc. To jsem si vážně myslela, že bych mohla jen tak náhodou přejít přes ten správný hrob? Ano. Naděje umírá poslední, obzvlášť když alternativa není příliš lidská.
Upíři bývali obyčejnými lidskými bytostmi. Zombie také. Většina lykantropů začínala jako lidé, ačkoli existuje několik vzácných dědičných kleteb. Všechny nestvůry byly kdysi lidmi – kromě mě. Oživování mrtvých nebylo povolání, které bych si vybrala. Nesedla jsem si jednoho krásného dne v kanceláři odborného poradce a neřekla: „Ráda bych se živila oživováním mrtvých.“ Ne, nebylo to tak úhledné a čisté.
Vždycky jsem měla jakousi vazbu k mrtvým. Vždycky. Ne k čerstvě mrtvým. Nezačínám si nic s dušemi, ale jakmile je duše pryč, vím to. Cítím to. Smějte se, jak chcete. Je to pravda.
Když jsem byla malá, měla jsem psa. Jako většina dětí. A jako pes většiny dětí, i tenhle umřel. Bylo mi třináct. Pohřbili jsme fenku Jenny na zadním dvorku. Týden po Jennyně smrti jsem se probudila a našla ji schoulenou vedle sebe. Hustou černou srst měla pokrytou hlínou z hrobu. Mrtvýma hnědýma očima mě sledovala na každém kroku, stejně jako když byla naživu.
Na jediný divoký okamžik jsem si myslela, že je naživu. Spletla jsem se, ale dokážu poznat mrtvého, když ho vidím. Cítím ho. Zavolám ho z hrobu. Zajímalo by mě, co by si o téhle historce pomyslela Dominga Salvadorová. Povolat si zvířecí zombii. Jak šokující. Omylem oživit mrtvého. Jak děsivé. Jak zvrácené.
Moje nevlastní matka Judith se z toho šoku nikdy pořádně nevzpamatovala. Zřídkakdy někomu řekne, čím se živím. A táta? No, táta to taky ignoruje. I já jsem se to snažila nějaký čas ignorovat, ale nemohla jsem. Nechci zabíhat do podrobností, ale má pro vás nějaký význam obrat „hromadná autonehoda“? Pro Judith rozhodně ano. Vypadala jsem jako Krysař vystřižený z noční můry.
Otec mě konečně vzal za babičkou z matčiny strany. Není tak děsivá jako Dominga Salvadorová, ale je… zajímavá. Babička Flores souhlasila s otcem. Měla mě zasvětit do vúdú jenom natolik, abych dokázala zastavit ty… problémy. „Jen ji to nauč ovládat,“ prohlásil otec.
Naučila mě to. Naučila jsem se to. Táta mě vzal zpátky domů. Nikdy se o tom už nemluvilo. Nebo alespoň ne přede mnou. Vždycky jsem přemýšlela, co asi moje drahá nevlastní matka říkala za zavřenými dveřmi. V této věci nebyl ani táta zrovna nadšený. Ksakru, ani já nebyla nadšená.
Bert mě naverboval přímo z fakulty. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak na mě přišel. Nejdřív jsem odmítla, ale zamával na mě penězi. Možná jsem se bouřila proti očekávání svých rodičů. Nebo mi možná konečně došlo, že je sakra málo pracovních příležitostí pro bakaláře biologie s důrazem na nadpřirozeno. Zabývala jsem se okrajovým oborem legendárních bytostí. To můj profesní životopis vážně vylepšovalo.
Bylo to jako mít akademický titul ve studiu starých řeckých nebo římských básníků. Zajímavé, zábavné, ale čím se s tím sakra budete živit? Měla jsem v úmyslu jít na postgraduální studium a učit. Ale přišel Bert a ukázal mi, jak svůj přirozený talent můžu změnit v zaměstnání. Alespoň mohu říct, že každý den využívám své akademické znalosti.
Nikdy jsem nepropadla nejistotě ohledně toho, jak je možné, že dělám to, co dělám. Není v tom žádná záhada. Mám to v krvi.
Stála jsem na hřbitově a zhluboka jsem se nadechla. Po tváři mi stekla kapka potu. Otřela jsem si ji hřbetem ruky. Strašně jsem se potila, a přitom mi byla zima. Strach, ale ne z bubáků, ale z toho, co se chystám udělat.
Kdyby to byl sval, pohnula bych jím. Kdyby to byla myšlenka, pomyslela bych si ji. Kdyby to bylo magické slovo, vyřkla bych ho. Není to nic z toho. Je to, jako by moje kůže pod oblečením ochladla. Jako by se mi do všech obnažených nervových zakončení opíral vítr. A i za téhle horké propocené srpnové noci mi byla zima. Je to skoro, jako kdyby z mé kůže vycházel slabounký chladivý vítr. Ale není to vítr, nikdo jiný ho necítí. Nezavane místností jako v hollywoodském hororovém filmu. Není okázalý, ale tichý. Soukromý. Můj.
Chladivé prsty toho „vánku“ se natáhly. V kruhu o poloměru tří až pěti metrů dokážu prohledávat hroby. Jakmile vykročím, kruh se pohne se mnou a budu pátrat.
Jaké to je prohledávat tvrdou sesedlou hlínu a hledat mrtvá těla? Není na tom nic lidského. Nejvěrnější popis by zněl, jako když přízračné prsty projíždějí hlínou a pátrají po mrtvých. Ale to samozřejmě také ten pocit zcela nevystihuje. Je to blízko, ale ne úplně přesné.
Nejbližší rakev před léty zničila voda. Kousky zborceného dřeva, úlomky kostí, nic nezůstalo celé. Kosti a staré dřevo, hlína, čisto a mrtvo. Aktivní místo zaplálo téměř jako pocit popálení. Nedokázala jsem tuhle rakev přečíst. Aktivní místo si dokáže udržet svá tajemství. Nestálo za to celou věc hrotit. Je to jakási životní síla uvězněná v hrobě mrtvého, dokud nevyvane. To je pak jasné, že obyvatel je nevrlý.
Pomalu jsem vykročila kupředu. Kruh se pohyboval se mnou. Dotýkala jsem se kostí, netknutých rakví, v novějších hrobech i kousků látky. Tohle je starý hřbitov. Nejsou tady tlející mrtvoly. Smrt postoupila do hezkého úhledného stavu.
Něco mě chytilo za kotník. Trhla jsem sebou, ale šla dál, aniž bych se podívala dolů. Nikdy se nedívejte dolů. To je zásada. Na okraji zorného pole jsem letmo zahlédla cosi bledého, mlžného, s široce otevřenýma, bezhlesně křičícíma očima.
Duch, opravdový živý duch. Přešla jsem mu po hrobě a on mi dal najevo, že se mu to vůbec nelíbí. Duch mě chytil za kotník. Žádná velká vášeň. Když je ignorujete, přízračné ruce se vytratí. Pokud si jich všímáte, živíte je a můžete mít vážný problém.
Důležité bezpečnostní doporučení pro jednání s většinou spirituálního světa: když to ignorujete, má to menší moc. Tohle nepůsobí na démony nebo poloviční bytosti. Další výjimkou z pravidla jsou upíři, zombie, ghúlové, lykantropové, čarodějnice… Ksakru, nevšímavost působí jen na duchy. Ale působí.
Přízračné ruce mě zatahaly za nohavici. Cítila jsem kostnaté prsty, jak se snaží vytáhnout výš, jako by mě používal k tomu, aby se vytáhl z hrobu. Do hajzlu! Cítila jsem vlastní tep až v dásních. Prostě jdi dál. Nevšímej si ho. Odejde. K čertu s ním.
Prsty neochotně sklouzly pryč. Zdá se, že některé druhy duchů chovají k živým zášť. Jakýsi druh žárlivosti. Nemohou vám ublížit, ale mohou způsobit, že leknutím vyskočíte z kůže – a budou se vám hrozně smát.
Našla jsem prázdný hrob. Kousky dřeva rozkládající se v zemi, ale ani stopa po kostech. Žádné tělo. Prázdno. Země nad ním je porostlá trávou a plevelem. Hlína je ztvrdlá a vyschlá horkem. Trávu a plevel něco poškodilo. Odhalené kořínky, skoro jako by se někdo snažil vytáhnout stébla nahoru. Nebo jako by něco přišlo zespoda a zanechalo stopu.
Klekla jsem si na všechny čtyři nad zmírající trávu. Ruce jsem položila na tvrdou načervenalou hlínu, ale cítila jsem vnitřek hrobu, jako když si jazykem přejedete po zubech. Nemůžete to vidět, jen cítit.
Mrtvola je pryč. Rakev nepoškozená. Odtud vyšla zombie. Je to zombie, kterou hledáme? Bez záruky. Ale je to jediné oživování zombie, které jsem dokázala vycítit.
Zadívala jsem se do dálky, pryč od hrobu. Bylo těžké prohledávat trávu jenom očima. Skoro jsem viděla, co leží pod povrchem. Ale hrob se mi ukazoval za očima, v hlavě, kde nebyly žádné optické nervy. Hřbitov, který jsem viděla očima, končil plotem asi pět metrů ode mě. Prošla jsem ho celý? Je tohle jediný hrob, který je prázdný?
Vstala jsem a pohlédla přes hroby. Dolph a oba exterminátoři byli pořád za mnou asi o třicet metrů pozadu. Třicet metrů? Tomu říkám krytí.
Prošla jsem hřbitov celý. Je tu duch, co chytá za kotníky. Je tu aktivní místo. Tamhle je nejnovější hrob. Teď mi patří. Znám tenhle hřbitov. A všechno, co je tu neklidné. Bílé mlžné přízraky. Jiskřící zlobná světla. Jsou rozrušená. Je víc než jeden způsob jak vzbudit mrtvé.
Utiší se a usnou, jestli se to tak dá říct. Žádné trvalé škody. Podívala jsem se zpátky na prázdný hrob. Žádné trvalé škody.
Mávla jsem na Dolpha a ostatní, aby šli blíž. Vytáhla jsem z kapsy u kombinézy igelitový sáček na zip a nabrala do něj trochu hlíny.
Měsíční světlo se najednou zdálo slabší. Nade mnou stál Dolph. Spíš se nade mnou tyčil.
„Takže?“ zeptal se.
„Z tohoto hrobu vystoupila zombie.“
„Je to naše vraždící zombie?“
„Nevím to jistě.“
„Nevíš?“
„Zatím ne.“
„Kdy to budeš vědět?“
„Vezmu vzorek k Evansovi a nechám ho, aby provedl svou rutinní práci ve stylu dotknu-se-a-cítím.“
„Jasnovidec Evans.“
„Jo.“
„Je to cvok.“
„Pravda. Ale je dobrý.“
„Naše oddělení už jeho služeb nevyužívá.“
„Bod pro vaše oddělení. Oživovatelé Inc. s ním stále mají platnou smlouvu.“
Dolph zavrtěl hlavou. „Nevěřím mu.“
„Já nevěřím nikomu. Tak v čem je problém?“
Dolph se usmál. „Chápu.“
Do druhého sáčku jsem opatrně svinula trochu trávy a plevele tak, abych nepoškodila kořínky. Doplazila jsem se k hlavám hrobu a rozhrnula ostřici. Pamětní deska chyběla. Do hajzlu! Světlý vápenec byl uražený u samé paty. Roztříštěný. Odnesený. Sakra!
„Proč by ničili náhrobek?“ zeptal se Dolph.
„Jméno a datum nám mohlo poskytnout stopu k tomu, proč byla zombie oživena a co se pokazilo.“
„Pokazilo? Jak?“
„Můžete oživit zombii, aby zabila jednoho dva lidi, ale ne aby způsobila hromadná jatka. Nikdo by neudělal něco takového.“
„Pokud není magor.“
Vzhlédla jsem k němu. „To není směšné.“
„Ne, není.“
Šílenec, který dokáže povolávat mrtvé z hrobu. Vraždící zombie, mrtvola ovládaná psychotikem. Skvělé. A jestli to on nebo ona může udělat jednou…
„Dolphe, pokud nám tu pobíhá nějaký šílenec, tak tu může být víc než jedna zombie.“
„A jestli jde o někoho zmagořeného, tak vraždy nebudou sledovat žádný vzorec,“ dodal.
„Do hajzlu.“
„Přesně tak.“
Nepřítomnost vzorce znamená nepřítomnost motivu. Nepřítomnost motivu znamená, že se nám to možná nepovede rozluštit. „Ne, tomu nevěřím.“
„Proč ne?“ zajímal se.
„Protože kdybych tomu věřila, tak už nemáme kam postupovat.“ Vytáhla jsem kapesní nožík, který jsem si za tím účelem přinesla, a začala odlamovat zbytky náhrobku.
„Demolovat náhrobní kameny je protizákonné,“ poznamenal Dolph.
„Že by?“ Shrábla jsem několik menších kousků do třetího sáčku a konečně získala rozumný úštěpek mramoru, velký jako můj palec.
Sáčky jsem, spolu s nožíkem, nacpala do kapes u kombinézy.
„Opravdu si myslíš, že Evans dokáže z těhle zbytků něco vyčíst?“
„Nevím.“ Vstala jsem a zadívala se na hrob. Oba exterminátoři stál kousek od nás. Dopřávali nám soukromí. Jak zdvořilé. „Víš, Dolphe, možná zničili náhrobní kámen, ale hrob je tu pořád.“
„Ale tělo je pryč,“ namítl.
„To je fakt, ale z rakve bychom možná mohli něco zjistit. Cokoliv nám může pomoci.“
Přikývl. „Dobrá, seženu povolení k exhumaci.“
„Nemůžeme ji prostě vykopat hned teď, ještě dnes v noci?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Musím hrát podle pravidel.“ Upřeně se na mě zadíval. „A nechci se sem vrátit a zjistit, že ten hrob už někdo vykopal. Důkazy nebudou mít cenu zlámané grešle, když si s nimi budeš nedovoleně zahrávat.“
„Důkazy? Ty si vážně myslíš, že tenhle případ půjde k soudu?“
„Ano.“
„Dolphe, stačí nám jen zničit tu zombii.“
„Já chci toho parchanta, který ji oživil, Anito. Chci ho obvinit z vraždy.“
Přikývla jsem. Souhlasila jsem s ním, ale považovala jsem to za nepravděpodobné. Dolph je policista, musí se zabývat zákonem. Já se zabývám jednoduššími věcmi, jako je například přežití.
„Dám ti vědět, jestli z Evanse vypadne něco užitečného,“ ujistila jsem ho.
„To udělej.“
„Ať je ta zrůdička kdekoliv, Dolphe, tady není.“
„Je někde tam venku, že ano?“
„Jo.“
„Zabíjí někoho dalšího, zatímco my sedíme tady a nikam jsme nepostoupili.“
Chtěla jsem se ho dotknout, věděla jsem, jak se cítí. Nedostáváme se nikam. I kdyby tohle byl hrob vraždící zombie, nedostalo nás to o nic blíž k tomu, abychom tu zombii našli. A my ji musíme najít. Najít, chytit a zničit. Otázka za sto tisíc: dokážeme to dřív, než se bude potřebovat znovu nakrmit? Neznám odpověď. Ne, to je lež. Znám odpověď. Jenom se mi nelíbí. Někde tam venku se zombie znovu krmí.
15
Sídliště z obytných přívěsů, kde Evans bydlí, se nachází ve čtvrti St. Charles, nedaleko hlavní silnice číslo 94. Celé akry přívěsů se táhnou do všech stran. Samozřejmě na nich není nic pohyblivého. Když jsem byla malá, přívěsy se prostě zahákly vzadu za auto a jelo se. Prosté. Byla to součást jejich kouzla. Některé ze současných pohyblivých obydlí mají tři nebo čtyři ložnice a několik koupelen. Jediné, co by s těmihle kousky pohnulo, je masivní tahač nebo tornádo.
Evansův přívěs je starší model. Myslím si, že kdyby musel, tak by ho mohl zaháknout vzadu za pick-up a přestěhovat se. Bylo by to asi jednodušší než si najímat stěhovací vůz. Ale pochybuji, že by se Evans kdy stěhoval. Proboha, vždyť svůj přívěs už skoro rok neopustil.
Okna byla pozlacená světlem. Byla tu malá provizorní veranda včetně plátěné stříšky, která střežila vchod. Věděla jsem, že Evans bude vzhůru. Evans je vždycky vzhůru. Nespavost zní neškodně. Evans z ní učinil chorobu.
Měla jsem na sobě zase černé šortky. Tři sáčky lahůdek jsem nacpala do ledvinky. Kdybych vešla a mávala s nimi kolem, Evans by se zbláznil. Musím se k tomu propracovat, být jemná. Jen jsem si řekla, že se zastavím a prohodím pár slov se starým kámošem. Žádné postranní úmysly. Tak.
Otevřela jsem rám s drátěnou sítí a zaklepala na dveře. Ticho. Žádný pohyb. Nic. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala znovu, pak jsem zaváhala. Že by Evans konečně usnul? První pořádný noční spánek od doby, co ho znám. Do prkýnka. Pořád jsem tam ještě stála s rukou napůl zvednutou, když jsem na sobě ucítila jeho pohled.
Vzhlédla jsem k malému okénku ve dveřích. Mezi záclonami se ukázal kousek bledého obličeje. Evansovo modré oko na mě zamrkalo.
Zamávala jsem.
Jeho tvář zmizela. Cvakl zámek, dveře se otevřely. Evanse jsem nikde neviděla, jen otevřené dveře. Vešla jsem. Evans stál za dveřmi, schovával se.
Zavřel dveře tím, že se o ně opřel. Dýchal rychle a mělce, jako by byl běžel. Pramínky žlutých vlasů mu spadaly na tmavomodrý župan. Tvář mu zčásti skrýval rozježený narezlý vous.
„Jak se ti daří, Evansi?“
Opřel se o dveře, oči rozšířené. Dýchal pořád příliš rychle. Jede snad na něčem?
„Evansi, není ti nic?“ Když máte pochybnosti, zkuste změnit pořadí slov.
Přikývl. „Co chceš?“ Hlas zněl zadýchaně.
Sotva mi uvěří, že jsem se jen tak zastavila. Nazvěte to instinktem. „Potřebuji tvou pomoc.“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Ještě ani nevíš, co chci.“
Znovu zavrtěl hlavou. „To je jedno.“
„Můžu si sednout?“ zeptala jsem se. Pokud přímost nezabrala, zdvořilost by mohla.
Přikývl. „Jasně.“
Rozhlédla jsem se po nevelkém prostoru obývacího pokoje. Byla jsem si jistá, že pod hromadou novin, papírových talířů, poloprázdných hrnků a špinavých šatů se nachází pohovka. Na konferenčním stolku před ní ležela krabice se zkamenělou pizzou. Pokoj byl cítit zatuchlinou.
Bude vyšilovat, když s něčím pohnu? Můžu se posadit na hromadu, o níž si myslím, že je to gauč, aniž by se všechno zhroutilo? Rozhodla jsem se to zkusit. Sedla bych si i do té zatracené plesnivé krabice od pizzy, jen kdyby Evans souhlasil s tím, že mi pomůže.
Uhnízdila jsem se na hromadě papírů. Pod novinami určitě bylo něco velkého a pevného. Možná gauč. „Můžu si dát kafe?“
Zavrtěl hlavou. „Nemám čisté hrnky.“
Tomu jsem věřila. Pořád ještě se tiskl ke dveřím, jako by se bál přijít ke mně blíž. Ruce měl schované v kapsách županu.
„Můžeme si jen tak promluvit?“ nadhodila jsem.
Zavrtěl hlavou. Taky jsem zavrtěla hlavou, zároveň s ním. Zamračil se nad tím. Možná je přece jenom v jeho hlavě někdo doma.
„Co chceš?“ zeptal se.
„Řekla jsem ti to. Tvou pomoc.“
„Já už tohle nedělám.“
„Co?“
„Vždyť víš.“
„Ne, Evansi, nevím. Pověz.“
„Už se nedotýkám věcí.“
Zamrkala jsem. Byl to divný způsob vyjádření. Rozhlédla jsem se po hromadách špinavého nádobí a šatstva. Vypadaly netknuté. „Evansi, ukaž mi ruce.“
Zavrtěl hlavou. Tentokrát jsem ho nenapodobila. „Evansi, ukaž mi ruce.“
„Ne.“ Vyslovil to hlasitě a jasně.
Vstala jsem a vydala se k němu. Netrvalo to dlouho. Ustoupil do kouta mezi dveřmi a chodbičkou do ložnice. „Ukaž mi ruce.“
Oči se mu začaly zalévat slzami. Zamrkal a slzy mu sklouzly po tvářích. „Nech mě na pokoji.“
Hrudník se mi stáhl. Co to jen udělal? Bože, co to jen udělal? „Evansi, buď mi ty ruce ukážeš dobrovolně, nebo tě k tomu přinutím.“ Ovládla jsem nutkání vzít ho za paži, ale to není dovoleno.
Rozplakal se víc, vydával tiché škytavé vzlyky. Vytáhl levou ruku z kapsy županu. Byla bledá, kostnatá, ale celá. Zhluboka jsem se nadechla. Děkuji ti, ó Bože.
„Co sis myslela, že jsem udělal?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani se neptej.“
Teď se na mě díval, opravdu se na mě díval. Získala jsem jeho pozornost. „Nejsem blázen.“
Už už jsem chtěla říct „to jsem si nikdy nemyslela“, ale zjevně myslela. Myslela jsem si, že si usekl ruce, aby se už ničeho nemusel dotýkat. Bože, to je šílenost. Vážně šílenost. A já ho přišla požádat o pomoc ohledně vraždy. Kdo z nás dvou je šílenější? Ne, na to radši neodpovídat.
Potřásl hlavou. „Co tady děláš, Anito?“ Slzy na tvářích mu ještě ani neuschly, ale hlas měl klidný, normální.
„Potřebuji tvou pomoc ohledně vraždy.“
„To už nedělám. Řekl jsem ti to.“
„Jednou jsi mi řekl, že nemůžeš nemít vize. Tvoje jasnovidectví není něco, co prostě můžeš vypnout.“
„Proto zůstávám tady. Když nechodím ven, nikoho nevídám. Už nemám vize.“
„To ti nevěřím,“ prohlásila jsem.
Vyndal z kapsy čistý bílý kapesník a omotal ho kolem kliky. „Jdi pryč.“
„Dneska jsem viděla tříletého chlapce. Něco ho sežralo zaživa.“
Opřel se čelem o dveře. „Nedělej mi to, prosím.“
„Znám i jiné psioniky, Evansi, ale nikoho s tvou měrou úspěšnosti. Potřebuji toho nejlepšího. Potřebuji tebe.“
Třel si čelo o dveře. „Prosím, ne.“
Měla jsem vypadnout, odejít, udělat, co říká, ale neudělala jsem to. Stála jsem za jeho zády a čekala. No tak, kámo, kamaráde, zariskuj pro mne svou příčetnost. Jsem nelítostná oživovatelka zombií. Necítím vinu. Zajímají mě jenom výsledky. Taak.
Ale svým způsobem mě skutečně zajímaly jenom výsledky. „Zemřou další lidé, pokud to nezastavíme.“
„Je mi to jedno.“
„To ti nevěřím.“
Nacpal si kapesník zpátky do kapsy a otočil se. „O tom malém chlapci nelžeš, že ne?“
„Nelhala bych ti.“
Přikývl. „Jasně, jasně.“ Olízl si rty. „Ukaž, co máš.“
Vytáhla jsem sáčky z ledvinky a otevřela ten s úlomky náhrobního kamene. Musíme někde začít.
Nezeptal se, co to je, to by bylo podvádění. Nezmiňovala bych se ani o tom chlapci, ale potřebovala jsem nějakou páku. Provinilost je skvělý nástroj.
Ruka se mu třásla, když si položil úlomek kamene na dlaň. Dávala jsem si pozor, abych prsty nezavadila o jeho ruku. Nechtěla jsem, aby Evans znal moje tajemství. Mohlo by ho to odstrašit.
Sevřel ruku kolem kamene. Tělem mu projelo zachvění. Trhl sebou, oči zavřené. A pak už nebyl duchem přítomen.
„Hřbitov. Hrob.“ Otáčel hlavu ze strany na stranu, jako by něčemu naslouchal. „Vysoká tráva. Je horko. Krev, roztírá krev po náhrobku.“ Se zavřenýma očima se rozhlédl po pokoji. Viděl by místnost, kdyby měl oči otevřené?
„Odkud se vzala ta krev?“ zeptal se. Měla jsem mu odpovědět já? „Ne, ne!“ Zapotácel se, narazil do dveří. „Nějaká žena, křičí, křičí, ne, ne!“
Prudce otevřel oči a mrštil úlomkem kamene přes pokoj. „Zabili ji, zabili ji!“ Přitiskl si zaťaté ruce na oči. „Bože můj, podřezali jí hrdlo.“
„Kdo oni?“
Zavrtěl hlavou, ruce pevně přitisknuté k obličeji. „Nevím.“
„Evansi, co jsi viděl?“
„Krev.“ Zíral na mě mezerou mezi pažemi, jimiž si chránil tvář. „Všude je krev. Podřezali jí hrdlo. Rozmazali krev po náhrobku.“
Mám pro něj ještě dva předměty. Odvážím se zeptat? Otázka neuškodí, že ne? „Mám pro tebe další dvě věci, kterých by ses mohl dotknout.“
„Kurva drát, ani omylem!“ Ustoupil ode mě do krátké chodby, která vedla do ložnice. „Vypadni, vypadni, vypadni kurva z mýho domu! Hned!“
„Evansi, co ještě jsi viděl?“
„Vypadni!“
„Popiš mi jednu věc, co měla ta žena na sobě. Pomoz mi přece, Evansi!“
Opřel se o rám dveří a svezl se do sedu na zemi. „Náramek. Měla na levém zápěstí náramek. Malé přívěšky, amulety pro štěstí, srdíčka, luk a šíp, noty.“ Zavrtěl hlavou a zabořil hlavu do dlaní. „Jdi pryč. Hned.“
Chtěla jsem mu poděkovat, ale to by nestačilo. Vydala jsem se přes místnost a koukala po podlaze po úlomku kamene. Našla jsem v ho v hrnku na kávu. Na dně hrnku bylo cosi zeleného a rostoucího. Vzala jsem kamínek a otřela ho do džínsů válejících se na zemi. Vrátila jsem ho do sáčku a všechno schovala do ledvinky.
Rozhlédla jsem se po tom hnusu a nechtělo se mi ho tady nechat. Možná se jen cítím provinile, že jsem ho zneužila. Možná. „Díky, Evansi.“
Nevzhlédl.
„Kdybych sem poslala uklízečku, nechal bys ji tu uklidit?“
„Nikoho tu nechci.“
„Oživovatelé Inc. by zaplatili účet. Za tohle jsme ti dlužni.“
Zvedl hlavu. Vztek, čirý vztek bylo jediné, co se mu zračilo ve tváři. „Evansi, sežeň si pomoc. Sám sebe ničíš.“
„Vypadni-už-kurva-z-mýho-domu.“ Každé slovo rozpálené vztekem, že by se člověk opařil. Nikdy jsem neviděla Evanse rozzuřeného. Vystrašeného, to ano, ale ne takhle. Co jsem měla říct? Je to jeho dům.
Vypadla jsem. Stála jsem na rozviklané terase, dokud jsem neuslyšela, že za mnou zamkl dveře. Získala jsem, co jsem chtěla – informace. Tak proč se cítím tak strašně špatně? Protože jsem ztýrala vážně duševně narušeného člověka. Dobrá, je to tím. Vina, vina, vina.
Myslí mi kmitla vzpomínka na pohovku s hnědým vzorem a plachtu prosáklou krví. Visící páteř paní Reynoldsové, jak se leskne na slunečním světle.
Došla jsem k autu a nastoupila. Jestli zneužití Evanse zachrání jednu rodinu, pak to stálo za to. Pokud by mě to uchránilo od pohledu na dalšího tříletého chlapce s vyrvanými vnitřnostmi, zmlátila bych Evanse obuškem. Nebo ho nechala, aby zmlátil mě.
Když o tom tak přemýšlím, není to přesně to, co jsme právě udělali?
Komentáře
Přehled komentářů
ahoj prosiim ta ak nahodou vies kde sa daju stahnut od 12 po 20 dali by ste mi verieeet velmi vas prosiim D. ma mail : buffy66663@azet.sk
naozaj velmi prosiim a dakujem
anita blake od 12 casti
(Lenka, 28. 12. 2010 20:06)